Slovo

Evropský teolog Tomáš Halík – bohatý myšlenkový svět

Český bratr číslo 1/2012.

Mezinárodní teologická společnost udělila Tomáši Halíkovi cenu za nejlepší teologickou knihu Evropy, vydanou v letech 2009–2010. Jde o dílo Geduld mit Gott, česká verze má méně provokativní název Vzdáleným nablízku (Nakladatelství Lidové noviny, 2007).

Halík, který je znám jako profesor Univerzity Karlovy, studentský farář, výrazná mediální osobnost a autor řady čtenářsky mimořádně úspěšných knih říká: To podstatné, co kniha přináší, vyrostlo ze specifické zkušenosti křesťanů ve východní Evropě, zvláště v Čechách. „Kde tradice byla přervána, nelze na ni jen mechanicky navázat.“

Kniha, která by zasloužila podrobný rozbor i v evangelickém odborném teologickém tisku, představuje skutečný gejzír myšlenek. Tyto myšlenky, některé z nich originální, jsou formulovány s vysokou literární působivostí a promyšleně komponovány ve snaze porozumět různým formám moderní evropské nevíry a bolestného hledání víry.

Opakovaně se Halík vrací k motivu Božího mlčení, Boží skrytosti či nepřítomnosti ve světě. Jde o prožitek, který je podle něj v dnešní době snad častější (nebo je alespoň ostřeji uvědomován) než v dobách minulých. Svérázně o tom zpívá náš Sváťa Karásek: „Přijď, ó Bože, přijď už k nám, přijď, nebuď skrytý, vždyť panny už jsou zemdlené, blázince nabitý.“

Halík se hlásí k těm, které tento prožitek tísní. Místo aby se ho násilně pokoušel přemáhat, popírat či vytěsňovat, snaží se ho nést solidárně s pochybovači i s ateisty určitého druhu. Podle něho ateisté – v této věci shodně s fundamentalisty a s lacinou vírou entuziastů – chybují netrpělivostí vůči Bohu tam, kde je třeba setrvávat v úctě před tajemstvím Boží skrytosti. Pravá křesťanská trpělivost s Bohem má tři formy – víru, lásku a naději.

Podobně jako nad jinými Halíkovými knihami, i zde se vnucuje otázka, proč je muž ve světě vysoce respektovaný přijímán ve své vlasti tak dvojznačně. Má mnoho spokojených, ba nadšených čtenářů, ale na druhé straně i rozhodných odpůrců.
Proč ten odstup, někdy i nepřátelství?

Halík myslí radikálně, miluje odvážné myšlenkové experimenty a paradoxy. Jeho teologie se nevejde do katechismových pouček a jednotlivé formulace vytržené ze souvislosti mohou znepokojit, snad až pohoršit ty, kteří preferují osvědčené, vyšlapané cesty pravověří, ať katolického nebo protestantského. Jeho oceňování mimokřesťanských náboženství budí podezření z nevěrnosti Kristu.

Vysoká myšlenková úroveň i formální virtuozita Halíkových textů – spolu s mimořádným rozsahem jeho díla – nutně dráždí ctižádostivé duše. My méně úspěšní hledáme vysvětlení v jeho schopnosti své myšlenky prodat (doslova i v přeneseném smyslu) a v jeho charismatickém osobním projevu, který mu to usnadňuje. Ve svých knihách mluví Halík často o sobě. Z drobných zmínek i z delších pasáží vyvstává obraz skutečného veltmana – a zároveň člověka takové spirituální úrovně a takové loajality k Římu, že bychom těžko hledali vhodnějšího kandidáta na nejvyšší církevní hodnosti. Přičteme-li k tomu jeho ostře kritický (ale poučný!) postoj k české i světové reformaci, přestáváme se divit nelibosti, kterou tento muž vzbuzuje u některých českých evangelíků.

Je to škoda. V našich snahách o ekumenu s českými katolíky zůstává vážná mezera, pokud v nich chybí živý – jistě také polemický – kontakt s myšlenkovým světem Tomáše Halíka.

Pavel Říčan
(redakčně kráceno)

Církev žije

Zachování památek reformace a jejich zpřístupnění široké veřejnosti

Galerie 
Český bratr číslo 1/2012.

Prezentace DVD a webových stránek

Ve čtvrtek 8. prosince se v Husově domě konala závěrečná prezentace a tisková beseda k ukončení projektu Českobratrské církve evangelické Zachování památek reformace a jejich zpřístupnění široké veřejnosti.

Po úvodním slově synodní seniora ČCE Joela Rumla projekt zhodnotila a o jeho závěrečné fázi a využití pro církev i pro veřejnost promluvila Janka Haluková, koordinátorka projektu. Webové stránky projektu www.pamatky-cz.eu představil člen projektového týmu Oliver Engelhardt. Grafik Jiří Kroupa seznámil přítomné s DVD Po stopách památek reformace v ČR., které právě dokončuje. Závěrem zaznělo poděkování realizátorům projektu a pozvání k workshopu pro členy projektového týmu a zástupce informačních míst projektu.

Celý projekt byl spolufinancován Evropskou Unií – Evropským fondem pro regionální rozvoj. V rámci čtyř etap byly realizovány následující výstupy: 2 500 letáků k informačním místům, 250 plakátů s vybranými památkami, 400 letáků o památkách na Vysočině, 5000 publikací v češtině i v jazykových mutacích, 5000 skládaček, 10 000 kapesních průvodců. Chystá se 10 000 DVD v české, anglické a německé jazykové verzi, určených pro informační místa. Prostřednictvím DVD lze listovat publikací, najít kontakty, poslechnout si evangelickou hudbu a zhlédnout film.
Celý projekt má pokračovat ve fázi udržitelnosti v následujících pěti letech, po něž mají být uvedené materiály k dispozici.
gma

 

Téma

O samofinancování církve a nadějných vyhlídkách. Rozhovor s Pavlem Stolařem

Český bratr číslo 1/2012.

Jsme schopni změny myšlení?


Pavel Stolař (1952) je spoluvlastníkem firmy Ecosond, která se zabývá tepelným zpracováním kovů a službami pro kalírny. V synodní radě pracuje druhé volební období, tj. nepřetržitě od roku 2003. Jako náměstek synodní kurátorky má na starosti hospodářské a správní věci. Má čtyři dcery a šest vnoučat.

Na jednáních spojených s hledáním postupů, koncepcí, kompromisů mezi církvemi i na jednáních se zástupci státu jsi strávil stovky hodin. Mělo to smysl? Bylo to náročné?

Náročnost jednání spočívala zejména v tom, že byla do jednoho balíčku spojena majetková restituce a snaha o dlouhodobé financování církví. Druhá komplikace spočívala v rozdílnosti výchozích pozic jednotlivých vyjednávajících. Stát má zájem navracet pokud možno co nejméně majetku, nově preferuje spíše naturální restituci na úkor finanční náhrady a není ochoten vracet majetek ve správě obcí a krajů.
Řády římskokatolické církve v souladu se svým chápáním podstaty majetku preferují navracení polí a lesů. Pro ostatní církve by byla výhodná spíše finanční náhrada za zabavený majetek. Výrazně se liší i velikost zabaveného majetku jednotlivých církví. Poměr zabaveného majetku církve římskokatolické k majetku ostatních církví je totiž přibližně 95 ku pěti. Komplikací byl také počet duchovních jednotlivých církví v poměru k počtu členů církví, který se u jednotlivých církví velmi výrazně liší a vytváří tak nestejnou výchozí pozici. Nejnáročnější bylo proto nalézt kompromis, který by byl přijatelný pro každou ze sedmnácti církví i pro vládní reprezentaci.
Pozitivní je, že se církve dohodnout dokázaly. Velkým problémem nadále zůstává, že vyrovnání s církvemi v podstatě odmítají levicové parlamentní strany, které by zabavený majetek církví nejraději nevracely a tuto velikou krádež si nechaly „posvětit“ v referendu.

Schválí-li předložený návrh zákona vláda (leden) i parlament (jaro), vejde v platnost od 1. ledna 2013. Pocítíš úlevu a zadostiučinění?

Nepocítím ani úlevu, ani zadostiučinění. Bude se pouze (možná) realizovat výsledek dlouhodobého jednání, v němž jsme hledali možnou dohodu mezi sedmnácti církvemi v rámci podmínek více méně nadiktovaných vládní reprezentací. Úleva bude spočívat snad jenom v tom, že by mohly být na dlouhou dobu jasně zákonem i smluvně nastaveny podmínky vztahů mezi státem a církvemi. Ale ke schválení je ještě dlouhá cesta.

Jaký objem komunisty ukradeného církevního majetku se vrátí ČCE?

Sbory ČCE, kterým byly zabaveny pole či lesy, budou moci uplatnit restituční nárok na naturální vydání pozemků v celkové výměře přibližně 160 ha polí a 80 ha lesních pozemků. Církev jako celek by měla obdržet restituční náhrady v celkové výši 2,26 miliard Kč splácených po dobu třiceti let se zohledněním inflace. Ročně by to mělo být asi 75,5 milionů Kč. Mimo to by měla být naší církvi vyplácena po dobu tří let dotace na platy kazatelů ve stávající výši a dalších čtrnáct let dotace, která se bude každý rok postupně snižovat vždy o 5 procent. Po této době spolufinancování církví státem zcela skončí.

Jak by s majetkem měla církev (sbory) naložit, aby to byla dlouhodobě pomoc?

Naturálně vydané pozemky budou obhospodařovat sbory, kterým byly kdysi vyvlastněny. Bude zcela na jejich uvážení, jak s pozemky naloží. Finanční prostředky z majetkového narovnání se z rozhodnutí synodu stanou příjmem personálního fondu, který bude fakticky jediným mzdovým fondem církve. Církev tak bude moci použít získané prostředky pro částečné financování platu kazatelů. Značnou část prostředků by však měla církev vhodným způsobem investovat, aby po třiceti letech bylo možné z výnosu majetku částečně financovat platy kazatelů, zejména u malých sborů. Stejným způsobem postupovali naši předkové ve dvacátých a třicátých letech minulého století, kdy část svých prostředků investovali do nemovitostí zejména v Praze, z jejichž výnosu je ještě nyní financována značná část provozu ústředí církve.

Jak budou finacovány platy kazatelů, až stát přestane platit příspěvek církvím, který se nyní využívá převážně na platy duchovních?

Základním zdrojem platů kazatelů bude obětavost členů církve. Dále lze předpokládat, že česká společnost ocení práci kazatelů tam, kde bude zřejmá tzv. společenská objednávka, například ve funkci kaplanů v nemocnicích, věznicích, v armádě a případně ve školství. Dalším malým zdrojem by mohl být i výnos církevního majetku, pokud se církvi podaří nějaké prostředky investovat, například do nemovitostí. Hlavním zdrojem však budou jednoznačně sbírky, dary a saláry, u některých sborů i vlastní hospodářská činnost.

Co to bude pro sbory znamenat?

Potřebu vyšší obětavosti. Společenství živého sboru jistě vytvoří takové prostředí, v němž financovat kazatele nebude problém. Ze zkušeností jiných církví i ze zkušeností zahraničních plyne, že třicet aktivních členů sboru s dobrou obětavostí je schopno financovat plat kazatele i provoz sboru.

Hrozí, že když malý sbor svého faráře „neuživí“, zanikne? Může být cestou slučování malých sborů?

Nemluvil bych v žádném případě o hrozbě zániku sboru. Nepochybně budou sbory, jejichž počet členů bude klesat, a tyto sbory budou jistě hledat racionální řešení ve spojení či v personální unii (společném kazateli či kazatelce) s jiným sborem. To neznamená v žádném případě zánik sboru, ale zajištění kazatelské služby jiným způsobem. Nepochybně vzroste význam ordinovaných presbyterů, případně kazatelů, kteří budou v církvi pracovat na částečný úvazek. Věřím, že bude i řada živých sborů, které porostou početně i duchovně a jejichž vysoká obětavost umožní povolat i více kazatelů s možností výpomoci na jiných místech.

Co to bude znamenat pro lidi z hlediska jejich obětavosti? Máme zde rezervy?

Rezervy jistě existují. Průměrný salár na jednoho platícího evidovaného salárníka přesahuje v současnosti tisíc korun za rok. Průměrná celková obětavost (sbírky, dary, saláry) na člena církve převyšuje 700 Kč ročně. Přepočteme-li celkovou obětavost na jednoho platícího a evidovaného salárníka, pak je jeho obětavost asi 2300 Kč za rok. Stále však existuje celá řada salárníků, jejichž saláry nepřesahují 100 Kč za rok. Za současného stavu by pro úplné samofinancování ČCE byla zapotřebí přibližně dvojnásobná obětavost, tj. 1400 Kč na člena za rok nebo něco přes 4000 Kč za rok na každého platícího salárníka. Je to příliš mnoho?

Přechodné období je dlouhé. Zhruba jedna generace. Myslíš, že se za tu dobu změní myšlení evangelíků a celé společnosti tak, že nový systém bude fungovat?

Musí fungovat. Církve se ve světě samofinancují za daleko horších podmínek, než má ČCE v České republice. Největším prohřeškem komunistického režimu vůči ČCE nebyla snad ani skutečnost, že nám byl zabaven majetek. Ostatně nebylo ho v ČCE ani tolik. Horší bylo, že se církev odnaučila spoléhat na financování z vlastních zdrojů a spolehla se na financování kazatelů státem, byť nepříliš štědré. A myslíme si, že na to máme nárok, že se o nás někdo postará. A toto spoléhání přetrvává i v posledních dvaceti svobodných letech. Změna tohoto myšlení bude trvat jistě dlouho.

Co by sis ve spojení s touto tematikou přál? A co přeješ nebo bys chtěl vzkázat členům ČCE?

Přál bych si, aby členové církve a sbory chápali majetkové narovnání, pokud bude schváleno parlamentem v představené podobě, jako poměrně dlouhou lhůtu, která umožní sborům i celé církvi obětavostí a strukturou se postupně přizpůsobit podmínkám samofinancování.

Ptala se Daniela Ženatá

Moje církev

Laické služby: Kostelnictví

Český bratr číslo 1/2012.

Do kostela v montérkách.

Ač zavilí lokálpatrioti, na tři roky jsme kvůli nesnázím s bydlením byli nuceni svoji Prahu 6 opustit. Narodili jsme se tam my, v mém případě i rodiče a prarodiče…
V domě patřícím prvnímu žižkovskému sboru ČCE se totiž naskytla možnost bydlet ve „služebním“ bytě. O službu se skutečně jednalo, stali jsme se (na jaře roku 1989) kostelníky.

Na tuto nevšední periodu určitě vzpomínáme rádi. V nezaměnitelně poetickém starém Žižkově jsme sice nezdomácněli, nicméně čtvrť Žižkov a kostelnická služba obzvlášť byly, jak se říká, životní zkušenost…

Kostelnická služba měla svá úskalí. Co obnášela? To je nám všem známé: kostel nebo sborová místnost měly být na jakékoliv setkání nachystány – mělo v nich být čisto a teplo. Když o tom dnes našim přátelům vyprávíme, smějeme se a oni též. Tenkrát nám ale někdy bývalo dost úzko. To když jsem po sobotním velkém úklidu kostela v neděli ráno chtěla jen něco maličko „dotáhnout“, ale několik postarších členů sboru mělo neměnný zvyk přicházet na bohoslužby velice brzo, načapali mě tam tudíž v teplákách. A co hůř – někdo z nich použil WC takovým způsobem, že jsem už za veřejné a ne příliš účastné kontroly prováděla úklid místnosti podruhé.

Tou nejkomplikovanější a s odstupem nejpovedenější událostí bylo ale zatápění! Byla to starost manželova: V kostele byla mohutná stará kamna. Fungovala, ale aby teplo z nich bylo v chrámovém prostoru dopoledne aspoň trochu cítit, muselo se v nich topit asi od jedné hodiny v noci a někdy kolem půl šesté ráno začít pravidelně přikládat. Mátožné výpravy v montérkách chvatně navlečených přes pyžamo ale vždycky nedokázaly nároky kamen a velkého chrámu splnit. Důsledkem toho pak byl někdy kostel ne dost vytopený, jindy začouzený, v nejhorším případě obojí. Jednou se dokonce udál nebezpečný výhřez pekelných plamenů do tváře kostelníkovy, když otevřenými horními dvířky kamen zděšeně sledoval, zda vrstvou mouru snad neudusil již slibný základ budoucího tepla.

Práci kostelníka jsme na svá bedra vzali z důvodů zištných. Tím z ní její křesťanský rozměr nesnímáme, její smysluplnosti jsme si byli dobře vědomi a svým způsobem nás těšila. Že to celé ale mělo své totálně civilní parametry, se nedá odpárat. A ty se pak vlnily mezi těmi občasnými pocity hrozícího průšvihu a nevázaným veselím, když jsme „maléry“ líčili svým kamarádům – ve střešovickém kostele, v „naší“ Praze 6.

Jana a Jaromír Plíškovi

A dnes…Nové Město na Moravě

Před pěti lety skončil službu po 42 letech bývalý kostelník Jan Trojan a sbor usilovně hledal jeho nástupce. Staršovstvo oslovilo několik bratří, ale všichni odmítli a začaly se ozývat hlasy, že se nikdo nenajde a bude muset být požádán úřad práce. Rozhodla jsem se, že rok dva vypomůžu, a pak se uvidí.

Starám se o úklid a drobnou údržbu kostela a přilehlé presbyterny s kuchyňkou, klubovnou a hygienickým zařízením. Nedělní bohoslužby u nás navštěvuje zhruba stovka lidí a během týdne je téměř každý den nějaké setkání. K tomu patří příprava kostela na svatby, pohřby a večeři Páně, zvonění, odemykání a zamykání na všechna shromáždění, květinová výzdoba – to je moje radost, vyvěšování písní, doplňování nástěnek a vývěsky, přijímání zájezdů, drobné pohoštění atd. Kromě toho se částečně starám o rozsáhlý park kolem kostela. V zimě je hodně práce s odklízením sněhu.

Starám se také o sborový archiv, i to mě hodně baví, jsem totiž profesí historička – archivářka, a nárazově pomáhám s administrativní prací v kanceláři.
Během týdne se za mnou stále častěji zastavují v kostele bratři a sestry na kafe nebo jen tak prohodit pár slov, a tak se někdy stává, že uklízím až pozdě večer, kdy už je klid. Jedinými mými nepřáteli jsou teď jen holubi na věži a jedna kostelní  myš, která se přistěhovala na zimu a které se šíleně bojím.

Co říci na závěr? Kostelnická práce v Novém Městě je práce nikdy a pořád. Nejvíce práce je o vánocích a velikonocích, a pokud si někdy naplánujete něco soukromého, spolehlivě přijde pohřeb, zájezd nebo něco jiného a všechno se ruší. Možná proto se zatím nenašel ochotný nástupce a já, i když si někdy připadám jako převozník, který nemá komu předat veslo, jsem vlastně ráda a práce mě moc baví a těší.

Jana Rusňáková, kostelnice v Novém Městě na Moravě (redakčně zkráceno)