Vzdělávání pro varhaníky a sbormistry (po roce a půl)

Český bratr číslo 1/2012.


Zájem hudebních amatérů o církevní hudbu a úspěch kurzů pro varhaníky a sbormistry vyústily před více než dvěma lety do myšlenky zorganizovat dlouhodobější vzdělávání v oboru hry na varhany a sbormistrovství. V září 2010 se podařilo tuto ideu zhmotnit: naše církev otevřela tříletý Seminář církevní hudby Evangelické akademie.

Co seminář obnáší

Celocírkevní kantor Ladislav Moravetz, autor myšlenky i organizátor semináře, měl na začátku smělé plány. Náplň semináře byla ušita na míru potřebám naší církve a kladla si za cíl zvýšení úrovně církevní hudby. Absolventi měli být vzděláváni ve hře na varhany a sbormistrovství. „Dar hudby se má v církvi rozvíjet. Aby hudba zněla přesvědčivě a krásně, vyžaduje přípravu, pevnou vůli a vytrvalost,“ říká Ladislav Moravetz. „Proto se v rámci semináře vyučuje liturgický zpěv – předzpívání a vedení zpěvu ve shromáždění a hymnologie – znalost různých forem zpěvů ze zpěvníku i nových liturgických zpěvů. Podáváme také elementární informace z liturgiky. Dalším páteřním předmětem je sbormistrovství, čili jak vést pěvecký sbor. Dále klademe důraz na znalost varhan jako hudebního nástroje a na zvládnutí techniky hry. Vedeme k improvizaci, zejména jednoduchých forem předeher k písním. K praktickým předmětům patří výuka zpěvu zaměřená na hlasovou výchovu a na kultivaci pěveckého projevu, kterou jsme zavedli od letošního roku.“

Pro koho je

Zájem převyšuje možnosti. Přijato bylo dvacet zájemců, jedna studentka z pracovních a rodinných důvodů odstoupila. „Seminář probíhá jednou měsíčně v sobotu, aby byl časově přijatelný pro zájemce, kteří mají své zaměstnání, rodinu nebo studium. A občas se přidá mimořádná akce,“ vysvětluje celocírkevní kantor. Kromě toho má každý student individuální varhanní výuku a od druhého ročníku nyní nově výuku zpěvu.

Proč církevní hudba

Když jsme se frekventantů semináře zeptali, proč se na seminář přihlásili, říkali vesměs, že hlavním důvodem bylo naučit se lépe hrát na varhany, lépe doprovázet při bohoslužbách a více se orientovat v oblasti církevní hudby. „Přihlašovala jsem se z pozice varhanice. Měla jsem pocit, že si s doprovázením úplně nevím rady a že potřebuji nové podněty. Sbormistrovství jsem znala pouze z pohledu zpěváka v pěveckém sboru a dirigování je pro mě úplně nové,“ svěřuje se Věra Jelínková z Valašského Meziříčí.

Postupové zkoušky do druhého ročníku

„Na počátku loňského školního roku se mi zdály požadavky postupových zkoušek téměř nesplnitelné,“ vyznává se Ester Maláčová. „Hra rukama mi šla, ale jako začínající varhanice jsem nebyla schopna hrát zároveň nohama pedály. V polovině roku to bylo již trochu lepší a v červnu jsem postupové zkoušky díky Pánu Bohu a  učitelům varhan zvládla. Bylo za tím hodně času u varhan i u klavíru.“ Ondřej Maňák z Brna i Věra Jelínková se shodli, že zkoušky rozhodně jednoduché nebyly, ale pro každého bylo obtížné něco jiného. „Vzhledem k tomu, že jsme se na začátku druhého ročníku zase všichni sešli, asi nikdo nevypadl,“ dodává Věra.

Co hudební vzdělání přináší okolí

„Věřím, že se rozvoj mého hudebního vzdělání v oblasti duchovní hudby projevuje na mém varhanním doprovodu při bohoslužbách. Dále bych chtěl pomoci kolegovi s vedením našeho pěveckého sboru,“ uvažuje Ondřej. Pro Ester je důležité, že ačkoli má méně času na rodinu, cítí podporu a má radost, že se zlepšila v doprovodu písní a že mohou všichni účastníci bohoslužeb zažívat větší pestrost skladeb.

Vyhlídka do budoucnosti

Co se změní, až budou mít absolventi v ruce potvrzení o absolutoriu tohoto tříletého semináře? Ester sní o založení velikého pěveckého sboru, ale zůstává nohama na zemi. Kromě doprovázení při bohoslužbách doma ve sboru by ráda začala pracovat s malou skupinou zpěváků. Věra neví, kam ji život po skončení vysoké školy zavane, ale rozhodně se hodlá podílet na nejrůznějších hudebních aktivitách. A nejlépe to vyjádřil Ondřej: „Lejstra nejsou podstatná. Důležité jsou nabyté dovednosti a Duch svatý, který nám dává odvahu je uplatňovat!“

Živý kmen s živými ratolestmi

Neuplynulo příliš mnoho vody od prvotních úvah k dnešku, kdy je tříletý seminář v polovině. S výhledem vydání nového evangelického zpěvníku, v němž budou nejen nové písně, ale i nové liturgické formy a zpěvy, bude kantor ve sborové práci důležitou osobou. Tento sbormistr, předzpěvák a varhaník v jedné osobě bude hrát důležitou roli, očekává se od něj nejen odbornost, ale také iniciativa a spolupráce s kazateli a dalšími pracovníky na vinici Páně. Důležitá je chuť něco dělat, důležitá je finanční podpora spolku evangelických církevních hudebníků a spolku pěveckých sborů v Německu, bez níž by se seminář neotevřel, ale nejdůležitější je požehnání od Pána Boha, aby vše směřovalo k jeho oslavě a k dobru církve.

Daniela Ženatá

Noční můra, nebo příležitost? Odpovědnost i naděje pro budoucnost církve

Český bratr 1/2012.

Současná debata, jak vyřešit ze strany státu dluh, který se řešil spíše odsouváním než odpovědným přemýšlením, určuje pochopitelně i život jednotlivých církví. Nejen zvažováním, jaké klady a zápory jsou s tématem spojeny, ale také tím, co bude jinak, když Parlament ČR zákon přijme, a co jinak, když nepřijme (případně též, zda se ČCE neměla vyvázat ze společenství církví a jednoduše celou problematiku opustit a neúčastnit se jí, tedy nic nenárokovat a nic nepřijímat). Jde o komplex otázek i nejistot, a tak se pokusím srozumitelně popsat své přemýšlení nad celou problematikou a případně se dotknout cest do budoucnosti.

Černý Petr v rukách státu

Je jasné, že by církvím nikterak nevadil stávající model financování bez nároku na starost o nový majetek a novou podobu sebefinancování. Ovšem stát v roce 1991 vytvořil na straně obcí, měst a církví stav legitimního očekávání tím, že v zákonu o půdě č. 229/1991 Sb. v § 29 (tzv. blokační paragraf) stanovil: „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“ Tento paragraf tedy řekl, že existuje majetek, který církve vlastnily, a že zůstane zablokován do přijetí nového zákona. Několikrát byly v průběhu let církve, jejich farnosti a sbory (tj. i ČCE) ze strany ministerstva kultury vyzvány, aby kompletovaly seznamy majetku, který jim byl zabaven. Za celou dobu se nestalo, že by od nich zaznělo, že nikdo o vracení majetku nestojí, což i v církvi postupně tvořilo postoj, že co bylo zabaveno, má se vrátit původním vlastníkům. Protože již v roce 1991 zákonodárný sbor vyslovil, že původní církevní vlastnictví majetku existuje (jinak by nebylo třeba je řešit jiným příslušným zákonem), stát tím potvrdil odhodlání tuto věc řešit, tj. vracet nebo i kompenzovat.

Od té doby utíkaly roky, církve nebyly silou, která by stát k něčemu mohla nutit, i když nezamlčovaly, že existuje dluh neřešení uvedené problematiky. Až první desetiletí nového století probudilo větší aktivitu, protože zájem o řešení byl čím dál větší ze strany Svazu měst a obcí, kterým blokační paragraf neumožňoval komplexní rozvoj s podporou dotací z EU. Potřeba uvolnit zablokovaný majetek pro další, potřebný rozvoj měst a obcí je tak významný vliv, který žádá urychlené řešení majetkového vypořádání s církvemi.

V současné době stát potřebuje tento problém řešit také proto, že současný model financování nevyhovuje (počet duchovních, a to nerovnoměrně roste, zatímco počet registrovaných věřících klesá, což je předmětem kritiky stávajícího modelu financování z pohledu sekulární částí společnosti). Navíc od roku 2013 budou podle církevního zákona 2/2002 Sb. § 7 a 11 moci žádat o financování ze státního rozpočtu nová náboženská společenství, kterým uběhne lhůta pro žádost o tzv. druhou registraci otevírající cestu k získání zvláštních práv, mezi které financování ze strany státu rovněž patří. Pro stát je téměř nepředstavitelné, aby v té době ještě platila stará pravidla financování, tj. podle zákona 218/1949 Sb.

Protože k řešení se zákonem zavázal stát jako držitel zabaveného majetku, církve reagovaly až tehdy, když stát nabídl model postupu a myslím, že jak v letech 2007/2008, tak i v roce 2011 jednaly věcně, svižně, a to i s vědomím, že podmínky řešení se pro ně v roce 2011 obecně zhoršily.

Pozice ČCE

Mimořádný synod, který se konal 25. listopadu 2011, delegoval na synodní radu a statutární zástupce církve právo jménem církve podepsat se státem smlouvu o majetku i budoucím financování církve, jak vyplynou z návrhu, který byl v srpnu 2011 dojednán a odsouhlasen vládní i církevní komisí. I když takové pověření je od roku 2008 součástí Řádu hospodaření církve, bylo pro představitele církve důležité, aby je synod potvrdil, když jde pro církev o podmínky jiné, než jaké byly před několika lety. V zásadě to znamená, že bude možno podepsat dokumenty, které díky tomuto zákonu uzavřou minulost, jednak přijetím finanční kompenzace za zabavený majetek v poměru dělení odsouhlaseném všemi subjekty jednajícími za jednotlivé církve (o naturální vrácení nemovitostí budou moci sbory žádat, i když to nebude v tak velké míře); dále pak podpis smlouvy se státem ukončí stávající model financování.

ČCE, stejně jako jiné církve, by prakticky měla třicet let (2013–2042) dostávat náhradu za majetek a vedle toho sedmnáct let dotaci na platy duchovních. První tři roky bude výše dotace stejná jako doposud a pak dalších čtrnáct let by tato dotace každoročně měla o pět procent klesnout. Od roku 2030 již církve nedostanou žádnou dotaci na platy duchovních, jak ji dostávaly od roku 1949, zatímco kompenzace za zabavený majetek bude ještě dvanáct let probíhat, aby vytvářela základ výnosu, spolu s obětavostí církve zacelující ukončenou státní dotaci na platy. Jakmile taková smlouva se státem bude podepsána, skončí platnost zákona 218/1949 Sb. a majetek bude odblokován na základě prohlášení církví, že vůči státu nemají dalších nároků.

Nebezpečí a přísliby

Prvním a největším nebezpečím bude pokušení domnívat se, že jako církev zbohatneme a budeme moci utrácet. K takovému pocitu dojde téměř okamžitě, protože podle navrženého způsobu by církev měla dostat největší finanční částku právě v prvních letech. Proto je žádoucí, aby zasedání synodu 2012 zcela jasně a systémově určilo způsob nakládání s prostředky a jejich investování a aby vyzval členy církve, kteří se obhospodařováním majetku zabývají, k zapojení do tvorby modelu hospodaření církve pro nejbližší roky. Bude třeba, aby aktivní a věrní členové církve, zkušení v příslušném oboru, nabídli své schopnosti i čas a účastnili se správy nově získaného majetku.

V žádném případě nebude majetek určen ke zluxusnění pozemského bytí církve, nýbrž k zajištění jejího prioritního úkolu – zvěstování evangelia, výchovy a vzdělávání dětí a mládeže a vytváření takového společenství, které bude dobrou alternativou k životu v izolaci a osamění, jež nás dnes obecně obklopuje. Kladu důraz na to, aby se o správu a výnos majetku starali především odborně zdatní členové církve, není totiž žádným tajemstvím, že se již o správu hlásí a budou hlásit ti, kterým jde především o finance. Ti vycházejí z mínění, ve kterém je sami mnohdy podporujeme, že církev neumí hospodařit a bude tak snadnou kořistí k ohloupení a oloupení.

Takovým tendencím je možno čelit jednak odborností správy majetku, jednak vědomím, že ruku v ruce s tím jde zvěstování evangelia a nesení jeho vlivu v každodenních souvislostech lidského života. Součástí úvah po přijetí zákona bude také rozhodování o optimálním počtu pracovních míst, počtu sborů, tedy i rozhodování o slučování sborů a vytváření sborových unií s jedním kazatelem. Ruku v ruce s tím bude třeba postupně zvyšovat obětavost, protože ani dnes nedosahujeme té výše darů, jakou již před lety doporučil synod: pět procent čistého ročního příjmu.

Druhé nebezpečí pro budoucnost spočívá ve stávajícím způsobu života v církvi. Občas zaznívají hlasy ze sborů, že je pouze několik „tahounů“ sborového života a ostatní jsou z řady důvodů spíše diváky a komentátory. Takovými pozorovateli jsou mnohdy i členové staršovstev. Něco takového bude v tak nové situaci, do jaké směřujeme, téměř neomluvitelné a neudržitelné. Čeká nás nevyhnutelná změna, která se ve svém důsledku může stát dobrým začátkem pro budoucnost.

Tato příležitost, jakkoliv vypadá, že v ní jde jen o majetek, může ukázat, na čem kdo z nás stojí, zda víme, komu jsme uvěřili a jaké poslání, kromě obyčejného přežívání, tady máme plnit. Tedy i v této věci, která nás v důsledku dovede do pozice, ve které nikdo z nás za historii ČCE nebyl, půjde o to, jaké jsme víry, co pro nás znamená Kristus a zda jsme schopni žít a nejen se deklarativně hlásit k dávnému: Kristus nám za škody stojí, stokrát víc slibuje. Tedy máme co činit s příležitostí náboženskou, duchovní a vyznavačskou, a kdo se v církvi v současné debatě zaměřuje jen na peníze a majetek, celou problematiku nebezpečně zužuje.

Z tohoto úhlu vidím, že bude třeba výrazně odlišit kompetence a odbornost lidí, aby se k rozhodování dostávali v příslušné oblasti ti, kdo „ji umí“. Bez aktivity členů církve to nebude možné zvládnout. Vezměme to jako nabídku, ve které nemáme zchromnout, k čemuž máme sklon, ale poznat, k čemu nás společenství a poslání církve vybízejí a zvou.

Možnost koordinace a poradenství při správě majetku nám poskytuje rovněž široká síť ekumenických vztahů. Mnozí odborníci z partnerských zahraničních církví již dávají najevo, že pokud budeme chtít, jsou připraveni poskytovat rady a pomoc tak, aby výzva, do které jdeme, byla dobře využita a rozvinuta. To je příslib a naděje, abychom si nepřipadali zavaleni materiálními starostmi.

Nejbližší kroky

V prosinci jednala o návrhu zákonu vláda ČR, očekává se, že by jej poslanecká sněmovna Parlamentu ČR mohla schválit díky koaliční většině. Senát pravděpodobně všechno vrátí a poté, co by poslanecká sněmovna zákon znovu odhlasovala, mohl by být po podepsání prezidentem účinný od 1. ledna 2013. Těžko se dá odhadnout, jaké diskuse se kolem toho ještě povedou, nicméně stále platí, že jiný model řešení onoho starého dluhu neexistuje.

Poslední otázka je, co bude, když ani tento pokus o řešení nebude schválen. Pro funkční období této vládní koalice platí tzv. deklarace shody, tzn. církvím je ministerstvem kultury garantována podpora pro takový počet duchovních, jaký měly v říjnu 2010. Z výše uvedeného vyplývá, že případné nepřijetí zákona velice zkomplikuje život mnoha obcím a městům, a je otázka, zda stát podle nových výsledků sčítání lidu nenastaví nová kritéria financování novelou zákona 218/1949 Sb. Ale to je v této chvíli ještě předčasné.

Naděje pro budoucnost

Existuje nějaká? V ukončení celé majetkové problematiky vidím především příležitost oddělit církev od státního rozpočtu a tím také od neustálé kritiky, že se přiživujeme na výsledcích práce těch, kdo s církvemi a vírou nechtějí mít nic společného. Zároveň budeme moci lépe poznat sebe sama, zač stojíme a co jsme. Na jednu stranu bude nutné počítat s tím, že náklady na život církve se budou skládat z více stran, největší část bude pocházet z vlastní obětavosti. Budoucnost církve bude víc stát na tom, že zamíří k lidem, bude jim svou službou k dispozici a bude žít mezi nimi a nikoliv vedle nich.

I když žijeme v době mimořádně zajímavé a do jisté míry i záhadné, neznamená to, že bychom se měli toho, co stojí před námi, lekat. Domnívám se, že učení a tradice církve, zaměření na nesení evangelia a zpřítomňování Boží lásky v důvěře a společenství, soustředěnější a cílenější práce pro lidi a s lidmi v duchu evangelia jsou způsoby, které mohou pomoci ve spolupráci s ostatními, nejen církevními institucemi a sdruženími, unést kritické chvíle přítomnosti a nejbližší budoucnosti. Mnohá znamení jsou varovná a naznačují, že skutečně v mnoha ohledech může být velice zle. Otázkou pro nás zůstává, zda umíme vidět kořeny ohrožení v náboženské vyčichlosti, v duchovní prázdnotě a současné chuti více spirituálně experimentovat. Nemít naději, že síly k takové aktivní sebereflexi a obnově nám budou dány, pak bych se nemohl účastnit několikaletého vyjednávání. Myslím, že s Boží pomocí lze unést i chvíle kritické a připravovat nové počátky.

Joel Ruml

Proč se lidé zvenčí stávají křesťany? Čtyři hlavní důvody

Český bratr číslo 1/2012.

Co stojí na počátku cest, které vedou muže i ženy různého věku, původem nekřesťany, k zájmu o víru a k žádostem o křest? Proč se začnou o křesťanství zajímat? V českém prostředí, které je vůči církvím převážně podezřívavé nebo dokonce nepřátelské, je tato otázka při promýšlení naší misijní koncepce zvláště zajímavá i závažná.

Poučenou odpověď na tyto otázky nabízí mj. studie Michala Kaplánka ze sborníku Konverze a konvertité (J. Hanuš, I. Noble [ed.], Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009). I když jde o plod římskokatolické práce s mládeží, je Kaplánkova studie dobře upotřebitelná i pro evangelické prostředí. Všechny dosavadní zkušenosti autora těchto řádek totiž ukazují, že katoličtí konvertité prožívají stejné nebo velmi podobné věci jako lidé, kteří dovršují svůj příklon k životu víry v našich evangelických sborech.
Na následujících řádcích tedy najdete popis čtyř základních motivací k zájmu o křesťanskou víru, doplněný postřehy z prostředí evangelických sborů.

Intelektuální hledači

První skupinu můžeme nazvat „intelektuálními hledači“. Většinou v ní najdeme lidi, kteří studují nebo již absolvovali vysokou školu. Lidovým „náboženstvím“ moderních Čechů totiž již dávno není ani katolické, ani protestantské křesťanství, nýbrž spíše tradičně předávané přesvědčení, že náboženství je nerozumné, nevědecké a zastaralé. Prvním předpokladem pro živý zájem o víru a církve se proto často stává kvalitní vzdělání, které pomáhá tuto předsudečnou bariéru překonat. Velký ohlas knih Tomáše Halíka i v sekulárním Česku je dán zřejmě právě tím, jak přesně dokáže otázky tohoto typu hledačů zodpovídat.

Tito zájemci se vyznačují největší mírou samostatnosti. Často nepotřebují někoho blízkého, kdo by je bezprostředně osobně ovlivnil. Mnozí z nich se původně zajímají o východní náboženství a teprve po této oklice najdou opět křesťanskou stopu. Ilustrací takové cesty z našeho evangelického prostředí může být např. příběh pana Františka (Dlouhá cesta na východ a zase zpátky, ČB 2011/2).

„Spolčoví“ křesťané

Název druhé kategorie nových zájemců o křesťanskou víru pochází z typického označení skupin mládeže v katolickém prostředí (skupina mládeže = „spolčo“). V evangelickém prostředí bychom jim mohli říkat – trochu těžkopádně – například  „společenstevní konvertité“. U těchto nových křesťanů je hlavním počátečním impulsem zážitek sounáležitosti se skupinou křesťanů a její pozitivní klima. Výraznou „startovací“ roli zde mnohokrát hraje jednotlivý křesťan z jejich blízkého okruhu, který se před dotyčným nestydí popsat, že věří, a pozvat ho do prostředí, kde svou víru spoluprožívá s jinými.

V evangelickém prostředí může sehrát pozitivní roli takového „spolča“ například aktivní skupina mládeže, společenství vzniklé při evangelických rodinných rekreacích, ale třeba i bohoslužebné společenství. Klíčové je samozřejmě to, aby toto společenství vyzařovalo přijetí, úctu a zájem i vůči novým účastníkům, kteří ho v první fázi sami pro sebe „testují“. Typickou zkušenost tohoto druhu nám na našich stránkách popsala například paní Rút v rozhovoru nazvaném Potřebovala jsem někam chodit (ČB 2011/3).

„Tandemoví“ křesťané

Třetí typ je ještě výrazněji než předchozí navázán na osobní zkušenost s blízkým křesťanem. „Tandemový“ křesťan je na své cestě k rozhodnutí pro křest tak trochu „v závěsu“ svého přítele nebo partnera. Konkrétním impulsem pro hlubší zájem v závěsu toho druhého se pak může stát například církevní svatba (věřící partner o ni stojí, druhý, zatím nevěřící to akceptuje a vede ho to následně dále a hlouběji) nebo výrazný životní příklad (spolubydlící z kolejí a dobrý přítel tak např. klíčovým způsobem ovlivní svého spolužáka). Míra osobního vlivu je zde tak vysoká, že jde téměř vždy o životní partnery nebo o nejbližší přátele pozdějších konvertitů.

Hledači východiska

Posledním základním zájemcem o křesťanství (a někdy již i o křest) je ten, jehož rozhodnutí je silně ovlivněno osobní krizí nebo silným citovým zážitkem. Jedná se o jakési „hledače východiska“. Někdy prožívají obtížnou životní situaci nebo vypráví o nějakém silném „osvěcujícím“ zážitku. Zmíněná krize při tom vůbec nemusí být vnější a viditelná. Otázky, které kladou, se často týkají smyslu života, základního životního směřování nebo pevných bodů, na které člověk může „zavěsit“ svůj život v časech deziluzí, zklamání, osobních krizí…
Příběhem takového hledače je i příběh autora těchto řádků: Neobyčejný obrat obyčejného kluka (ČB 2011/1).

Co my s tím?

Výše zmíněný přehled je nutně zjednodušený a schematický. Každý lidský osud, každé duchovní hledání jsou jedinečné a téměř nikdy beze zbytku neodpovídají předpokládané škatulce. Přesto nás tato základní typologie může motivovat či povzbudit. Téměř každá poctivě a upřímně vykonaná křesťanská služba může mít vposled misijní ohlas. Dobře připravené kázání odpovídající moudře na aktuální otázky současnosti. Laskavost, úcta a vřelost, kterou vložíme jako svůj příspěvek do křesťanského společenství, ve kterém žijeme. Křesťanské povzbuzení nebo praktická pomoc našim blízkým, dosud třeba nevěřícím. Jasné slovo, které před našimi nevěřícími blízkými nezatají, ke kterým duchovním pramenům chodíme čerpat povzbuzení a posilu v časech zklamání či bolesti…

Nebo řečeno ještě jinak: výrazné misijní vyzařování může začít zcela jednoduše a prostě už jen tím, když naše společenství a jejich členové dělají, co mají dělat – křesťansky myslí, konají a žijí.

Roman Mazur

Silnější než smrt je naděje (od editora spisů Václava Havla)

Český bratr číslo 1/2012.

V neděli 18. prosince zemřel v Hrádečku u Trutnova Václav Havel, dobrý a laskavý člověk, který svým životním dílem ovlivnil život každého Čecha a Slováka. Přes obrovské množství článků, úvah a vzpomínek, které byly od té doby napsány, na plné pochopení a zhodnocení toho, co všechno pro své blízké i vzdálené spoluobčany Václav Havel vykonal, je příliš brzy. Měl jsem štěstí poznat jej osobně a stát se editorem jeho spisů. Skládám v paměti střípky vzpomínek na jednotlivá setkání s ním, až po to poslední, 1. října 2011. Neodvažuji se v tuto chvíli jakkoli hodnotit a analyzovat jednotlivosti. Chtěl bych připomenout cosi obecnějšího.

V průběhu listopadových dnů roku 1989 jsem jednou k večeru jel trasou A pražského metra a zažil v něm něco, na co nelze zapomenout. Usmívající se, šťastní lidé, mnozí si utírající slzy dojetí, se navzájem objímali, přáli si vše dobré, pouštěli se navzájem sednout a jakýsi pán ve středních letech tam nahlas řekl: „Hlavně si to nějak nepokažme, buďme na sebe hodní, takováhle šance se už nikdy nebude opakovat.“ Slyším ta slova jako dnes. Křesťanský filozof Bohumír Janát později v jednom článku napsal, že listopad 1989 nebyl revoluce, nýbrž „revelace“, náhlé odhalení toho, že už zde, na zemi, mohou nastat chvíle, kdy pravda a láska mají větší sílu než lež a nenávist, a že má smysl o ně usilovat, jakkoli víme, že zde na zemi nikdy plně zvítězit nemohou. Vzpomínka na prožitek „revelace“ je pro toho, kdo ji zakusil, nezapomenutelná. Stejně jako vědomí toho, že tím, kdo nám ten prožitek v roce 1989 umožnil, byl právě Václav Havel, jehož životní dílo v těch dnech vrcholilo.

Není pochyb o tom, že v následujících dvaceti dvou letech se z nás prožitek „revelace“ postupně vytrácel, mnohdy pod nánosy věcí nedobrých. Vytrácel se nejen étos našeho společného usilování, ale i lidská vzájemnost jako taková.

Když jsem byl v týdnu před pohřbem Václava Havla svědkem shromáždění občanů k uctění jeho památky, zádušní mše i smutečního průvodu na Pražský hrad, pocítil jsem z mladých lidí, z nichž mnozí v roce 1989 ještě nebyli na světě, cosi velmi nadějného. Jako by se ke mně onen zasutý pocit „revelace“ v pozměněné podobě najednou vrátil. Říkal jsem si: nesme teď tenhle náš společný zážitek dále v sobě, snažme se prosvěcovat svým chováním své okolí, nerozmělněme tuhle novou šanci. Vše v tu chvíli kolem mne směřovalo k budoucnosti. Právě tímhle směřováním jako by bylo Havlovo dílo – dílo člověka přes všechnu lidskou výjimečnost též chybujícího a omylného – i přes jeho smrt protaženo až kamsi na absolutní horizont lidského bytí: na horizont, o němž tak přesvědčivě psal, jemuž se cítil odpovědný a k němuž se vztahoval do posledních chvil svého života, jak ve svém svědectví vypověděla řádová sestra Veritas Holíková, která stála u jeho lůžka v okamžiku, kdy umíral.

Pod vlivem blížící se smrti své ženy Olgy napsal Václav Havel v jednom ze svých prezidentských projevů, že silnější než smrt je naděje. Myslím, že nikdo z nás není v těchto chvílích schopen říci nebo napsat nic podstatnějšího.

Jan Šulc