(ČB 9/2016) Smutek má nesčetně příčin a přirozeně i různou sílu, závažnost. Příčinu lze někdy odstranit a je po smutku, většinou to ale tak lehko nejde. Pak nezbývá než čekat a doufat, že to zkrátka přebolí. Co když ale příčina jakoby chybí a smutek je silný a zdánlivě bez konce? Je to „normální“? Kdo to má posoudit? Nejsme už na hranici nemoci? A můžu já rozhodovat o tom někoho takového poslat za psychiatrem? Faráři, o které nám v naší úvaze jde především, se s těmito postavami potkají asi častěji než jiní smrtelníci. Tihle nešťastníci se na ně obracejí jistě více. Jak si s tím má farář poradit? Neměl by být na takovou situaci předem nějak připraven? Zeptala jsem se na to Radmily Schneiderové, která jako psychiatr působila nejprve tři roky v bohnické léčebně, má za sebou 11 let v břevnovském Fokusu a nyní pracuje v ESETu, psychoterapeutické a psychosomatické klinice, a částečně i v Dejvickém psychoterapeutickém centru.

Poslechněte si článek:

„Smutek“ má ve své obvyklé podobě určitou příčinu, je vyvolaný neštěstím, zlými událostmi, je tedy vlastně přirozený. Racionální důvod ale může taky scházet, a člověk přitom strádá hodně. Mělo by se myslet i na eventuální duševní onemocnění, farář tedy může nabýt dojmu, že nějaká nesnáz jeho farníka je už spíš na konzultaci u psychiatra. Jednak to ale musí umět posoudit, správně odhadnout, jednak to musí dotyčnému sdělit, a to pro něho může být nesnadné; může mít přitom různé zábrany. Tys měla párkrát přednášky pro naše vikáře nebo i faráře, mluvili jste o tom?
Mluvila jsem s nimi o tom, jak duševní nemoci vypadají, o možnostech léčby a druzích léků. O těch proto, že laici často směšují léky na úlevu, takzvaná duševní analgetika, s léky, které jsou opravdu účinné při léčbě psychóz nebo při depresi. Pak se stává, že někdo někomu řekne „radši to neber; vzpamatuj se“ (!) a přitom vůbec neví, o čem mluví. A s tím se farář může setkat. Obracejí se na něj lidé různí, někdy i vážně duševně nemocní, nebo všelijací podivíni. Farář jim může nabídnout to „lidské“, nevyžene je. Měl by ale umět rozeznat, že to či ono už není jen na pastoraci. Že je na místě odborná pomoc či péče. Duchovno a duševno spolu souvisí, ale pomoc duchovního má své limity; zrovna tak já si při své práci někdy uvědomím, že dotyčný kromě mne potřebuje i faráře. Taky jsme s vikáři mluvili dost o tom, jak může farář s psychiatrem spolupracovat – oba jsou limitováni, pokud jde o sdělování informací. Psychiatr je vázán mlčenlivostí, když ji poruší, dopouští se trestného činu, mluvili jsme tedy i o právní stránce věci.

Vykládali ti nějaké ty své příběhy?
Ano. Hodně šlo o rodinné situace, o výchovné problémy, taky o odlišení pubertálních potíží od začínající psychózy. To je totiž věk, kdy psychóza často začíná. Dítě zlobí… Nebo mentální anorektičky. A farář tomu může být dost nablízku. A pak se může jednat o lidi s vážnými duševními potížemi, přijetí někde hledají také různí psychopati a správně předpokládají, že právě na církevní půdě je najdou. Tak své trable na toho faráře svalí, a co on s tím?

A když se tedy farář sejde třeba s tím „zlobivým“ puberťákem a teď od tebe slyší o možnosti nerozpoznané začínající psychózy, logicky by se měl přece zeptat: „A jak to mám poznat?“
Popisovala jsem jim ty varovné příznaky. Dítě se může stahovat do sebe, ztrácí denní rytmus, ztrácí zájem o věci kolem sebe… Nejde tolik o to, že by to měl farář sám poznat. Když má ale o věci nějaké povědomí, může upozornit rodiče, ať se jdou někam poradit, může být tím mostem. Určitě je taky dobré, když nějakého psychiatra sám zná, když ví, kam tu rodinu posílá.

Pokud jde tedy o ten smutek – jak odlišit přirozený od nepřirozeného, eventuálně přímo od deprese? Kde je ta hranice? Kdy je ten moment, když už má farář dotyčného povzbudit, aby odborníka vyhledal?
Existuje hluboký, ale „normální“ smutek. Reakce na nějaký velký malér. To je jasné. K tomu, co je ještě takzvaně normální, jsou dána kritéria, i když dost vágní. Jenomže tahle normálnost nic nemění na tom, že ten člověk trpí. Přitom potřebuje zvládnout běžné nároky života, práci a tak podobně, a lékař mu tedy může pomoci i léky. Když to trvá nějakou dobu a on se do toho smutku propadá spíš pořád víc, říká se tomu odborně porucha přizpůsobení – úzkostně depresivní reakce. V praxi je to ovšem dost složité – my lidé reagujeme na těžké věci různě, někdo propadá smutku rychle a hluboko, ale za dva týdny se z toho dostane, jiný se propadá pomalu, ale pořád víc…

Dá se tedy vůbec něco jasného těm farářům říct? Nějaká kritéria? Na co si dát pozor?
Nejde o to, aby farář znal „diagnostická kritéria“, jeho úkolem je být zkrátka „mostem“ – mezi farníkem, případně jeho rodinou, a odborníkem. Když má k tomu navíc nějaké povědomí o duševních potížích, je to jedině dobře. A důležité je, že může tomu člověku pomoct v tom, aby návštěvu psychiatra nepociťoval jako stigma, což ovšem dost dobře nejde, pokud to jako stigma cítí sám! Což ten dotyčný pozná. Tohle jsem právě farářům hodně zdůrazňovala. Nemoci duše jsou prostě nemoci, stejně jako ty tělesné, a farář by měl právě v tomhle pomoct – aby se ten člověk nestyděl. On se stejně stydět bude, když ale vidí, že je to pro druhého přijatelné (a zvláště pro autoritu, kterou faráři představují), může svou slabost spíš přijmout. A pak i tu odbornou pomoc.

Jak ale poznat ten varovný moment? Jak určit, kdy už je ta konzultace psychiatra na místě?
Asi bych řekla – když farář sám vidí, že se tomu člověku žije hůř a hůř, že ztrácí sílu k životu. Nebo že se mu dokonce už ani žít nechce.

A pozná to?
Z toho hovoru by to poznat mohl. A je určitě dobré se právě na tohle ptát! Nebát se! Nemyslet si, že sebevraždu tomu druhému podsouvám, když se na ni ptám, a že tedy budu radši mlčet. To je určitě chyba. Ostatně, když už mluvíme o téhle krajní variantě – 80 % těch, kdo se chtěli zabít nebo i zabili, to někomu předem řeklo!

Čili chtěli pomoct?
Ano. Než se člověk k tomuhle kroku odhodlá, vyčerpá skoro vždycky to, co má v repertoáru. Pravda je, že často si o pomoc neumí říct srozumitelně. Zdá se mu, že si to nezaslouží – to ale právě bývá příznak deprese. Nějak svou nouzi ale najevo dává. Pak tedy nejen odborník, ale právě i ten farář by se zeptat měl – máte sílu ráno vstát? Stává se vám, že pochybujete o tom, zda má váš život smysl? Připadá mi, že se opravdu hodně trápíte, to přece nejde, zajděte se poradit. Ostatně farář může toho člověka k psychiatrovi doprovodit, bude-li on o to stát. To je zase ten zmíněný most. Pomoct ten krok udělat.

Mluvíme ale už o krajní situaci. Většina těch, kteří s farářem promluví, se zabít nechce. Je tam obrovská škála nesnází…
Když se ale takhle zeptáš i toho člověka, který se zabít nechce, něco se tím třeba může otevřít. Není potřeba klást odborné otázky, stačí se ptát normálně – se zájmem, lidsky. Myslím, že je dobře, když i psychiatr mluví se svými pacienty bez odborné hantýrky, ta je k ničemu.

Ale přece jen – odhadnout, koho smutného k psychiatrovi ještě neposílat, a koho už ano, to není úplně snadné, a je v tom i jisté riziko, ne?
Jde i o farářovu zkušenost osobní, mohl sám prožít něco těžkého a ví, jak si s tím poradil, co dělal; i to mu může pomoct. Já se někdy o některého pacienta bojím víc a víc ho vedu k tomu, aby bral léky, nechal se třeba hospitalizovat. A někdy si říkám – to bude snad dobré, pozvu si ho za tři dny, uvidí se… Chci tím říct, že jde i o aktuální nosnost nás pečujících, je legitimní, že neporadíme vždy za všech okolností přesně totéž. Ani my „odborníci“ nemůžeme být zcela objektivní.

Pak se tedy dá říct, že riskuješ někdy i ty, odborník? Pozveš někoho za tři dny, ale riziko, že mezitím něco „vyvede“, tu být musí?
Zcela jistě. Že bych někomu s vědomím rizika řekla, ať přijde za pár dnů, a on by se mezitím zabil, to se mi naštěstí nestalo. Ale nikdy se nedá nic dopředu vědět jistě. I tyhle zkušenosti mám. Zabijí se lidé, u kterých bych to vůbec nečekala. Pět let se třeba daří terapie, pacient opravdu udělá nějaké důležité kroky, a pak najednou skočí z okna. I v rámci toho, co mně se zdá jako pokrok, on může trpět. Já se raduju, co vše už překonal, dokázal, a můžu přehlédnout, že on už dál nemůže… Dnes vím, že na to se musí dávat pozor.

Kde je nějaká naděje?
Duševní nemoc nemusí být jen malér. To jsem se během své praxe naučila. Když člověk přijme a zvládne to ochromení duše – ať ve formě deprese, či psychózy, může ho to posílit a nějak i obohatit jeho další život. Těší mě, když mi můj pacient třeba řekne: jo, to mi můj farář říká taky. Mám radost, že tady panuje shoda, těší mě práce, která má přesah. Nejsem lékař v bílém plášti, který jen dává léky. Antidepresiva jistě působí na deprese, ale zjistilo se, že potřebné hladiny serotoninu lze někdy vyvolat i dlouhodobou psychoterapií. A má osobní zkušenost je, že duchovní dimenze to doplňuje do celistvého tvaru. Tak je to správně.

Jana Plíšková