(ČB 12/2020) Ještě v první polovině dvacátého století byla různost křesťanských liturgií jednou z hlavních překážek sjednocení církví (i v rámci protestantismu). Dnes to tak již není. Liturgie se naopak stala jedním z prostředků dosažení jednoty. Podobné, nebo dokonce společné slavení víry v liturgii v konečném důsledku vede i k dosažení společné víry samé. Zvláštní zřetel si zasluhuje liturgie večeře Páně/eucharistie.

Ve druhé polovině 20. století začalo docházet k liturgické obnově církví křesťanského Západu. Nedělní a sváteční liturgie je, napříč církvemi, sestavována ze dvou hlavních částí – bloku slova, jehož stěžejní částí jsou biblická čtení a jejich aktualizace v kázání a eucharistického bloku. Ten vychází z biblických oddílů o ustanovení. Obnova slavení večeře Páně v církvích vzešlých z reformace nespočívá jen ve zvýšení frekvence jejího slavení, ale v doplnění jejího obsahu. Týká se zejména eucharistické modlitby, která je dnes vnímána jako konstitutivní, nezbytná část eucharistického bloku. V tomto příspěvku se pokusím ukázat, že eucharistická modlitba není „nálezek lidský“, ale že má „biblické krytí“.

Ježíšova večeře na rozloučenou

V NZ máme čtyři zprávy o „ustanovení večeře Páně“ (1K 11,23b–25; Mk 14,22–25; Mt 26,26–29; L 22,19–22). Všechny jsou nějakým způsobem spojeny s Paschou. Nejvolněji J, který ustanovení nepopisuje, ovšem hostinu ano – „bylo před velikonočními svátky“ (J 13,1) – nemuselo ovšem jít o paschální hostinu, neboť v době jejího konání byl již Ježíš mrtvý („Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži – na tu sobotu totiž připadal velký svátek…“ J 19,31). I Pavel v 1K píše, že se tak stalo „v tu noc, kdy byl Ježíš zrazen“ 1K 11,23b, což nemusí nutně znamenat, že se tak stalo v rámci paschální večeře. Synoptikové ovšem ustanovení spojují s pesachem. Mk (a velmi podobně Mt): „Prvního dne nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek, řekli Ježíšovi jeho učedníci: Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři? (Mk 14,12) Lukášovo evangelium: „Nastal den nekvašených chlebů, kdy měl být zabit velikonoční beránek. “ (L 22,7)
Nedokážeme s určitostí říci, jakou formu večeře Ježíš slavil. Zda to byl pesachový seder, či jiná hostina na rozloučenou. Pro liturgiku to však není zásadní problém. Každé jídlo bylo orámováno modlitbami a formy se lišily jen obsažností embolismů. Navíc pesachový séder v Ježíšově době nedokážeme rekonstruovat. Dnešní tvar pochází z 8. stol. a vyvíjel se jako reakce na křesťanské slavení.

V poznání, jak asi mohla Ježíšova večeře s učedníky vypadat, nám pomohou tzv. „eucharistická slovesa“: vzal, vzdal díky, lámal a dával (v případě chleba, v případě kalicha pochopitelně bez lámání). Posloupnost těchto sloves se vyskytuje, kromě slov ustanovení, i na jiných místech NZ (nasycení zástupů, cesta do Emauz, Pavlovo ztroskotání na Maltě atd.) Jsou to slovesa, podle kterých se v obnovených liturgiích vytváří eucharistický blok. Slovesu „vzal“ odpovídá příprava darů, „vzdal díky“ – eucharistická modlitba, „lámal“ – lámání chleba, „dával“ – přijímání.
Lukáš a Pavel používají nad chlebem sloveso „vzdal díky“ – eucharistein, zatímco Mk a Mt sloveso „požehnal/dobrořečil“ – eulogein a sloveso eucharistein nad kalichem. Chceme-li poznat obsah tohoto žehnání-dobrořečení či díkůvzdání, můžeme v hebrejské bibli najít nějaké vzory. Eulogii (dobrořečení) odpovídá hebrejská beraka. K eucharistii (díkůvzdání) nalézáme širší hebrejské analogie, všimneme si modlitební formy todah.

Beraka

Beraka (mn. č. berachot) – požehnání/dobrořečení je ve SZ velmi častý útvar. Již v prvních odstavcích Bible Bůh žehná zvířatům (Gn 1,22), lidem (Gn 1,27), sobotě (Gn 2,3). Rodiče žehnají dětem (Gn 27,4; 48,9), žehná král (2S 6,18; 1Kr 8,14.55), žehnají kněží (Gn 14,19; Ex 9,20; Nu 6,23; 2Pa 30,27). Zdrojem požehnání je Bůh, on především žehná, ale žehnání/dobrořečení probíhá i obráceným směrem – člověk žehná Bohu (Ž 16,7; 96,2).

Beraka vyjadřuje vztah k Bohu, ke světu i k bližnímu. Pro poznání večeře Páně jsou důležitá berachot před jídlem (birkat ha-moci) a po jídle (birkat ha-mazon). Birkat ha-moci je stručná beraka, která vychází z Ž 104,14: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž dává vyrůst chlebu ze země. Do této beraky bývá situováno Ježíšovo ustanovení nad chlebem, neboť jídlo začíná rozdílením chleba. Obsažnější jsou tři (dnes čtyři) berachot po jídle (birkat ha-moci): díky za pokrm, za zemi, za Jeruzalém a za Boží dobro.

O šabatu je v rámci těchto berachot (nazývaných kiduš) naplněn kalich s vínem a koluje kolem stolu. Zde je situována Ježíšovo ustanovení nad kalichem. V rámci pesachového sederu se jedná o třetí kalich, který se nazývá „kalich požehnání“. První beraka kiduše zní: Požehnaný jsi Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž tvoří plod révy.
Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž nás posvětil svými příkazy a nalezl v nás zalíbení a v lásce a přízni nám dal v dědictví svůj svatý šabat, připomínku stvoří, protože ten den byl také prvním dnem bohoslužebného shromáždění, a vzpomínku na východ z Egypta. Neboť nás si vyvolil a posvětil nás mezi všemi národy a v lásce a v přízni jsi nám dal v dědictví svůj svatý šabat. Požehnaný jsi, Hospodine, jenž posvěcuje šabat. Požehnaný jsi Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž dává chléb ze země.

Todah

Modlitební forma todah má dvě části. První část je anamneticko-dějinná, kde jsou připomínány mocné Boží činy, které člověk vnímá jako dějiny spásy. Konkrétní události jsou zmiňovány formou aktualizačních vsuvek (embolismů) jako biblické citace či nepřímých poukazů (tzv. quasi-embolismů). Spojení s druhou, epikletickou částí obstarává zpravidla spojka překládaná jako „nyní tedy“, která převádí text z minulosti do přítomnosti. Obsahuje prosby, vztahující se k přítomnosti a budoucnosti. Může rovněž obsahovat embolismy. Todah může být zakončena závěrečnou doxologií.

Todah modeluje polaritu smlouvy Hospodina s jeho lidem. Anamneze přibližuje Boží díl smlouvy, epiklese lidskou snahu o dodržení svého podílu. Jako příklad obsáhlé todah si můžete přečíst modlitbu levitů v Neh 9,6–37. Do verše 31 se jedná o amnamnetickou část, od verše 32 následuje epikletická. Jednotlivé anamnetické motivy jsou řazeny chronologicky.
Slova modlitby vyjadřují vztah Boha a lidí, který není možné beze zbytku vyjádřit slovy, nicméně slova jsou znamení (symboly) tohoto vztahu a pro společnou (liturgickou) modlitbu jsou nezbytná.

Otče náš

Tento vzor křesťanské modlitby je v NZ uveden 2x. V kratší verzi L 11,2–4 a obsažnější (která se v liturgii používá) Mt 6,9–13. I kdyby si někdo mohl myslet, že se jedná o originálně křesťanský tvar, není to tak. SZ analogii lze nalézt např. v Davidově modlitbě (1Pa 29,10–19). Strukturně je Otčenáš blízký todah. Na anamnetickou část (byť vyjádřenou prosbami) týkající se Božího bytí a konání, navazuje, počínaje prosbou o každodenní chléb, část epikletická.

Základní strukturu Otčenáše – nejprve v anamnetické části, inspirované Biblí, vyjádření Božích vlastností a jeho konání vzhledem k nám a pak teprve vyjádření našich proseb vůči němu – by měli mít na mysli všichni, kdo formulují liturgickou modlitbu. Liturgická modlitba je dialog Hospodina s jeho lidem jako celkem (byť ji formuluje jedinec, obvykle předsedající). Anamnetická část modeluje řeč Hospodina k nám a epikletická řeč naši k Hospodinu. Předlohy v (dobrých) liturgických knihách tuto formu modlitby dodržují.

Závěr

Nově vydávané liturgické knihy v posledních desetiletích již vzory eulogických modliteb – klíčových částí liturgie vedle Bible – obsahují (nejen eucharistické modlitby, ale i dobrořečení Hospodinu nad vodou v rámci křtu, nad manželi v rámci svatby, nad kandidáty v rámci ordinace, nad olejem při pomazání nemocných atd.). Koncem 19. století byl (znovu)objeven spis Apoštolská tradice, který popisuje praxi církve mezi koncem druhého a pátým stoletím. V nejstarší vrstvě obsahuje m. j. nejstarší známou eucharistickou modlitbu. Eucharistické modlitby byly improvizovány, a i tato byla zaznamenána jako příklad. Dnes je součástí všech nově vydávaných agend napříč církvemi. Jsem přesvědčen, že reformátoři, pokud by tento text znali, by po něm vděčně sáhli. V polovině 20. století byla objevena eucharistická modlitba Apoštolů Adaie a Mariho (a později další podobné), které vůbec neobsahují instituci. To přivedlo zejména křesťany na Západě k tomu, že vedle instituce (na kterou se kladl tak velký důraz) obsahuje eucharistická modlitba i další podstatné části: anamnezi (propojení večeře na rozloučenou s následujícími spásnými událostmi – Ježíšovou smrtí a jeho slavným zmrtvýchvstáním) a epiklezi (prosbu k Duchu sv., aby dal slavení smysl – ten není v naší moci). Bez těchto částí je eucharistická modlitba deficitní.

V českém prostředí je jako první vlaštovka nedávno vydaný, po celém světě užívaný překlad americké The United Methodist Book of Worship. Výbornou práci při kultivaci liturgie v rámci ČCE vykonává iniciativa Coena Domini. Budeme-li se modlit způsobem známým dávno před naším rozdělením, pak nás to povede ke společnému stolu Páně – znamením, které jsme dostali k vyjádření nejhlubší jednoty, garantované naším Pánem, vydávajícím se do krajnosti. Znamením, kterým vyjadřujeme ochotu se vydávat jedni za druhé.

Pavel Hradilek, liturgik  a pedagog Institutu ekumenických studií