Protestantská liturgie jako otevřená otázka

Český bratr číslo 1/2012.


Liturgická stránka bohoslužeb v Českobratrské církvi evangelické, pokládaná řadu let za otázku do jisté míry vyřešenou a ne zcela živou, nabývá v poslední době mezi mladší generací evangelických věřících i duchovních na aktuálnosti. Zamýšlení se nad dějinami liturgie protestantských církví na našem území je proto důležitou podmínkou nalezení nových východisek při hledání liturgické praxe, v níž by se odráželo to nejlepší z dědictví církevní tradice a která by zároveň poskytovala přístupnou i ekumenicky otevřenou alternativu pro dnešek.

Hledání liturgické praxe

K tomuto přemýšlení chce pomoci i seriál, s nímž se budete po celý rok 2012 setkávat na stránkách Českého bratra. Čerpá z výzkumu podniknutého v letech 2006–2007 v rámci Semináře hudby 20. století na Ústavu hudební vědy FF UK, zastřešeného pod názvem Zpívaná liturgie v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické.

Ráda bych tímto seriálem vyjádřila vděčnost a věnovala celý text Milanovi Slavickému k jeho nedožitým 65. narozeninám. Tento významný český hudební skladatel, režisér a muzikolog se zásadně zasloužil o to, aby takové uvažování vůbec mohlo být rozvíjeno, a sám byl velkým vzorem skromnosti, víry i erudice – vzorem vědeckým i lidským.

Dědictví Jednoty bratrské

Vnímání bohoslužebného řádu v Českobratrské církvi evangelické je stále do značné míry ovlivněno historickým postojem Jednoty bratrské, která ve své konfesi, vydané Komenským v roce 1662, v článku „O věcech případných, to jest ustanoveních, řádích, obyčejích a ceremoniích církve, a přitom o svobodě křesťanské“ takto vyznává: „O věcech lidmi ustanovených smýšlíme, že jsou menší váhy a potřeby nežli služebné (tj. Slovo Boží, svátosti a pastýřská služba neboli klíče Kristovy), (…) avšak že i onyno v lidu křesťanském ostříhány býti mají v společném obcování a náboženství konání. (…) Avšak tak a s tím obmezením, aby věci takové případné nebyly držané za služebné, Bohem zřízené, ovšem pak [tím méně] za podstatné, nevyhnutedlně k spasení potřebné.“ (Říčan, Rudolf a kol. (ed.): Čtyři vyznání, Praha 1951, s. 163–164)

Co všechno nevíme

O tom, že zpívaná liturgie je luterské církvi vlastní a že právě luterské chrámové prostředí dalo vzniknout významným kompozicím hudebních dějin, není pochyb. Hudební provoz ve sborech dnešní Českobratrské církve evangelické, které se do roku 1918 hlásily k luterství a které si dodnes zachovaly některé znaky luterské liturgie, však tvoří jakýsi protipól tohoto vývoje: Jde o oblast takřka neprobádanou a z hlediska hudebních i liturgických dějin zcela okrajovou. Hlubší výzkum ale přesto ukazuje, jak bezprostředně se zde můžeme učit mnohé o principech vzniku a fungování bohoslužebných řádů i jejich konkrétní hudební náplně.

Na začátku zkoumání zbytků luterské liturgie byla ovšem situace dost nejasná: chyběl jasnější přehled o konkrétních sborech, kde se zpívaná liturgie provozuje, i o tom, jaké faktory k dnešnímu stavu vedly, postrádali jsme hlubší analýzu vztahu zpěvu v původně luterských sborech u nás k luterské liturgii na Slovensku (jejíž dějiny jsou popsány poměrně pečlivě, viz: Petrík, Ján: Dejiny slovenských evanjelických a. v. služieb Božích, Liptovský Mikuláš 1946 a týž: Chrámové agendy slovenskej evanj. a. v. církvi, Liptovský Mikuláš 1948) i analýzu vzájemného ovlivňování obou praxí po roce 1918. Neznámá byla též míra fixace liturgických zpěvů na notový zápis a tedy i podíl ústní tradice. Popsaná nebyla ani hudební struktura zpěvů, natož jejich proměny ve 20. století. Na zodpovězení čekaly též otázky vlivu společenských a politických událostí či etnografických faktorů na provozování této liturgie. Jedna tendence se však jevila poměrně zřetelně: sbory, o kterých bude řeč, tvoří ve svém nepatrném množství jisté „skanzeny“ luterství u nás, kde je liturgie sice živou součástí bohoslužeb, ale zároveň i posledním torzem jedné ze dvou potolerančních větví evangelictví v Českých zemích.

Hledání odpovědí

Při hledání odpovědí jsem se snažila obracet se nejen k literatuře a nejrůznějším pramenům, ale především k samotným členům sborů, kde tradice zpívané liturgie trvá. Podnikla jsem rozhovory s faráři, varhaníky i s dalšími členy těchto sborů a hleděla především na jejich vztah k tradované liturgii. Proto, že zde máme co do činění s ústní tradicí, se do konkrétní podoby liturgie promítají i životní osudy a osobní založení těch, kteří liturgii zpívají.

V tak velké šíři neznámých nebylo samozřejmě možné zodpovědět všechny nabízející se otázky. Cílem bylo tedy především shromáždit dostatek materiálu k popsání současné podoby této zpívané liturgie a alespoň zčásti zaplnit uvedená bílá místa v bádání, aby tak mohl být položen základ k dalším srovnávacím či historickým analýzám. Zda se to alespoň zčásti podařilo, nechť posoudí laskavý čtenář sám.

Eliška Baťová

Anatomie průšvihu: Bezdomovcem

Český bratr číslo 1/2012.

V tomto cyklu se postupně pokusíme nahlédnout, z jakých konkrétních problémů se skládají různé životní rány a neštěstí. Budeme se ptát jak přímo lidí v těžké situaci, tak pracovníků různých pomocných profesí. Dnes jsme se s otázkami obrátili na pracovnici azylového domu pro bezdomovce.

Jak se vlastně člověk dostane na ulici? Jen tak, ze dne na den?

Buď nemá okruh blízkých lidí, nebo ho ztratil. V takové situaci jste, když vyjdete z dětského domova, když vás propustí z vězení, ale také třeba když jste třeba v psychiatrické léčebně, po dobu léčení neplatíte nájem a přijdete o byt. Mnozí bezdomovci většinu života pracovali, vedli normální život. Pak se rozvedli, soud přiznal děti matce i tím pádem i byt. Téměř nikdy nemá bezdomovectví jednu příčinu. Jak známo, problémy se nabalují. Bez bydlení se těžko hledá práce a bez práce zase bydlení. Osamělost vede k pití, pitím zase přicházíte o přátele. Jedno jde s druhým a je to těžké rozplést. Na ulici ale nejste ze dne na den. Chvilku bydlíte po známých, pak už musíte na ubytovnu. Časem se nemáte kam obrátit a jednoho dne jste na ulici.
A co je důležité, nemáte se většinou ani za kým vracet.

Jaký je první den na ulici?

Především je to velká nervozita – v té ostatně žijí bezdomovci stále, proto také většinou trpí srdečními chorobami. Kam si lehnout? Jaké místo byste zvolili vy? Na nádraží nebo ve křoví vás brzo bude zvedat policie. Dříve nebo později vás okradou a přijdete o doklady. V tramvaji bez jízdenky si pokutou, kterou nemůžete zaplatit, naděláte za pár měsíců nesplatitelný dluh. V našem azylovém domě jsem se často setkávala se spáleninami na nohou – je to zvrhlá zábava některých řidičů tramvají: spícímu bezdomovci na konečné během čekání na otočení naplno zapnout topení. Většinu starších bezdomovců už někdy někdo ztloukl, pomočil nebo se je pokusil zapálit.

První dny na ulici nevíte kam se obrátit. Výhodou je otevřená povaha, pak se od ostatních bezdomovců dozvíte o azylových domech a dalších možnostech. Mnoho „lepších míst“, jako opuštěné zahrádkářské kolonie, vybydlené domy a výměníky tepla, obývají uzavřené party, které vám musí důvěřovat, než vás mezi sebe pustí.

Co státní podpora a peníze vůbec?

Když vám vyprší podpora v nezaměstnanosti, máte nárok na příspěvek na bydlení a na stravu. K příspěvku na bydlení potřebujete nejdříve nájemní smlouvu. Je na úvaze čtenářů, kolik lidí uzavře nájemní smlouvu s bezdomovcem. Každopádně musíte mít doklady. A docházet na úřad práce. Když vynecháte a vyřadí vás z evidence, stát vám přestane platit sociální a zdravotní pojištění. Spolu s dluhy za pokuty z MHD je to jeden z hlavních zdrojů dluhů bezdomovců a prakticky nesplatitelné dluhy mají téměř všichni. Někdy z dřívějška, někdy se nechají zlákat a dělají někomu bílého koně. Každopádně velké dluhy dost odrazují od legální práce – zdanitelný příjem jde z většiny na splácení dluhu a na konci vám zbude jen tolik, že už je téměř jedno, zda pracujete. Legální práce je spojena s velkou administrativou. Práce načerno je přímočará, vyplácí se hned, zaměstnavateli je většinou jedno vaše společenské pozadí.

Život na ulici je velmi nákladný. Doma si natočíte vodu z kohoutku, na ulici si i tu vodu musíte koupit. Je známo, že vařením doma hodně ušetříte; doma máte aspoň hrnec, na ulici se musíte živit tím, co se dá sníst hned. Platíte za osprchování, za všechno. Každou chvíli vás také někdo okrade.

Většina bezdomovců pije a kouří, neušetřili by třeba na tom?

Na ulici řešíte neustále základní životní potřeby: co budete teď jíst, kde budete dnes spát, kde se teď ohřejete. Takže tohle je jediná šance na chvilku vypnout. Navrhněte něco jiného, co má bezdomovec v životě hezkého, nějakou jinou příjemnou chvilku. Nezapomeňte, že nepijí a nekouří jen bezdomovci. Problémy s pitím mají i lidé, kteří mají rodinu, práci, přátele. Ti mají kvůli komu svůj problém s pitím řešit, a i tak je to těžké. Bezdomovec přestane pít, kouřit – a je pořád na ulici. Akorát si už nezakouří a nenapije se.

A když už jsme u těchto věcí, bezdomovec si samozřejmě nemá kde vyprat, takže pokud se má trochu udržovat, je jeho spotřeba oblečení daleko větší než u člověka normálně bydlícího. V jednom oblečení je pořád, dříve ho prodře a obnosí. Dobré je, že různé obchodní řetězce poskytují charitám kazové zboží a také dárců oblečení je docela dost, takže v tomhle se situace dosti zlepšila.

Nevybrali si někteří bezdomovectví prostě jako svůj životní styl?

Někteří to i říkají, ale myslím, že to je v pravém smyslu slova z nouze ctnost. Bezdomovci velmi rychle stárnou, bývají nemocní se srdcem, mají bércové vředy a samozřejmě psychické problémy. Snesitelné to může být tak maximálně v létě. Spíše se tak sami utěšují, protože návrat z ulice je velmi obtížný. Už týden na ulici vás velmi změní a dá se říci, že člověk se ze života na ulici do „normálu“ vrací stejně dlouhou dobu, jakou na ulici strávil. Okolnosti vás prostě donutí myslet neustále na akutní problémy – jídlo, teplo, místo na spaní, a to vše dnes.
Kdybych měla závěrem shrnout, proč je návrat z ulice tak obtížný, pak na prvním místě je, že se nemáte kam vrátit, ztratili jste ten tolik důležitý okruh blízkých lidí. Vždyť i práci si doposud člověk nejspíše najde přes známé. Hned druhá věc jsou zmíněné téměř nesplatitelné dluhy.

Přes to všechno existují bezdomovci, kteří chodí pravidelně do práce a to, že jsou bezdomovci, na nich prostě nepoznáte. To vyžaduje až nepředstavitelně silnou, obdivuhodnou vůli. Někteří bezdomovci se vrátí zpět do normálního života cestou noclehárna – rok zajištěného bydlení v azylovém domě – běžný život. Určit kolik, jaké procento, je těžké, po návratu do života už je nevídáme.

Ptal se Tomáš Pavelka
(foto Pavel Capoušek)

Javor s číslem 148

Český bratr číslo 1/2012.

„Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, ještě dnes bych zasadil jabloň.“ (Martin Luther)

Tato věta se mi líbí, byť je prý Lutherovi připisována neprávem. Sázení stromu je činnost nadějná a symbolická. Strom má kořeny, kterými čerpá život z hlubin, roste, zkrášluje svět, tvoří kyslík potřebný k životu. Strom je živý a proměnlivý, citlivý k okolí, není netečný, je zranitelný.

Snad můžeme církev přirovnat ke stromu. Svou sílu nečerpá ze sebe, roste a mění se, snad i pomáhá světu dýchat a nese plody, trápí ji špatný vzduch, listí a suché větve odpadávají, raší nové.

V roce 2017 uplyne pět set let ode dne, kdy Martin Luther přibil na vrata wittenberského kostela svých 95 tezí namířených proti odpustkové praxi tehdejší církve. Tento čin je považován za počátek reformace. Církve vzniklé z reformace se na toto výročí chystají, nejvíc asi právě v Německu.

Součástí několikaletých příprav jsou semináře ve Wittenbergu, které pořádá Světový luterský svaz. Organizátorům jde o to, aby se faráři lépe seznámili s Lutherovou teologií i s faráři a církvemi z jiných zemí. Já jsem se v listopadu 2011 zúčastnila v pořadí čtvrtého takového semináře. Spolu s patnácti dalšími faráři a farářkami z různých zemí několika kontinentů. Letošním tématem byl křest, vyznání vin a večeře Páně. Četli jsme Lutherovy texty, poslouchali přednášky, leccos viděli, mluvili spolu… Nahlédli do minulosti a trochu poznali, jak žijí křesťané v jiných částech světa. Jsem vděčná za rozšíření obzoru časového, zeměpisného i lidského.

31. října, v den výročí reformace jsme se sešli ve vznikající Lutherově zahradě. Zde bude zasazeno pět set stromů, každý od jiné církve nebo církevní instituce. A každý strom má svůj dvojčecí strom v příslušné zemi. Náš strom, který ve Wittenbergu najdete pod číslem 148, má své dvojče už od dubna 2011 ve Valašském Meziříčí (viz ČB  2011/06). Při (symbolickém) sázení stromu naší církve zazněl verš: „Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.“ (Izajáš 58,11)

Na začátku jsem přirovnala církev ke stromu. A mám naději, že je živa z Boží vláhy. To jí dává smysl i budoucnost.

Lenka Ridzoňová

O zakopaných hřivnách. Evangelické brigády včera i dnes

Český bratr číslo 1/2012.


Před vánocemi se do sborů dostala brožura o evangelických brigádách v období komunistické totality plná veselých i hlubokomyslných vzpomínek, ale i statistik. Na čtenáře tak dýchl pozapomenutý svět, fenomén, který není dnešním mladým lidem zcela pochopitelný. Je to ale otázka. Řekl bych, že k podobným aktivitám má dnes odpor spíše střední generace, která v mládí zažila poslední záchvěvy nucených brigád při sběru chmele či brambor.

Herlíkovice

Mládež má k věci jiný přístup, postmoderní a možná poněkud lhostejný. Ale i ona se dokáže pro věc nadchnout. Mohl jsem se o tom přesvědčit při mezinárodním English campu loni v létě v Herlíkovicích pod vedením Milana Balahury. Účastníci dostali slevu na pobyt a dle dohody si podle hesla „nechci slevu zadarmo“ museli každý den dvě hodiny odpracovat. Ale i za tak krátkou dobu udělali mnoho práce. Koncem týdne byla natřena většina židlí v hlavní budově, vyklizena Kuncárna, dřevo roubenky se zalesklo fermeží a impregnací a v jejím okolí se pod vrstvou hlíny a kopřiv objevila pozapomenutá kamenná dlažba terasy. Byl čas i na zajímavé debaty. Dozvěděl jsem se například, jak se řekne ukrajinsky kosa nebo že v Německu církev jen tak lehce nemůže žádnou svoji budovu prodat. Zřejmě, aby se zachovalo historické dědictví či zabránilo spekulacím.

Milanovi svěřenci většinu času trávili při různých hrách, pro mě „staříka“ poněkud ztřeštěných, takže jsme se nad tím za sklenicí piva s kolegou zedníkem poněkud usmívali pod vousy. Nicméně jejich nadšení mě nadchlo a byl jsem rád, že se na Kuncárně, zřejmě poprvé po dvaceti letech od uzavření objektu, udělalo hodně práce. (viz www.evangnet.cz – heslo Herlíkovice).

Vzpomněl jsem si i na své brigády. V devadesátém a následujícím roce jsem ještě stihl při česko-anglických brigádách načichnout něčím, co popisují staří brigádníci ve svých vzpomínkách. Bydleli jsme na Kuncárně a stavěli Vilku a Vokurku. Herlíkovice mě následně nasměrovaly k cestám na Západ. Milanova parta zas možná vyrazí na Východ. Většina zahraničních účastníků byla z postkomunistických zemí.

Zachráníme Kuncárnu?

I letos bych rád do Krkonoš přijel, třeba i na celý měsíc, a pomohl s organizací brigád. Uvítám každého zájemce o pomoc. Horský domov se potácí v ekonomických problémech a brigádnická práce je jednou z možností, jak ušetřit. Rozpočet na opravu Kuncárny pro solidní bydlení je přibližně dva miliony korun a lze jej svépomocnými pracemi snížit. Je škoda, že na objektu v posledních letech neprobíhaly celkem jednoduché údržbářské práce, mohlo se tak ušetřit dost peněz. Dřevostavby nejsou provizorní obydlí, staleté kostely, tisíce roubených objektů v severozápadních Čechách nebo do červena laděné domy ve Skandinávii (tak jako Kuncárna) to dosvědčují. Mají ale svá specifika, zejména trpí při vysoké vlhkosti.

Brigáda není jen práce

Brigády mohou mít i misijní rozměr, při naší práci v létě nám fandily desítky kolemjdoucích turistů a do podobných aktivit se za kopcem v Bolkově pod Černou horou na úpravě evangelického hřbitova zapojili převážně neevangelíci. Loni na podzim dostavěli zvoničku a chystají se něco dělat i s ruinou tolerančního kostela, která zde zůstala po německých evangelících. V Bolkově založili občanské sdružení (OS), které má již stovku členů a je inspirací i pro Herlíkovice. OS nazvané například „Přátelé Herlíkovic“ by mohlo, jako partner církve, přispět k obnově objektu i rozvoji celého Horského domova, protože z napjatého rozpočtu ústředí církve toho moc očekávat nelze. Na podporu založení OS lze citovat i slova z posledního televizního rozhovoru s Václavem Havlem, který viděl probouzení občanské společnosti v zakládání mnoha rozmanitých spolků.

Jak jsem již psal (ČB 4/2011), budova Kuncárny je jedinou památkou lidové architektury ve středisku a patří do horské krajiny národního parku. Proto také na ni může církev čerpat dotace z evropských fondů, a to až do výše 90 % investice. Přes otevřený účet OS by se tak daly shánět prostředky na spoluúčast grantu nebo na uhrazení stavebního materiálu.

Církev jako nepodnikatelský subjekt může čerpat dotace na obnovu památek, nikoliv na rozvoj cestovního ruchu. Taková jsou současná pravidla, ale je otázka, zda budou mít po přechodu církve na samofinancování ještě oprávnění. Již by se nemělo stát, aby církev vlastnila v turisticky atraktivním regionu objekt a dvacet let jej nechala ležet ladem. Takovou zakopanou hřivnu (a to ne jen v ekonomickém slova smyslu) si nebudeme moci dovolit.

Jan Kirschner