Český bratr číslo 1/2012.

„Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, ještě dnes bych zasadil jabloň.“ (Martin Luther)

Tato věta se mi líbí, byť je prý Lutherovi připisována neprávem. Sázení stromu je činnost nadějná a symbolická. Strom má kořeny, kterými čerpá život z hlubin, roste, zkrášluje svět, tvoří kyslík potřebný k životu. Strom je živý a proměnlivý, citlivý k okolí, není netečný, je zranitelný.

Snad můžeme církev přirovnat ke stromu. Svou sílu nečerpá ze sebe, roste a mění se, snad i pomáhá světu dýchat a nese plody, trápí ji špatný vzduch, listí a suché větve odpadávají, raší nové.

V roce 2017 uplyne pět set let ode dne, kdy Martin Luther přibil na vrata wittenberského kostela svých 95 tezí namířených proti odpustkové praxi tehdejší církve. Tento čin je považován za počátek reformace. Církve vzniklé z reformace se na toto výročí chystají, nejvíc asi právě v Německu.

Součástí několikaletých příprav jsou semináře ve Wittenbergu, které pořádá Světový luterský svaz. Organizátorům jde o to, aby se faráři lépe seznámili s Lutherovou teologií i s faráři a církvemi z jiných zemí. Já jsem se v listopadu 2011 zúčastnila v pořadí čtvrtého takového semináře. Spolu s patnácti dalšími faráři a farářkami z různých zemí několika kontinentů. Letošním tématem byl křest, vyznání vin a večeře Páně. Četli jsme Lutherovy texty, poslouchali přednášky, leccos viděli, mluvili spolu… Nahlédli do minulosti a trochu poznali, jak žijí křesťané v jiných částech světa. Jsem vděčná za rozšíření obzoru časového, zeměpisného i lidského.

31. října, v den výročí reformace jsme se sešli ve vznikající Lutherově zahradě. Zde bude zasazeno pět set stromů, každý od jiné církve nebo církevní instituce. A každý strom má svůj dvojčecí strom v příslušné zemi. Náš strom, který ve Wittenbergu najdete pod číslem 148, má své dvojče už od dubna 2011 ve Valašském Meziříčí (viz ČB  2011/06). Při (symbolickém) sázení stromu naší církve zazněl verš: „Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.“ (Izajáš 58,11)

Na začátku jsem přirovnala církev ke stromu. A mám naději, že je živa z Boží vláhy. To jí dává smysl i budoucnost.

Lenka Ridzoňová