(ČB 10/2019) „Žijeme ve světě, který se vyžívá ve shazování autorit. To dnes vidíme všude. Dobře to lze pozorovat ve školství, kde autoritu učitelů zpochybňují jak žáci, tak rodiče.“ To jsou slova spisovatelky Petry Hůlové. Konkrétní příklad svého pojetí svobody podal v televizní debatě jeden populární bavič a „filosof“. Radí dětem: „Když se ti ve škole chce pouštět větry, tak je pouštěj. A jestli to učitelce vadí, ať otevře okno.“ (Poznámka: Základní přikázání satanismu zní: „Dělej, co chceš!“)

Poslechněte si článek:

Co přesně myslíme slovem „autorita“?

Ono má nejméně dva významy. Za prvé jde o pravomoc. Člověk má právo v nějakém smyslu druhým vládnout, ovládat je. Například učitel má právo žádat děti, aby toto dělaly a ono nedělaly. Patří k tomu i právo užívat určité prostředky, jak děti k poslušnosti přimět. Podobně vedoucí oddělení, starosta apod. Potřebovali bychom jednoslovný výraz pro „osobu vybavenou pravomocí“. Protože nemáme, užíváme slovo „autorita“ tak, jako Hůlová v té první citované větě. Můžeme mluvit o „formální autoritě“.

Druhý význam slova „autorita“

Je měkčí, ne tak určitý. Jde o to, že nositel pravomoci má nebo nemá určité vlastnosti, jedná určitým způsobem, čímž je dáno, že „má autoritu“. Lidé ho poslouchají, ochotně se mu podřizují, dají se od něho vést, protože má vysokou postavu a silný hlas. To jsou signály už pro náš odvěký instinkt, funguje to dosud. Záleží ovšem (a doufejme, že především) i na jeho sociální inteligenci a energickém vystupování, na tom, jak si dokázal poradit a získat důvěru v kritických situacích atd. Pak mluvíme o „neformální autoritě“.

Osobní autorita těch, kteří ji ve své činnosti potřebují, záleží dále na něčem ještě neurčitějším, ale ne méně důležitém: Jde o to, jak je skupina, případně celá společnost, kterou ten člověk vede, naladěna k tomu respektovat, podřizovat se a důvěřovat lidem s tou či onou pravomocí a funkcí, třeba právě učitelům, anebo policistům, soudcům, starostům, lékařům – i duchovním.

Kdo je autoritativní

Důležitý pojem je autoritativnost. Za autoritativního označíme vedoucího, který rozhoduje co nejvíce sám, bez velkých diskusí a ohledů na názory či přání druhých. To může být za určitých okolností velmi účelné, třeba u velitele hasičů v akci. Jako trvalá osobní vlastnost je to problém, např. v rodině.

Respekt k autoritám jako základ společnosti

Když něco řekne ten, kdo stojí v čele, když vysloví nějaký názor nebo přímo výzvu, moje první, dychtivá myšlenka má být: Jak já pomohu, aby se to uskutečnilo, aby věci šly dopředu směrem, kterým vůdce ukazuje? Druhá myšlenka – mám-li dobré vzdělání a inteligenci – by měla být kritická: Je to správné? Není to omyl nebo nějaká chytristika? To je i základ demokracie. Těm, které jsme si zvolili, se podřizujeme bez ustavičného remcání, ale zároveň je na všech úrovních kontrolujeme. Ta kontrola má být poctivý dialog a výsledkem pak je sílící (nebo také slábnoucí) autorita těch, kdo vedou.

Malér je, když je pořadí těch dvou myšlenek obrácené, což je v Česku dost časté. Snad to patří k naší národní povaze, že jsme takoví rejpalové, čtyřicet let totality nás v tom utvrdilo, dodnes jsme se toho nezbavili – a i dnes je skepse leckdy na místě.

Jak je to u katolíků

Katolický kněz se opírá o formální autoritu celé hierarchie, včetně papeže. Kněžské svěcení ho činí prostředníkem mezi věřícími a Bohem. Křest, který provede, rozhřešení, které udělí kajícníkovi atd., platí ve smyslu církevního práva. (Umírajícího novorozence smí platně pokřtít i laik.) Významnou neformální oporou jeho autority je i kněžské vzdělání a celibát, který ho zvláštním způsobem psychologicky ozvláštňuje, tabuizuje.

Jak u evangelíků

Evangelický duchovní je ordinací řádně pověřen ke službě slova a svátostí, o jedinečnou platnost jeho konání v katolickém smyslu však nejde. Také okolnost, že je sborem volen a o „vládu“ se dělí se staršovstvem, omezuje jeho formální autoritu a zvyšuje důležitost autority neformální, kterou si musí získat a udržet. Veřejnost, ani ta církevní, ovšem rozdíl mezi svěcením a ordinací příliš nevnímá.

Nutnost dialogu

Vraťme se ale k tématu plodného dialogu mezi tím, kdo vede, a těmi, kteří se mu podřizují. Zažil jsem, že se jeden duchovní poté, co řekl „amen“, zeptal: „Sestry a bratří, chtěl by k tomu někdo něco říci?“ A povstal bratr z nejzasloužilejších a pravil: „Bylo to perfektní, jako vždycky!“ Tím to skončilo – bez reprízy.

Dialog se tedy nekonal. Myslím, že to bylo dobře, protože do bohoslužeb v našem stylu se nehodí. Zpětná vazba, po které zmíněný duchovní toužil, ovšem kázáním v našich sborech bolestně chybí. Kazatel zvěstuje – a „kdo uvěří, bude spasen“. Jde o autoritativní monolog, o způsob komunikace, kterému se ve škole říká „frontální výuka“ a který se tam opouští jako málo efektivní. „Na kafi“ po bohoslužbách si povídáme o všem možném, ale kázání na přetřes nepřijde, nějak se to nehodí. Přitom jsou zde často skomírající biblické hodiny, které by bylo podle mého názoru možno oživit právě otevřeným rozhovorem o tom, co zaznělo či nezaznělo minulou neděli. Překonáme-li ovšem společnými silami zbytečné zábrany, spočívající ve falešném chápání farářské autority.

Pavel Říčan, psycholog a teolog

Benfoto