(ČB 7+8/2020) Tento rok nezačal příliš radostně. V lednu nepřišel mráz, v únoru nebyl sníh, v březnu se objevily první případy nákazy koronavirem. Ale aspoň začalo pršet!
Kvůli nouzovému stavu se půlka republiky ocitla v nejhorší fázi mateřské dovolené. Celý den doma s dětmi, žádná kultura, sport, žádná možnost posedět s přáteli, pouze každodenní rutina od rána do večera. A k tomu donekonečna „home office“.
Více než dva měsíce žijeme s nouzovými opatřeními, s rouškou na ústech a rozestupy v obchodě. S dětmi a jejich školní přípravou v malém bytě. Odloučeni od svých blízkých, pokud bydlí ve vzdáleném místě. Naučilo nás to trpělivosti, nebo spíše vybublala netrpělivost? Jsme snášenlivější a ohleduplnější, nebo už to těsné dusno nehodláme dále snášet? Většina z nás si asi prošla všemi polohami od pocitů trpělivé snášenlivosti až po vytočení a upuštění páry jako z papiňáku.
Poslechněte si článek:
Kdo si však zaslouží metál za trpělivost, jsou starší lidé z domovů pro seniory. V domovech Diakonie jsou takových stovky. Zavřeni mezi čtyřmi stěnami se strachem z nákazy, ze začátku bez kloudných ochranných prostředků pro personál, bez návštěv svých milých a blízkých a s myšlenkou, zda je ještě vůbec uvidí… kdyby něco. Těm přejeme ze všech nejvíc brzký návrat do obvyklého režimu.
V tomto čísle Českého bratra se ještě vracíme k událostem na sklonku války před 75 lety, z rozhovoru s vysokoškolskou učitelkou se dozvíte něco víc o možnostech studia sociální práce na Evangelické teologické fakultě nebo se můžete začíst do rozboru teologických i praktických aspektů vysluhování večeře Páně, s jejímiž zvyklostmi koronavirus zacloumal.
Inspirativní čtení a trpělivý návrat k obvyklému rytmu života přeje
Daniela Ženatá
OBSAH ČÍSLA
TÉMA
MOJE CÍRKEV
DIAKONIE
RECENZE
SLOVO
(ČB 6/2020) I toho nejklidnějšího z nás občas něco rozzlobí. Něco nám nevyhovuje, nefunguje podle našich představ. Ale asi nejčastěji se zlobíme jeden na druhého.
Nejvíc to schytávají naši nejbližší. Manželka nezavírá dveře a nechává utíkat teplo, které já platím. Manžel ve špinavých botách šlape po podlaze, kterou JÁ jsem právě umyla. Děti nikdy neudělají to, co jim nakážu, a pak jsou z toho rozbité hrnky a marmeláda rozpatlaná po koberci.
Poslechněte si článek:
Nikdy se doopravdy nezlobíme na ty, kdo jsou od nás daleko – íránští pěstitelé hašiše, čínští porušovatelé lidských práv… Ale když někdo z našich domácích nevrátí škrabku na brambory do správné poličky, vytočí nás to na nejvyšší obrátky. Pokračování textu
(ČB 6/2020) Tolerance je nepostradatelná zásada současného demokratického myšlení a života nejen v tom smyslu, že nás tolerují naši spoluobčané, ale také a zejména v tom smyslu, že my tolerujeme je. Tolerovat druhého je mnohem těžší než být sám tolerován, i když dosáhnout tolerance v určitých zemích a dějinných podmínkách není nic snadného; bez recipročního vztahu ale tolerance nefunguje. Tolerance má své místo na různých úrovních myšlení i života, jak v oblasti osobní a náboženské, tak občanské a politické. Živá a aktuální, v podstatě každodenní otázka je, zda a do jaké míry lze tolerovat netolerantní a jak reagovat na ty, kdo k toleranci ničí podmínky. Ty bychom tolerovat neměli, ale netolerance k netoleranci nemusí být hned vykonávána státem, nejprve bychom ji měli uplatnit my jako spoluobčané, nejprve bratrsky vlídným, poté i důraznějším slovem či gestem.
Poslechněte si článek:
Pokračování textu