(ČB 9/2016) Stává se, že někdo z našeho sboru zemře, a my se o tom ani nedozvíme. Anebo se pozůstalí rozhodnou nedělat pohřeb. Anebo jej vykonají jen v nejužším rodinném kruhu. Bývá mi to líto. Něco mi schází. A nejspíš nejen mně. Je dnes u nás velmi rozšířeno pohřbívat bez obřadu. Můžeme mít téměř dojem, že je to normální. A přitom je to celosvětová zvláštnost, kterou se vyznačuje Česká republika a území bývalé Německé demokratické republiky. Těžko říci, proč to tak je. Snad je to tím, že naši a východoněmečtí komunisté si dávali tolik záležet na proticírkevní politice. Systematicky zaváděli sekulární obřady, které měly nahradit tradiční rituály spojené s náboženstvím.

Poslechněte si článek:

Jednotlivci bez pevného zasazení do společenství se snáze ovládají. A tak jsme zřejmě ztratili smysl pro skutečný komunitní život. A přitom druhé lidi potřebujeme. Nejen nejužší rodina, ale širší příbuzenstvo a rodina víry nám poskytují zázemí, pomáhají formovat naši identitu, posilovat naše sebevědomí. O tyto vztahy je třeba pečovat.

Význam rituálů
Příslušnost k určitému společenství, jeho vnitřní vztahy, společné hodnoty a řád se potvrzují rituály. A k nim patří právě pohřeb.

Pohřeb se řadí k rituálům, kterým se říká přechodové; jde o přechod z jednoho společenského statutu do jiného. Tyto rituály najdeme ve všech kulturách; přechody mezi různými životními fázemi bývají totiž mimořádně náročné, kritické. Patří sem narození, dosažení dospělosti, založení rodiny a smrt. Proměny v životě jedince se týkají zároveň společenství, ve kterém dotyčný žije, přechodový rituál je totiž zprávou pro obě strany: jedinci se dává na vědomí, že je přijat do nového statutu, že ho společenství bere. A společenství zas dostává zprávu, že je tu další člen v nové roli. Všechno se mění, když do společenství přibude někdo nový (narodí se dítě) nebo když někdo dospěje nebo založí rodinu; a taky když společenství někdo opouští (umírá, odchází).

Mezi okamžiky životních krizí, kterých se přechodové rituály týkají, řadíme i smrt. Jakýpak přechod, když jde o konec? Přechodový rituál to je – v tom smyslu, že pomáhá společenství vyrovnat se s tím, že jeden jeho člen přechází do jiného statutu, přesněji řečeno dokonce do jiného, nového způsobu existence. Člověk smrtí nemizí. Jak krásně vyjádřil básník Jan Skácel a jeho báseň zhudebnil Jiří Pavlica: „Stále jsou naši mrtví s námi“. Jsou stále s námi, ovšem jinak než předtím. Pohřbem tuto změnu, tuto skutečnost bereme na vědomí a vzájemně se ve společenství podporujeme, abychom ji unesli.

Pohřeb usnadňuje přechod zesnulého do jiného „světa“. Nelze si myslet, že je to jedno, vždyť mrtvý nic neví – neboť zvláštností nás lidí je, že budoucnost dovedeme předjímat. Pro člověka směřujícího k smrti představuje určitou útěchu právě to vědomí, že bude mít náležitý pohřeb, že dostane odpovídající doprovod při vstupu do nové formy existence, o které tak málo víme a tolik se jí obáváme. Proto je důležité, abychom se za svého života účastnili pohřbů druhých, abychom si v kontextu své komunity osvojili správný rituál, který pak i nám může jednou poskytnout jistotu, že vše je (a bude), jak má být.

Pohřební rituál prokazatelně přináší oporu, zakotvení, řád. Přišel za mnou jednou jeden člověk a povídá: „Víte, před půl rokem mi umřel táta a my jsme neudělali pohřeb. Nějak jsme nevěděli, jak. Možná jsme se báli. Ale mně je nějak divně. Něco bychom udělat měli.“ Chvíli jsme povídali o jeho otci, o jejich vztahu, o ostatních příbuzných. Nakonec jsme se domluvili, že uděláme nějaký obřad při ukládání urny. Rodina neměla s církví nic společného, náboženský obřad jim nic neříkal, vše tedy bylo zcela civilní. Řekl jsem jen něco o tom, co se předává z otců na syny, něco o vděčnosti a smíření a syn sám uložil urnu na místo, rozhlédl se po příbuzných a řekl, že je rád, že jsou tady a že k sobě patří.

Důstojnost člověka
Vzpomínám na jednu umírající hospicovou pacientku, která si mne pozvala a povídá: „Nejdřív jsem rodině říkala, ať žádný pohřeb nedělají. Ale pak jsem si to rozmyslela. Říkám si, když mne svět tak pěkně přivítal, musím mu dát šanci se rozloučit.“ Tím přivítáním myslela svůj křest. A mně připadalo úžasné, jak o tom světě mluvila. Protože když se narodí člověk, svět to pocítí, svět se změní, a stejně tak svět pocítí, když jediný člověk ze světa odchází. Mluvíváme o lidské důstojnosti. Co to je? Kde je ta důstojnost patrna? Tam, kde si všimneme druhého člověka. Při pohřbu zaznívá jméno zesnulého. Je v centru naší pozornosti. Přiznáváme mu jeho důstojnost. Každý je důležitý. Dokonce i člověk dosud nenarozený. I takové dítě, které zemře ještě v těle matky, si zasluhuje pohřeb. A rozloučit se s ním potřebují jeho rodiče, blízcí a jejich společenství.

Odpuštění, smíření a společné stolování
K pohřebnímu rituálu patří také hostina. Z několika dobrých důvodů: Pozůstalí mohou ztratit chuť k jídlu a takto jsou, díky společenskému tlaku, nuceni jíst alespoň trochu, a tak načerpat nějakou energii. Ale nejde jen o jídlo – společné stolování má starou symboliku, utužuje přátelské vztahy. Dokonce mi ani nevadí, když je u toho veselo. Úmrtí člověka totiž zpravidla provází u lidí v jeho okolí pocit viny. Společenství přece ztrácí svého člena, neudělali jsme něco špatně? Bývá s tím spojen pocit dluhu – udělali jsme pro něho dost? Jednali jsme s ním vždycky poctivě? Se smrtí je spojena potřeba odpuštění a usmíření. To má zaznít jednoznačně v kázání, v modlitbách a v písních. A jestliže to vše proběhlo, jak mělo, pak je možno si dopřát i nějaké veselí. Vyjadřuje se tím symbolicky důležitá skutečnost: I po smrti jednoho z nás je zbývajícím dovoleno se v dalším životě radovat. Vzpomínání na veselé, radostné chvíle společného života nejvěrněji zrcadlí vděčnost, která loučení většinou doprovází také.

Dopřejme rozloučení i vzdálenějším známým a spolupracovníkům
Pozůstalí mají často obavy z vlastních emocí: „Přece se nebudu ještě trýznit!“ Domnívám se, že právě pohřeb jakožto bezpečný rituál nabízí možnost, jak s vlastními nesnadnými emocemi naložit, aniž bychom je museli vytěsnit nebo potlačit.

Pohřeb dává prostor přátelům a vzdálenějším známým zesnulého, aby vyjádřili svůj vztah k němu a jeho blízkým. Aby dostal prostor i jejich smutek. Jestliže se nejbližší rodina rozhodne pohřeb nedělat, co si všichni tihle lidé počnou?

U nás, ve střešovickém sboru, míváme pohřby s rakví v kostele. Pohřeb je setkání, loučení, doprovázení. A také bohoslužba. Vnímám tu spojitost s bohoslužbou v neděli. Nedělní bohoslužba se děje v kontextu života, a přitom vždycky nějakým způsobem odkazuje k lidské pomíjivosti, k smrti, neboť z Kristova příběhu tyhle motivy vypustit nelze. Pohřební bohoslužba, která se děje v kontextu smrti, vždycky nějakým způsobem odkazuje i k životu, neboť v každé bohoslužbě si Kristův příběh vyúsťující do naděje vzkříšení připomínáme. 

O posledních věcech člověka stojí za to včas a důkladně přemýšlet. Nebojte se a neostýchejte se o nich mluvit. Rozhodně se svými blízkými a třeba taky se svými faráři.

Pavel Pokorný, farář