(ČB 3/2021) Někde jsem četl, že člověk za svůj život pozná (ať už letmo, nebo důvěrně) asi 40 000 jiných lidí. Už nevím, jak k tomu číslu vědci a badatelé došli a ani si nejsem jist, jestli to těch 40 000 opravdu bylo. Určitě to ale bylo číslo dost vysoké (nejdřív zkusme spočítat, kolik lidí potkáme za jeden den a pak to číslo vynásobme naším věkem krát 365 za každý den v jednom roce…). V matematice sice příliš nevynikám, ale cifra v řádu desítek tisíc mě zaujala. Je to přece jen dost velký počet lidí, kteří do našeho života více nebo méně vstoupili a zanechali nějakou stopu. Ať byla ta stopa sebemenší, nějakým způsobem nás poznamenala, ovlivnila nás nebo změnila. Bez ostatních kolem nás bychom určitě nebyli takoví, jací jsme.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Před nedávnem jsem si po delší době udělal výlet do Prahy, kam se jako člověk z venkova tak často nepodívám, zvlášť v poslední době, kdy sotva vyjdu z domu. Na Hlavním nádraží jsem nastoupil do metra a vyjel směr Háje. Jako jindy v dopravní špičce byla ve vagonu spousta lidí, spěchajících do práce i jinam, jen všichni s rouškami. Sedí nebo stojí vedle sebe, čtou knížku nebo lustrují sociální sítě díky pokrytí tunelů mobilním signálem. Někteří se zájmem (asi předstíraným) pozorují tmu za oknem. Jediný hlas, který za celou dobu své cesty slyším, mě v každé stanici upozorní, abych nevystupoval, protože se zavřou dveře a souprava se rozjede.
Říkám si, že asi něco bude na tom, co už jsem slyšel mnohokrát – že je dnes všechno příliš individuální. Televize a internet do nás hustí hromadu produktů na lepší trávení, zábavu, učení, spánek – další jistě znáte sami. V záplavě vylepšení pro vlastní život si možná stačíme udělat čas na sebe, ale na druhé už moc ne. Přitom žít ve společenství je stejně důležité jako správné sebepřijetí. Jsou to spojené nádoby, a jakmile jedna praskne, vyteče obsah i z druhé. Doba ale nejen že setkávání s druhými nepřeje, dokonce je zavrhuje a zakazuje jako rizikový kontakt, zvyšující nálož v populaci.
Když se ale po lidech kolem sebe dívám, nemyslím, že bychom dnes byli všichni jen sebestřední sobci. Možná jenom nechceme před ostatními vypadat trapně. Aby ne, když všude píšou, jak dokonalí musíme být. A tak doufám, že ten strach překonáme stejně jako jedna starší věřící paní, která, ani nevím jak, se se mnou dala v metru do řeči. Během našeho rozhovoru (nebo spíš jejího monologu a mého přitakávání) jsme se postupně dostali od namlouvání Bible pro slepé až k Božímu pohledu na soulož, asi nejbližšímu možnému setkání dvou lidí. O ní velmi hlasitě pronesla (téměř zakřičela na celý vagón), že „kdyby se to Bohu nelíbilo, tak by to přece takhle nevymyslel“.
Víckrát už jsem sice tu dámu nepotkal, ale i tak můžu říct, že se stala jedním z těch 40 000, kteří mě v životě nějak ovlivnili. Tedy ne v oblasti sexuálního života, ale postojem, že otevřít se navzájem druhým, i když mám strach, abych nepůsobil trapně, nás může s ostatními sblížit víc, než si myslíme.
Saša Koukol