(ČB 6/2020) Olga Richterová pochází z Choltic na Pardubicku, po gymnáziu vystudovala na Filozofické fakultě UK překladatelství a tlumočnictví. V roce 2014 vstoupila do České pirátské strany, v témže roce byla zvolena do zastupitelstva Prahy 10. V roce 2017 byla také zvolena poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu, od roku 2018 zastává ve straně Pirátů funkci první místopředsedkyně. Olga je členka ČCE, navštěvuje sbor v Praze-Vršovicích. Je vdaná, má dvě malé děti.

Poslechněte si článek:

Hlásíte se k Českobratrské církvi evangelické. Je tam nějaký vliv z rodiny? Evangelické kořeny?

Z rodiny přímo ne. K mému první setkání s vírou došlo díky studiu na Biskupském gymnáziu v devadesátých letech, kde jsme měli nesmírně zajímavou religionistiku, taky jsme třeba připravovali mše. A já jsem v té době, od svých 11 let, bydlela na internátě u sestřiček salesiánek. Ukázaly se mi tak úplně nové obzory, duchovní rozměr, zároveň mě ale v tom, co jsem viděla z katolické církve, dost dráždila role žen. Všechno připravovaly, vyzdobily, uvařily, ale pak si sedly do lavic a prostě poslouchaly. Nakonec mě tohle přivedlo do evangelické církve, i s mým tátou a s bratrem. Začali jsme chodit k evangelíkům na křestní přípravu, to mi bylo asi 13 let. Určitě tomu tenkrát pomohlo to, že farářem v Přelouči byl Daniel Matouš. Taťka se stal dokonce asi před rokem v ČCE výpomocným kazatelem.

Kde se vlastně vůbec vzalo to vaše politické angažmá? Jste v jedné politické straně i s bratrem, to není moc obvyklé, tady asi něco z rodiny bude, ne?

U nás doma bylo úplně normální se o politice bavit. Jsem na takové hovory zkrátka zvyklá od dětství. A pokud jde o Piráty, určitě mě ke vstupu můj bratr nějak podnítil, znala jsem je díky němu zblízka a on byl pro mě záruka poctivosti. A ještě jeden aspekt z rodiny – můj dědeček z tatínkovy strany byl v roce 1968 v Klubu angažovaných nestraníků (KAN), a to ve funkci tajemníka, tím pádem pak na něho dolehly velké těžkosti ze strany StB. Měl dvě vysoké školy a pracoval téměř celý život jako dělník. Tohle jsem měla před očima. A k té snášenlivosti – dědečkova žena, moje babička, ta byla naopak jistou dobu v padesátých letech přesvědčená komunistka; pak se jí ale podařilo vystoupit. Chci říct, že jsme takhle úplně přirozeně viděli, jak lidé velmi rozdílní spolu můžou žít v dobrém. Stejné to bylo i s rodiči mé maminky. Babička byla z živnostnické rodiny a vzala si komunistu. A navíc byla poloviční Němka. Prababička si vzala za muže Čecha a po válce navzdory vyhnání všech svých sourozenců i rodičů nezahořkla, zrovna tak ta má babička. Tak to všechno pro mě jsou důležité příklady z rodinné historie.

Když tedy přejdeme k té politice, jak si tam s tou snášenlivostí poradit?

Podle mě je to vůbec nejdůležitější zásada! Když se věci veřejné dělají poctivě, opírají se o úctu ke zkušenostem ostatních zúčastněných, i když se samozřejmě dotyční v názorech liší. Za hlavní kritérium bych přitom brala právě tu poctivou snahu hledat funkční, dobrá řešení. A k tomu nutně patří – nemít postranní zájmy.

Vy si tedy nemyslíte, že politika a snášenlivost si protiřečí?

Proč by měly? Jde přece o umění se dohodnout, ne?

Nikdo ale přece po vás nechce, abyste s tím druhým souhlasila. Pokud vám na vašem názoru záleží, budete se jej držet. Jak se tam pak ta snášenlivost vejde?

Když se dívám obecně na to, proč lidé zastávají různé postoje, myslím, že jde v zásadě o tři kategorie: Buďto si každý z nás někdy ponechává nějaký mylný postoj, protože nemá informace a nezná pohled všech stran, nebo, v druhém případě, jde o jiný žebříček hodnot (např. svoboda vs. bezpečí), a v tom třetím případě je dotyčný někomu nějak zavázán, a pak ovšem žádné argumenty nebudou platit, vedou ho jiné zájmy.
A co já považuju za ideální – názorové posuny ve společnosti je třeba zajistit širokým konsenzem. Když se opravdu do hloubky diskutuje, když se opravdu poctivě probírají veškeré argumenty, dobré řešení se najde. Věřím, že většina důvodů k nesnášenlivosti mezi lidmi, kteří to myslí poctivě, jsou právě jen ty rozdílné zkušenosti, rozdílné informace, a nedostatek času to vyjasnit. A to tak beznadějné není.

Ale nenaráží tahle snaha, tohle vaše přesvědčení u jiných stran na nezájem, na nepochopení? Vám se ta domluva daří?

Rozpory zkrátka často souvisí s těmi různými informacemi a zkušenostmi „na vstupu“. My v Pirátech děláme politiku, založenou na dobré praxi, na tom, že máme dobré věcné argumenty, takže v parlamentu třeba pro některé dobré vládní návrhy hlasujeme, nejsme proti za každou cenu. Považuju za velký omyl, když se politika zobrazuje jako souboj, jako střet. To je pro společnost z dlouhodobého hlediska zhoubné. Když vláda zkouší demokracii omezovat, jsme samozřejmě těmi nejhlasitějšími, ale jinak v žádném případě neděláme „kritiku pro kritiku“. A já věřím, že to je na Pirátech poznat.

Potíž je v tom, jak jste sama řekla, že existuje taky ta třetí skupina, tedy ti, kdo mají postranní zájmy. Jak tam potom se snášenlivostí vystačit?

Je třeba vždycky rozlišovat to, co nějaký člověk dělá, od toho, jaký on v zásadě je. Takže když například Tomio Okamura řekl nepřijatelný výrok o romském holocaustu, já jsem zorganizovala ve sněmovně odborný seminář pro poslance a pro historiky o tom, jak u nás romský holocaust probíhal. Opravdu mi nešlo o to nějak dehonestovat pana Okamuru, protože řekl hloupost, ale ukázat historickou realitu pomocí faktů.

Jinými slovy vlastně tedy hloupost řekl.

Ano, ale tady jde o ta historická fakta. Nešlo mi o ten osobní rozměr. A to je přístup, o který se Piráti snaží.

Mohla byste říct nějaký příklad, kdy jste právě pro tu snášenlivost ustoupili, ač šlo o něco, na čem vám záleželo?

Jde vždycky velice o kontext. Ale jako příklad bych mohla uvést uvolnění insolvenčního zákona a exekučního řádu – my jsme navrhli zásadní reformu toho exekučního řádu, protože tak jak u nás funguje byznys s dluhy, to je nepřijatelné, ale protože na scéně byla vůle poslanců jiných stran protlačit v téhle oblasti menší reformy, tak jsme na těch menších reformách spolupracovali. Ale vedle toho o tu velkou reformu pořád usilujeme. Důležité je dávat najevo, že za tu hlavní prioritu pořád považujeme tu zásadní změnu – aby k jednomu dlužníkovi příslušel jenom jeden exekutor. Ale když jde o posun dobrým směrem, v mezičase podporujeme i ty menší úpravy.

Já bych ještě ráda upozornila na jeden aspekt – malá snášenlivost mezi dejme tomu vládnoucími stranami a opozicí je do jisté míry přirozená, ale horší pro nás, pro voliče, je malá snášenlivost mezi těmi jakoby spřátelenými stranami, nebo dokonce i uvnitř jedné strany. Já bych si jako volič totiž moc přála, aby se opozice domluvila, aby se z ní stala ta koalice, protože bych lépe věděla, koho volit.

To je ale známý jev, to je přece v každém oboru. I třeba ve vědě je svým způsobem váš nejbližší kolega i váš největší soupeř, to je známá věc. Ale to není žádná tragédie, takhle prostě společnost funguje. Důležité je si neustále zpřítomňovat výhody spolupráce, které nad soupeřením převažují.

A vy sama tuhle zkušenost od Pirátů máte?

Na to, jak je politika konkurenční prostředí, máme k sobě vztahy velmi slušné; jiné strany nám závidí.

Napadá vás taky někdy, že byste se nejradši na všechno vykašlala a z politiky odešla?

Když mám dostatek pohybu a odpočinku, tak ne. Ale to hlavní: Mám štěstí na velkou podporu celé rodiny, a nakonec i na zkušenost z církve – ani v té se neshodnete se všemi a nelíbí se vám všechny názory. Ale snášenlivost je v každém ohledu nezbytná pro každé lidské společenství. A ještě lepší samozřejmě je, když ji podpírá laskavost či láska.

připravila Jana Plíšková