(ČB 6/2020) Tolerance je nepostradatelná zásada současného demokratického myšlení a života nejen v tom smyslu, že nás tolerují naši spoluobčané, ale také a zejména v tom smyslu, že my tolerujeme je. Tolerovat druhého je mnohem těžší než být sám tolerován, i když dosáhnout tolerance v určitých zemích a dějinných podmínkách není nic snadného; bez recipročního vztahu ale tolerance nefunguje. Tolerance má své místo na různých úrovních myšlení i života, jak v oblasti osobní a náboženské, tak občanské a politické. Živá a aktuální, v podstatě každodenní otázka je, zda a do jaké míry lze tolerovat netolerantní a jak reagovat na ty, kdo k toleranci ničí podmínky. Ty bychom tolerovat neměli, ale netolerance k netoleranci nemusí být hned vykonávána státem, nejprve bychom ji měli uplatnit my jako spoluobčané, nejprve bratrsky vlídným, poté i důraznějším slovem či gestem.
Poslechněte si článek:
Myšlenka tolerance poprvé
Myšlenka tolerance se objevuje v 17. století jako reakce na třicetiletou válku v podobě spíše rezignované a mocensky cynické zásady Cuius regio, eius religio, tedy „čí země, toho náboženství“. Ovšem už na počátku třicetileté války byly na jejím základě u nás popraveni vůdcové stavovského povstání (1621) a po Obnoveném zřízení zemském (1627/1628) museli zemi opustit evangeličtí šlechticové a inteligence, mezi nimi Jan Amos Komenský a Pavel Stránský, poddaní museli přijmout katolické náboženství v rámci protireformace a rekatolizace.
Teoreticky myšlenku tolerance formuloval John Locke v Dopise o toleranci (1689), kde mu ovšem jde o toleranci mezi protestanty, protože do ní nezahrnuje ani katolíky (jako poslouchající cizí moc) ani ateisty (nelze jim věřit, protože sami ničemu nevěří). Mimochodem na tomto základě platí dodnes ve Velké Británii ne příliš tolerantní zásada, že král nesmí být katolík. Locke myšlenku tolerance chápe jako vyplývající z evangelia i z rozumu a zároveň z ní odvozuje, že víru nelze ani nařídit ani zakázat, tedy že není v kompetenci světské, politické moci.
Ovšem praktická náboženská tolerance se v Evropě objevuje už v 16. století, zejména v Nizozemí a na Moravě, kde byla oboustranná, tedy katolíci tolerovali evangelíky a evangelíci katolíky.
Toleranční patent Josefa II.
Nově byla myšlenka tolerance vyzvednuta tolerančním patentem Josefa II. v roce 1781. Jak upozorňuje Eva Melmuková, toleranční patent ještě neznamenal zrovnoprávnění protestantů a katolíků, k tomu dochází až v tzv. protestantském patentu 1861, protože teprve tehdy mohli protestanté stavět kostely s věží, nemuseli je stavět mimo obec a s vchodem do polí. Nicméně českými evangelíky byl přivítán, zejména protože na Valašsku a na Vysočině se scházeli tajně, pašovali a četli knihy vydávané v Německu a Uhersku; ti tedy osobně interpelovali u císaře Josefa II., aby jim dovolil svobodně se scházet a veřejně svou víru vyznávat. Na Valašsku se bouřili (1777), z Nosislavi poslali dopis a z Olešnice a Prosetína se do Vídně osobně vypravil Řehoř Jakubec; dosáhl prostřednictvím uherského advokáta přijetí u císaře a přispěl k tomu, že patent byl vyhlášen veřejně. (F. Bednář, M. Šimsová, E. Melmuková, S. Bolom).
Tolerance není lhostejnost
Na Locka a jeho myšlenku tolerance se odvolává Masaryk, Rádl i Komárková, a to proto, že je představitel tolerance aktivní, spojené s evangelijní vírou a rozumem, a ne liberální tolerancí lhostejnosti. Masaryk říkal: „Liberálové se berou za každé bláznivé přesvědčení, sami ale žádné nemají,“ čímž chtěl naznačit, že nestačí usilovat o obecné liberální zásady, ale mít konkrétní demokratické přesvědčení a aktivně je ve veřejném životě prosazovat.
Z dějin známe příklady, jak ti, jejichž náboženství, politické názory či způsob života byly potlačovány, když se dostali k moci, sami začali utlačovat. Ač je demokracie spojena s tolerancí druhých, jejich náboženských, morálních a politických názorů i způsobu života, přesto sama není zárukou této tolerance. Lidé často volí ty, kdo slibují tvrdý a nekompromisní postup proti etnickým menšinám, proti uprchlíkům či vůči muslimům. Volí je proto, že netolerance nám není cizí, je v nás a ohrožuje nás zevnitř i zvenku.
Respekt a úcta
Avšak lépe než mluvit o toleranci je mluvit o respektu či úctě. Základem demokratického státu je respekt k druhým a respekt k ústavě a k zákonům. Skutečně demokratický stát je takový, v němž existuje společnost, složená ze svobodných, zákony respektujících občanů. Respekt také znamená, že respektuji druhého – jako svobodného a sobě rovného. Kant předpokládal, že každý jedinec má mravní zákon v sobě. Pokud bychom však měli všichni mravní zákon v sobě, každý by sebe kontroloval a nepotřebovali bychom už dozor policie. Locke jako jeden z prvních formuloval základní liberální i demokratickou zásadu – je lépe být podřízeni zákonu, který platí pro každého, než být podřízeni jednomu člověku, který o nás může rozhodovat svévolně.
Láska k bližnímu
Projevem respektu je také praktická láska k bližnímu, agapé. Kultura lásky k bližnímu, kultura respektu je v naší společnosti i v našem státě stále na počátku. Zároveň ale vidíme, že vztah k uprchlíkům, jiným náboženstvím či etnickým menšinám je problematický i v „klasických“ demokratických státech jako jsou Velká Británie či Spojené státy americké. I tam volí populisty, kteří slibují, že s menšinami a odlišnými zatočí, umravní je… To se častěji děje v době krizí, ať už je to krize finanční, uprchlická nebo třeba koronavirová. Právě tehdy se ovšem osvědčuje, zda v dané zemi existuje občanská společnost, která dokáže tyto menšiny a odlišné hájit a chránit.
A to je úkol nás, protestantských křesťanů, kteří jsme v minulosti zažili netoleranci na své kůži, abychom nyní nepečovali především sami o sebe, pyšnili se slavnou minulostí či se starali o to, abychom byli finančně zajištěni do budoucna, ale naopak si všímali toho, kdo je dnes utlačován, kdo je na okraji společnosti a kdo potřebuje pomoc. Měli bychom se jako protestantští křesťané na základě Ježíšových slov „chudé máte vždy s sebou“ postavit na tuto stranu. Tedy nepřipojit se k většině, která páchá hanebnost, to je praktický a zároveň povznášející úkol dneška. Měli bychom kulturou respektu, lásky k bližnímu a rovnoprávného dialogu pečovat v rámci svých omezených možností o celou společnost a neničit ji ve jménu své skupinové identity, jež se navzdory své historii může za určitých okolností stát kamenem úrazu a pohoršení.
Martin Šimsa, vysokoškolský učitel
Ilustrace Petra Fischerová