(ČB 2/2021) Když se narodí dítě a člověk se stane mámou nebo tátou, je to veliká událost. Veliká změna a nová sociální role. Někdy dokonce tak veliká, že mnohé role dosavadní (to, že jsme také někomu sourozenci, manželi, přáteli, dětmi…) ustoupí stranou. Někdo si rodičovství naplno užívá, sdílí svou radost s ostatními: teď jsem především na sto procent matka! Někdo to možná tak moc neprožívá, ale je přesvědčen, že jinak to prostě nejde. A někdo se snaží zkoordinovat svůj čas tak, aby mohl dělat i další věci, které mu také dávají dobrý smysl: pracovat, vídat se s přáteli, studovat nebo aktivně žít. Třeba v církvi.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Pokračování textu →

(ČB 2/2021) Někdy to přináší doma jinak neznámý větrový bonbón typu hašlerka v šustivém papírku od sestry, sedící o jednu řadu za námi. To je zkušenost, na kterou se dá i opakovaně spolehnout. A co ještě jiného dobrého? V případě pravidelných návštěv kostela s rodiči si děti zafixují nedělní ráno a dopoledne v režimu, který jim později nepřipadne nijak divný, obtěžující. Prostě v neděli se chodí do kostela. A v případě mimořádné, výjimečné návštěvy je to akt, užitečný tak na čtyři minuty, než dítko zjistí, že zpěvník mu v ruce nenechají a s židlí se nesmí šoupat. Pak je šance možná jen s pastelkou v nedělní škole.
Ondřej Titěra

Pokračování textu →