Téma

Minulost a budoucnost financování budovy. Rozhovor s děkanem ETF Jindřichem Halamou

Český bratr číslo 1/2012.

Pátrání na Evangelické teologické fakultě.

Evangelickou teologickou fakultu (ETF) trápí finanční problémy. Proč k této situaci došlo?

Bude přesnější říci, že ETF trápí finanční problémy jako každého jiného v oblasti školství. Financování vysokých škol je vládou nastaveno kromobyčejně úsporně. V případě ETF je tato obecná situace vyostřena tím, že jsme fakulta velmi malá – a tudíž jsou relativně vyšší režijní náklady. Zájem o naši finanční situaci vyvolal rok 2010, kdy jsme skončili výrazným schodkem pěti milionů. Sešly se tři nepříznivé vlivy: granty a vědecké projekty, které dlouhodobě tvoří přibližně polovinu našich příjmů, vynesly v roce 2010 výrazně méně peněz (dva největší pomalu končily), počet studentů teologie (skoro polovinu rozpočtu tvoří dotace podle počtu studentů) se zřetelně snížil (měli jsme nejméně absolventů od roku 1993) – a přišla úsporná vládní opatření, tedy celkové snížení příspěvku na vysoké školy. A co bylo nejhorší, neměli jsme žádnou rezervu, ze které bychom mohli deficit uhradit, museli jsme si tedy vypůjčit.

Důsledkem problémů ETF je i neplacení nájmu většinovému majiteli budovy fakulty v Černé ulici – ústředí církve. Aktuální dlužná částka je přes jeden milion korun (viz ČB 12/2011). Dluh fakulty tak tvoří největší částku z propadu rozpočtu ústřední církevní kanceláře (ÚCK). Ta musela propustit některé zaměstnance. Je reálné, že fakulta tyto svoje závazky v nejbližší době splatí?

Ano, důsledkem bylo, že jsme zůstali dlužit tři čtvrtiny nájmu za rok 2010, tedy asi 1,3 milionu korun. Slíbili jsme, že dluh na nájmu nevzroste, a snažíme se to splnit. Splacení loňského dluhu však zůstává otevřeným problémem – na nájem nám nikdo peníze nedá, musíme na něj našetřit z běžného rozpočtu, což je každoroční dobrodružství. Rozpočet se skládá z příspěvku na vzdělávání (podle počtu studentů), podpory vědecké práce (podle publikovaných vědeckých prací) a grantů či projektů, které pracovníci fakulty dokáží v soutěžích získat. K rozpočtu ÚCK nemám co říci, jen že bych jej o nájem z fakulty neopíral. V tuto chvíli nejsme schopni slíbit, že v roce 2012 nájem řádně zaplatíme – nevíme to, protože většina našich možných příjmů zatím není určena.

Omezení rozpočtu vedlo i k uzavření archivu ÚCK a následným protestům historiků a dalších badatelů (viz ČB 10 a 11 /2011). Je pro fakultu přijatelným řešením zpoplatnění vstupu do archivu?

Okolo provozu archivu vznikla umírněná panika, protože první zprávy se zdály naznačovat, že už se do něj nikdo nedostane po dobu neurčitě dlouhou. Což by pro historiky bylo jen o málo lepší, než když Komenskému shořela v Lešně knihovna. Naštěstí už je to trochu jinak, určitý nouzový režim existuje a na řešení se dále pracuje. Pokud jde o poplatky za užívání archivu, poskytovat všechno zcela zadarmo si může dovolit jen velmi bohatý mecenáš, ale jak se mají či mohou poplatky nastavit – a co by to znamenalo pro funkci archivu, to je věc pro odborníky, to bych nechtěl vymýšlet.

Současné problémy mají svoji historii. Vlastnila budovu fakulty evangelická církev od počátku?

Když bylo po roce 1990 jasné, že jak církev, tak fakulta budou potřebovat mnohem větší prostory než dosud, hledalo se intenzivně několik let. Ze strany státu ani univerzity se v Praze nenašel žádný vhodný objekt, proto byla z darů církví a dalších sponzorů opatřena dnešní budova. Tyto dary byly dary církvi, nikoli univerzitě, budova tedy byla koupena církví. Ve chvíli, kdy se fakulta stěhovala do nové budovy, byla to budova ČCE.

Proč a za jakých podmínek došlo k  převodu části vlastnictví a jak byla nastavena výše nájemného?

Protože celkové náklady na koupi a rekonstrukci přesáhly darovanou částku, církev se znatelně zadlužila, aby fakultě připravila obyvatelné prostory. Přitom bylo od počátku zřejmé, že fakulta není a nebude schopna platit tržní nájemné, na němž by církev vydělávala a z něhož by se daly umořovat dluhy. Proto bylo dohodnuto, že část budovy, konkrétně 20 procent, odkoupí univerzita, aby církev z těchto peněz mohla uhradit dluh na budově.

Církev a fakulta jsou dvě spojené nádoby, lze na tento vztah aplikovat podmínky tržního nájmu?

Na počátku zřejmě byla představa tržního nájmu, ale ta brzy zanikla. Nájemné, které bylo stanoveno při odprodeji části budovy, a které se pak několikrát zvyšovalo podle inflační doložky, není v komerční výši, to už bychom v Černé dávno nebyli, není ovšem ani symbolické, jak svědčí dlužná částka. Jsme rizikový nájemník, protože pokud jde o peníze, máme ještě výrazně menší jistoty než církve. Co dostaneme na příští rok, je vždycky otevřená otázka – a jak s tím vyjdeme, to je náš problém.

Nespoléhá se fakulta příliš na benevolenci církve?

Dluh byl fakultě smazán poze jednou, v souvislosti s oním odprodejem části budovy. Pro fakultu by samozřejmě bylo dobré mít například symbolický nájem s tím, že by na sebe vzala závazek starat se o všechno, co s budovou souvisí. Pro církev by to však znamenalo mít budovu, jako by ji neměla – spíš s určitými administrativními závazky a bez užitku.

Vyřešil by situaci prodej budovy fakulty Univerzitě Karlově, která je již dnes menšinovým vlastníkem?

Nájemné je pro fakultu citelnou položkou a to, že sídlí v budově, která nepatří univerzitě, je stále víc anomálie. Univerzita postupně rozšiřuje své areály, buduje nové a získává prostory, které až doposud bolestně scházely. Budovu teologické fakulty by odkoupit mohla, čímž by se podle našeho názoru pomohlo jak fakultě (nadále žádný nájem, jen údržba budovy), tak církvi (žádné starosti s budovou a nesolventním nájemníkem, hotové peníze k volnému použití).

Nehrozilo by riziko, že by se nový vlastník ve snaze zlevnit provoz fakulty pokusil prodat budovu v Černé ulici a přestěhovat fakultu do levnější lokality na okraji Prahy?

Nehrozilo, pokud by o to fakulta sama neprojevila zájem nebo nedospěla na pokraj bankrotu. Fakulty mají v tomto naprostou autonomii, ovšem nesou za ni samy hospodářskou odpovědnost.

Jak vidíte budoucnost teologického studia na fakultě? Lze humanitní vzdělávání měřit jen ekonomickým metrem a uplatněním absolventů na pracovním trhu?

Každé vzdělání, které by se měřilo jen ekonomicky, je pavzdělání a byl by to Boží zázrak, pokud by z něj vzcházeli dobří odborníci. Na druhou stranu vzdělání, jehož absolventi by se neuplatnili na pracovním trhu, je na nic. Z tohoto hlediska je teologické vzdělání solidním humanitním vzděláním, které slouží nejen adeptům církevní služby a tedy církvi, ale poslouží i v mnoha jiných povoláních. Potřeba takto vzdělaných lidí je ovšem omezená a všechny teologické fakulty již zjistily, že výhradně teologii, bez přesahu do jiných oborů, určitě nebudou studovat tisíce mladých lidí a že je nutno nabídnout vedle teologie ještě něco. U nás je to zatím sociální práce.

Ptal se Jan Kirschner

Recenze

Møllehave Johannes: Slova útěchy

Český bratr číslo 1/2012.

Útěcha rozhodně nemůže být laciná

Z myšlenky útěchy čouhá nebezpečí. Útěcha evokuje slabost a poníženost, těžko se žádá, je však zapotřebí. Jak ji citlivě poskytnout a s jakým oprávněním? Úvahy dánského filozofa Sørena Kierkegaarda (1813–1855), myslitele vhodného pro inteligentní mládež, nejen křesťanskou, poskytuje však podklad, na němž se uvažování může rozprostřít.
Publikace dánského teologa a novináře Johannese Møllehaveho Slova útěchy vychází ze dvou Kierkegaardových dopisů chronicky těžce nemocné švagrové Henriettě. Zároveň autor zasazuje naznačený osobní vztah do širšího kontextu filozofova díla a tak chce poskytnout jeho alespoň dílčí výklad. Kdo jej chce přijmout, musí se ovšem vyrovnat i s jeho nerovnostmi.
Jaká ale má útěcha být? Rozhodně nemůže být laciná. Vzájemná blízkost v prožívání utrpení pomáhá člověku se k ní kvalifikovat. Ne však aby utěšitel trpitele hned od jeho utrpení odháněl, nýbrž aby mu ukázal možnost vztahu k sobě jako vztahu lásky. Na to Møllehave klade jistý důraz.

Útěcha potřebuje lásku, a součástí výkladu je proto reprodukce vybraných kapitol z Kierkegaardovy knihy Skutky lásky, dávno již (roku 2000) i v češtině vydané (vedle toho využívá i Vzdělavatelné řeči). Pravá láska nemůže stavět na nahodilém, okamžikovém. Pravá láska zůstává, jak říká v prvním listu do Korintu Pavel z Tarsu. Je naopak neštěstí, když člověk má k sobě zhoubný vztah, který ústí v zoufalství – od něho pak utíká, ale útěk sám je bezvýchodným východiskem. Zato východisko, které skýtá útěcha, by mělo být znatelné při citlivosti na rozdíl dočasnosti a věčnosti, přičemž „útěcha a povzbuzení promlouvají zevnitř (…) skutečné situace“ (s. 191) souzvuku trpících.

Vydat knihu o Kierkegaardovi znamená vsadit na bezpečnou trvalku. V tomto konkrétním případě je ale třeba se také smířit s nevyrovnaností líčení. Autorovo pracovní a myšlenkové rozpětí se rozpřahuje mezi teologií a bulvárem. A proto, jak sám poctivě přiznává, někdy neudrží nit. Znovu a znovu také odbíhá k přemýšlení o aktuálních svízelích, jako je například zaneprázdněnost coby životní styl, který člověku stojí za to (s. 86). Kupříkladu zde bez ponoru. Naproti tomu ponechává některé závažnosti, jichž se dotýká, nedopovězeny. Například jak k sobě vztáhnout (nezbytnou) lásku k sobě a (špatnou) sebelásku? Anebo nepotřebuje tvrzení, že lásce k bližnímu se děje „největší křivda“ dalšího domýšlení vzhledem k nejistotě vztahu křivdy a ústupu od toho, co je mé, od „mojskosti“? Na jiném místě cituje z Kierkegaardova výkladu lásky, která „všemu věří“ (s. 67), ale už nechává stranou, že Kierkegaard to také ve Skutcích lásky (v českém vydání na s. 151–153) zdůvodňuje.
Møllehavemu záleží na tom, aby představil Kierkegaardovo a v návaznosti na to i své smýšlení o útěše. Knížka je do jisté míry osobní, ať už si o tom (totiž o úsilí o někdy i obhajobné souznění autora s filozofem) myslíme cokoli. Ovšem součástí toho jsou i různé nadbytečně zmíněné momenty ze všedních dní autora, o němž se čtenář například dozvídá, že trpěl ledvinovou kolikou. I když možná právě takový, sklouzávající má být dnes úděl teologie a filozofie.

Møllehave, Johannes : Slova útěchy. Praha, Kalich 2011, 208 s. 161 Kč
ISBN: 978-80-7017-160-8

Slovo

Nad předběžnými výsledky sčítání

Český bratr číslo 1/2012.

Ubývá věřících nebo přibývá?

Český statistický úřad zveřejnil předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů z března 2011, včetně informací o „náboženské víře“. Vzhledem k tomu, že odpověď byla tentokrát výslovně dobrovolná, téměř polovina obyvatel se k této otázce nevyjádřila. Údaje z vyplněných formulářů potvrzují výrazný trend odklonu od „velkých“ církví (tj. římskokatolické, Českobratrské evangelické a Československé husitské). Vysoký počet věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi ani náboženské společnosti, byl i v tomto případě zřejmě ovlivněn tím, že tato možnost byla oproti minulým sčítáním výslovně uvedena.

Ačkoliv si s výslednými čísly můžeme různě pohrávat a spekulovat nad nimi, jsem přesvědčen, že potvrzují základní trend pokračujícího poklesu věřících, kteří se hlásí k některé z křesťanských církví. Týká se to především tří nejpočetnějších církví u nás. Myslím si, že tento fakt je mnoha lidem zřejmý i bez čísel ze sčítání. Ti, co by jej chtěli popřít, se mohou odvolávat na neúplnost výsledků. Podle mne zcela neprávem. I kdybychom vycházeli pouze z vyplněných údajů, je pokles zřejmý. Osobně se domnívám, že údaj o víře nevyplnili spíše lide, kteří jsou k víře zcela lhostejní nebo se k žádné církvi nehlásí. Obavy ze zneužití takového údaje byly zřejmé při sčítání v roce 1991, kdy byl dotaz na náboženskou příslušnost po čtyřiceti letech znovu zařazen (tehdy ji neuvedlo 16,2 %, v roce 2001 už jen 8,8 %). Dnes je motivem spíš recese (viz rytíři Jedi), lhostejnost či zmíněné zdůraznění dobrovolnosti, které zřejmě ovlivnilo i uváděné údaje o národnosti.

Další argument pro uvedený trend poklesu „církevně věřících“ je demografický. Z letošního sčítání sice ještě nemáme výsledky religiozity v jednotlivých věkových skupinách, minulé sčítání však ukázalo, že věkový průměr lidí, kteří se přihlásili k některé z církví, byl výrazně vyšší než u lidí bez vyznání. Pokles počtu věřících v roce 2001 byl ovlivněn také tím, že lidé méně uváděli náboženskou příslušnost u svých dětí do patnácti let. Ačkoliv si na konkrétní čísla budeme muset ještě počkat, nevidím důvod předpokládat, že v této věci nastal nějaký obrat. Zvlášť když do role rodičů dorostly ročníky, které už v minulosti byly většinově „bez vyznání“ nebo za ně tehdy údaje vyplňovali „religióznější“ rodiče. A to nemluvím o tom, že míru religiozity stále ještě udržují starší ročníky, jejichž podíl v celkové populaci na rozdíl od dětí stoupá.

Na druhou stranu není důvod na základě čísel ze sčítání tvrdit, že církvím dramaticky ubývají věřící. Církvím zřejmě ubývají sympatizanti a klesá jejich prestiž ve společnosti. Pokud jsou k dispozici data o „praktikujících věřících“, mám na mysli třeba pravidelné účastníky bohoslužeb, trvalý pokles je sice patrný, ale nikoli dramatický. Ostatně i nízká data z posledního sčítání jsou stále ještě více než dvojnásobně vyšší než předpokládaná nebo zjištěná návštěvnost bohoslužeb (alespoň u církve římskokatolické a českobratrské). Takže onen dramatický pokles ve srovnání s rokem 1991 můžeme chápat jako přiblížení k reálným číslům.

Čeká nás jistě plno důkladných rozborů výsledků sčítání, ale trend je zřejmý. Na jedné straně ke křesťanské víře církev patří, na straně druhé je trend odklonu od tradičních církví pro moderní společnost v řadě evropských států na západ od nás typický.

Neznamená to však také, že tyto církve prostě neumějí oslovit dnešního člověka a neplní tak svoji roli? Vždyť i dnes je plno lidí zraněných a nemocných, lidí hledajících, což ostatně potvrzuje rostoucí počet věřících „bez církve“. Jsem přesvědčen, že ani dnes nemohou křesťané a církve rezignovat na své poslání. Církve by zřejmě měly víc přemýšlet nad způsobem svého zvěstování a ptát se, zda se více nezabývají samy sebou a třeba z obavy se neuzavírají do sebe, zatímco pro okolí jsou nesrozumitelné.

Rovněž jsme stále svědky rozděleného křesťanství. Když se ani dnes nejsou někteří křesťané schopni dohodnout mezi sebou, vzájemně se uznávat a respektovat, můžeme se snad divit, že se jim nedaří oslovit okolí? Výsledky sčítání mimo jiné potvrzují, že dávat přednost svým konfesně partikulárním zájmům před společným svědectvím v důsledku poškozuje všechny. Určitě máme o čem přemýšlet!

Martin Vaňáč, Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy

Diakonie

Rozhovor s Janem Dusem

Český bratr číslo 1/2012.

O novém středisku Diakonie, povodních, zahraničních projektech i rozvojové pomoci.

Jan Dus pracuje v Diakonii ČCE od září tohoto roku. Na starosti má dílem zahraniční vztahy, dílem řízení nově vzniklého Střediska humanitární a rozvojové pomoci. Někdejší farář ČCE v Poličce a poté zaměstnanec ústředí církve byl hostem Českého bratra.

Honzo, co vlastně je nové Středisko humanitární a rozvojové pomoci?

Jsme takový nejmladší a nejmenší sourozenec v rodině středisek naší Diakonie. Vznikli jsme k 1. lednu 2011 a fakticky fungujeme teprve od podzimu. Zatím nemáme ani dva celé úvazky: o práci se dělíme s kolegyněmi Janou Škubalovou a Olgou Mutlovou.

Na jaké oblasti humanitární pomoci se chce středisko zaměřit?

Naše práce má dvě větve: humanitární pomoc v tuzemsku a rozvojovou a humanitární pomoc v zahraničí. Je výborné, že na obou rovinách máme na co navazovat. V České republice pomáhala Diakonie při povodních už několikrát (naposledy loni v severních Čechách) a vysloužila si za tuto svou práci mnohou pochvalu. A tak jakkoli formálně pracuje nyní pro nás, dělá Olga Mutlová v tuzemské humanitárce tutéž práci jako dosud.
Na dosavadní práci Diakonie navazujeme také v oblasti zahraniční. Rozvíjíme dál pomoc Etiopii, kde Diakonie podporuje projekt místní luterské církve pečující o sirotky rodičů, kteří zemřeli na AIDS. Pro tento projekt uspořádali zaměstnanci Diakonie mezi sebou už dvě sbírky. – Další zemí, kde máme na co navázat, je Rumunsko. Pro tamní Diakonii zorganizovala naše Diakonie v roce 2008 a 2009 vzdělávací kurzy pro vyšší a střední management.

Chystá se Diakonie rozvíjet zahraniční humanitární pomoc „ve velkém“ a zařadit se tak i mediálně mezi organizace, jako jsou třeba Člověk v tísni nebo Adra?

Zpočátku se budeme zaměřovat více na rozvojovou pomoc než na humanitární akce. Zatím nás není dost a nemáme dostatečné zázemí na to, abychom rychle spustili mediální kampaň a bleskově zasáhli v postižené oblasti. Rozvojová pomoc je stabilnější, cílevědomější a přinejmenším stejně smysluplná. Naším cílem je zaměřit se na několik zemí, kde budeme dlouhodobě působit.
Určitě se však chceme začít prosazovat mediálně. Chceme, aby se o nás vědělo. I to je však běh na dlouhou míli. Nejprve začneme mezi členy a příznivci ČCE a dalších protestantských církví. Je škoda, když evangelíci, kteří chtějí přispět na pomoc do zahraničí, tak musí činit přes jiné organizace. Považuji za naši službu evangelíkům i dalším, že vytvoříme několik důvěryhodných a průhledných rozvojových projektů, na které – budou-li chtít – budou moci přispět.

V Diakonii máš na starosti také koordinaci zahraničních vztahů. Se kterými zeměmi a kterými organizacemi udržuje Diakonie kontakty?

Naše Diakonie je členem evropského sdružení diakonií, Eurodiaconia. Sem patří diakonie většiny evropských zemí. V rámci této sítě dobře funguje spolupráce diakonií visegrádských zemí. Další významní partneři jsou samozřejmě německá diakonická střediska, potom diakonie v Rumunsku, Srbsku, Itálii… Já sám mám slabost pro Spojené státy, a tak mne těší, že správní rada rozhodla pořádat vzdělávací cesty ředitelů do USA. Každý ředitel střediska bude mít v nejbližších dvou letech příležitost podívat se, jak funguje obdobná organizace za oceánem.

V minulosti naší Diakonii pomáhali v porevolučním rozvoji partneři z vyspělých zemí – finančně, ale také jistým sdílením a předáváním know-how. Učíme se stále od Západu, nebo už sami pomáháme předávat dál, co se v naší práci osvědčilo?

Učit se a vyučovat druhé, to není buď – anebo. Základním kamenem evropské myšlenky partnerství je, že se učíme od sebe navzájem. Budoucnost vidím ve spolupráci rovnocenných, kteří se navzájem doplňují a podílejí se na společných projektech.
Podstatné jsou přímé vztahy středisek s jejich zahraničními partnery. Svou roli vidím v tom, že je budu podporovat, inspirovat, nahrávat jim. Péče o vztahy s partnery však leží v prvé řadě na jednotlivých střediscích. Považuji za velmi důležité, aby každé středisko mělo ve svém managementu lidi, kteří znají jazyky. Zahraniční vztahy a vazby mají mnohem větší význam mezi středisky než mezi ústředím a ústředím.
Sám mám na starosti koordinaci zahraničních vztahů a tak svou roli skutečně vnímám. Byla by chyba, kdyby se ze mne stal ten, kdo na sebe strhne všechny zahraniční vazby. Naopak chci střediskům pomáhat zahraniční kontakty pěstovat, rozvíjet a mít z nich užitek.

Ptal se Pavel Hanych