(ČB 9/2016) Je to u nás v Česku čím dál častější. Člověk zemře a nekoná se pohřeb. Často s odůvodněním, že si to zesnulý nepřál. Ve střešovickém sboru byla jedna sestra, bezdětná, později vdova. Chodila pravidelně do kostela, a když už nemohla chodit, zajímala se, co se děje, nechávala pozdravovat. Občas něco uvařila na sborové posezení a volala, abychom si pro to přišli. Posledních několik let života strávila většinou v nemocnici. Blízké příbuzné neměla, za poručníka si určila jednoho přítele.

Poslechněte si článek:

Zemřela loni na konci srpna v nemocnici, dověděli jsme se to po několika týdnech, když jsme ji chtěli navštívit. Ten její přítel říkal, že pohřeb si nepřála. Dost lidí ve sboru ji znalo, navštěvovalo, zajímalo se o ni. Najednou tady není. Přemýšleli jsme, jak se s ní rozloučit, jak si ji připomenout.

Poslední neděle církevního roku, před začátkem adventu, je v evangelické tradici Neděle věčnosti, neděle, kdy vzpomínáme na zesnulé uplynulého roku. Tak jsme na tuto neděli zařadili do druhé části bohoslužeb po kázání vzpomínku na tuto zemřelou sestru. Myslím, že všichni, kteří ji znali, byli rádi, že na ni mohli aspoň takto vzpomenout, a příběh tak v sobě uzavřít.

V některých sborech je tradicí připomínka zesnulých při bohoslužbách na poslední den občanského roku, na Silvestra. Přečtou se jména, vzpomeneme, pomodlíme se. Podobně se na konventu připomínají jména zemřelých presbyterů seniorátu. Zesnulé si připomínáme se smutkem, vděčností, uvědomujeme si i svou dočasnost a pomíjivost. Učíme se počítat naše dny, jak říká žalmista. Hledáme a vyznáváme víru nosnou i pro čas krize, smrti, konce. Vzpomínání ve společenství je důležité. Sdílená víra je pevnější.

Život nekončí na hřbitově; potřebujeme to slyšet, vyznat, věřit.

Lenka Ridzoňová