(ČB 3/2021) Vztah je alfa a omega evangelia, Ježíšovy dobré zvěsti, známé nám z Nového zákona. „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,36–40).

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Tak vida, vztah je zjevně i jádro Staré smlouvy, tedy Zákona a Proroků! Vše, co se týká dění mezi Pánem Bohem a člověkem (ba veškerým stvořením), je vztahem určováno, definováno, motivováno, vykládáno i opodstatňováno. Uděláte-li v oblasti křesťanské víry, lásky a naděje krok kterýmkoli směrem, vždy o vztah, vztaženost „zakopnete“. Ale to je fajn, vždyť na dobré, nosné a trvanlivé vztahy je v areálu Božího přitaká(vá)ní zaděláno tak jako nikde jinde. Snad proto, že Bůh umí žít ve vztahu nepodmíněně, dokonale excentricky a až s dojemnou pronikavostí. Srovnáme-li tuto dispozici s lidskou (a máme s ní všichni hojnou zkušenost, od sebe i u druhých), vidíme nebetyčný rozdíl. A zároveň chápeme naši přeukrutnou kliku, že je Hospodin zástupů takový, jak nám o něm vypráví jeho Syn (abychom coby nevěřící Tomášové, coby natvrdlí učedníci rozuměli a pochopili, jací jsme šťastlivci a výherci v loterii).

Ano, jsme jimi! Jelikož je i velmi mnoho jiných, kteří na životadárné a dlouhodeché vztahy zaděláno nemají, žijíce v areálech, kde se to odehrává velmi zřídka, prchavě, kde vztahy spíše kolabují a často jsou jen jako fata morgána. V těchto oblastech bývají poklady v nebi k smíchu, nastavená druhá tvář je slabost, smrt na kříži je zpackaná, poněvadž příliš morbidní, PR (public relations) a zmrtvýchvstání jen amatérský až diletantský pokus vylhat se z totálního krachu. Zde platívají především ostré lokty, zdravý egoismus, nekompromisní asertivita, vztahy nesmějí překážet ani omezovat. Tady fungují a praktikují se vztahy převážně účelové, i pokud jde o uspokojení potřeby nebýt sám, být přijímán, zakoušet tělesnou slast či alespoň blaho. Pročež, jakmile protagonista takového vztahu pocítí jeho ochabnutí, ihned a snadno nad ním zapochybuje. Zakusí-li, že vztah mu dává méně, než on do něho vkládá, začne vážit, zdali se mu vyplatí pokračovat (partner ať si to vyřeší sám, jak chce). A pokud se vztah ocitne v krizi (lhostejno čím a kým působené), hledá se způsob, jak jej co nejméně bolestně ukončit, nikoli o něj bojovat nebo jej resuscitovat.

To vše vytváří oblast vztahové tekutosti, ve které pevné vazby nemají šanci a lidské osudy připomínají jeden nekonečný tah sportky, kde ovšem nikdy ti, kdo (zoufale) hrají, nevítězí.

Tam, kde lidé nevěří svým bližním, poněvadž předpokládají, že tito jednají stejně sobecky jako oni sami, tam vztahy netvoří záchrannou síť, ale pytlácká oka, v horším případě oprátky. Tam vztahy nepřinášejí lidem štěstí, oporu a vzpruhu, nýbrž jen samé starosti, zklamání a hořkost. A ani opakované pokusy začít znova lépe nikam nevedou. Nakonec se jako nejméně devastující varianta začíná jevit „nevztah“, tedy samota, život sólo, singl, chutnající však postupem času stále více jako vystydlá instantní polévka. Bývá to existence vadnoucích ambic, usychajícího sdílení, předčasně odkvétající perspektivy, ale aspoň bez frustrací, partnerských podrazů či nekonečných hádek. Ech, možná jsme to sami zažili, že? Takovou epizodu posttraumatického nevztahování. Není to žádná hitparáda.

Ale existuje alternativa. Je to ta oblast, vyvzdorovaná na beznaději Ježíšem z Nazaretu, oblast Božího přitaká(vá)ní, kde je na dobré, nosné a trvanlivé vztahy zaděláno tak jako nikde jinde. Tušíte, kam mířím? „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (L 17,20n). Jo, je tu, a můžeme se z něj – i navzdory naší vztahové nemotornosti a neohrabanosti – těšit! Zakoušet vztahy vertikální i horizontální, spirituální i zcela zemité a tělesné, a to vše v atmosféře, která není určována naším kolísavým životem (to by to vypadalo!), ale spíše Boží láskou, ševelením svatého Ducha a vůní pečené ryby, linoucí se až odkudsi z břehu Galilejského jezera. Úplně cítím, jak nás to v(z)tahuje!

Miloš Lapáček