(ČB 10/2019) Apoštol Pavel píše Timoteovi: „To přikazuj a tomu uč!“ Tato pavlovská instrukce kazatelům církve byla jistě použitelná v oné třetí křesťanské generaci, do které byla psána, na konci prvého století. Po celé následující evropské dějiny však s rostoucí politickou silou moc církve získávala hrozivé rozměry.

Poslechněte si článek:

Od 19. století se díky společenským změnám stává autoritativní učitelská role církve i role jejích exponentů nefunkční, dokonce poněkud směšná, jakkoli po ní mnozí nostalgicky touží a stále se jim vrací to dětské pokušení M. Jana Husa: „Když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych byl brzo knězem, měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“ Pokračování textu →

(ČB 10/2019) Kde jsem něco takového já jako Jarda Pechar vůbec vzal? Jak to, že můj hlas v dané situaci jaksi augere, tedy roste, posiluje, uplatňuje se na rozdíl od hlasů jiných? Chytré knihy o manažerské praxi se ihned vytasí s rozdělením na autoritu formální a neformální. Autoritu danou úřadem a autoritu danou osobností. Vytasí se správně, protože jedno i druhé si zaslouží samostatnou reflexi.

Poslechněte si článek:

Autorita formální

Autorita daná úřadem je tedy ta formální. Ve sborovém životě je jasné, že vedu-li jako farář bohoslužby, nikdo se nezvedne, aby mi do toho začal mluvit. A tak to bude, hádám, s každým farářem. Zažívám to ale i při jednání s úřady – přijdu na matriku kvůli nějaké svatbě a sotva matrikářka pochopí, že nejsem snoubenec, ale oddávající, jedná se mnou o poznání uctivěji. Když něco podepisuji jako branický farář, podepisuji to jako statutární zástupce sboru. Spolu s kurátorem to právo podpisu máme z moci úřadu. Této autority se mohu dovolávat, Pokračování textu →

(ČB 10/2019) Chebské kritérium

Když se v Čechách chýlily ke konci husitské války a do Basileje byl svolán sněm, kde se měly dohodnout kontury budoucího uspořádání poměrů v Čechách, podařil se v květnu 1432 husitským vyjednavačům husarský kousek. V příhraničním Chebu se se svými oponenty dohodli na tom, co bude „soudcem“, tedy kritériem dalšího dohadování. Měly to být zákon Boží, praxe Kristova a prvotní církve spolu s koncily a doktory, kteří se v nich pravdivě zakládají. V důrazu na Bibli jako nejvyšší normu pak po necelých 100 letech navázal na českou reformaci Martin Luther. A naopak, v polemice s Lutherem, přijal v roce v roce 1546 tridentský koncil usnesení, podle něhož je pro římskokatolickou církev zdrojem evangelia jak Písmo, tak tradice, v církvi předávaná. Na dlouho se pak zdálo, že protestanti mají Bibli, zatímco katolíci tradici. Teprve v minulém století oba církevní bloky objevily, že jejich stanoviska nejsou tak úplně vzdálena. Protestanti přiznali své prostředkující a kontrolní tradice. Katolíci se zase na druhém vatikánském sněmu jasně přiznali k Bibli.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 10/2019) „Žijeme ve světě, který se vyžívá ve shazování autorit. To dnes vidíme všude. Dobře to lze pozorovat ve školství, kde autoritu učitelů zpochybňují jak žáci, tak rodiče.“ To jsou slova spisovatelky Petry Hůlové. Konkrétní příklad svého pojetí svobody podal v televizní debatě jeden populární bavič a „filosof“. Radí dětem: „Když se ti ve škole chce pouštět větry, tak je pouštěj. A jestli to učitelce vadí, ať otevře okno.“ (Poznámka: Základní přikázání satanismu zní: „Dělej, co chceš!“)

Poslechněte si článek:

Co přesně myslíme slovem „autorita“?

Ono má nejméně dva významy. Za prvé jde o pravomoc. Člověk má právo v nějakém smyslu druhým vládnout, ovládat je. Například učitel má právo žádat děti, aby Pokračování textu →