(ČB 12/2020) S Pavlem Novákem, vedoucím nízkoprahových klubů střediska Diakonie v Jablonci nad Nisou, jsme rozhovor v dnešní pohnuté době provedli tak, jak se teď dělá „skoro všechno“ – přes počítač, na dálku. Ale slyšeli jsme se i viděli, a já jsem si tím pádem jista, že dotyčný je fakt na své místě. Pro tuhle práci se jednoznačně hodí, ti jeho „romáci, cigáni“ k němu určitě musí mít důvěru.
Když téměř čtyřicetiletý absolvent gymnázia v Semilech a pedagogické fakulty Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem své studium dokončil, vstoupil rovnou do řad zaměstnanců Diakonie ČCE; pedagogice se tedy nevěnuje. Pavel Novák žije se svojí rodinou ve Vysokém nad Jizerou, má tři děti ve věku šest, pět a tři roky, jména Vilemína, Hubert a Felix prý dostaly jako kontrast ke svému příjmení.

Pokračování textu →

(ČB 12/2020) Ještě v první polovině dvacátého století byla různost křesťanských liturgií jednou z hlavních překážek sjednocení církví (i v rámci protestantismu). Dnes to tak již není. Liturgie se naopak stala jedním z prostředků dosažení jednoty. Podobné, nebo dokonce společné slavení víry v liturgii v konečném důsledku vede i k dosažení společné víry samé. Zvláštní zřetel si zasluhuje liturgie večeře Páně/eucharistie.

Pokračování textu →

(ČB 12/2020) V éře postupného smývání přirozených životních i liturgických cyklů a v situaci omezených možností společného zpěvu se vzpomínání na doby, jež byly natolik prostoupeny aktualizací novozákonního příběhu, že křesťanské písně tvořily podstatnou součást vnímání času, jeví skoro jako hledání ztraceného ráje. Chceme-li se navíc zamyslet nad dodnes tradovanými vánočními zpěvy, obestře nás tato nostalgie dvojnásob. Nenechme se však svést k představě jednoduchých, sladce znějících lidových písní, které si rádi spojujeme s idylickou atmosférou staročeských Vánoc. Nejstarší dochovaná píseň, která se vžila při evangelických bohoslužbách, nám snad pomůže do skutečné nálady těchto časů trochu nahlédnout.

Pokračování textu →

(ČB 12/2020) Tak nevím co s tím. Výpovědi o tom, kdy nám chyběla naděje a zda jsme ji našli, se dají sdělit v poezii, písničce, povídce. Tak to dělají např. žalmisté a jistě i jiní. To je možné. Avšak konkrétní zážitky, prožitky, zkušenosti takového druhu na osobní rovině jsem schopen sdělovat jen Pánu Bohu nebo „zpovědníkovi“, tedy velmi blízké a důvěryhodné osobě. Vykládat osobní záležitosti tohoto druhu v nějakém auditoriu nebo dokonce tisknout v novinách nechci a neumím.
Pavel Kašpar

Pokračování textu →