Český bratr číslo 1/2012.
Co stojí na počátku cest, které vedou muže i ženy různého věku, původem nekřesťany, k zájmu o víru a k žádostem o křest? Proč se začnou o křesťanství zajímat? V českém prostředí, které je vůči církvím převážně podezřívavé nebo dokonce nepřátelské, je tato otázka při promýšlení naší misijní koncepce zvláště zajímavá i závažná.
Poučenou odpověď na tyto otázky nabízí mj. studie Michala Kaplánka ze sborníku Konverze a konvertité (J. Hanuš, I. Noble [ed.], Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009). I když jde o plod římskokatolické práce s mládeží, je Kaplánkova studie dobře upotřebitelná i pro evangelické prostředí. Všechny dosavadní zkušenosti autora těchto řádek totiž ukazují, že katoličtí konvertité prožívají stejné nebo velmi podobné věci jako lidé, kteří dovršují svůj příklon k životu víry v našich evangelických sborech.
Na následujících řádcích tedy najdete popis čtyř základních motivací k zájmu o křesťanskou víru, doplněný postřehy z prostředí evangelických sborů.
Intelektuální hledači
První skupinu můžeme nazvat „intelektuálními hledači“. Většinou v ní najdeme lidi, kteří studují nebo již absolvovali vysokou školu. Lidovým „náboženstvím“ moderních Čechů totiž již dávno není ani katolické, ani protestantské křesťanství, nýbrž spíše tradičně předávané přesvědčení, že náboženství je nerozumné, nevědecké a zastaralé. Prvním předpokladem pro živý zájem o víru a církve se proto často stává kvalitní vzdělání, které pomáhá tuto předsudečnou bariéru překonat. Velký ohlas knih Tomáše Halíka i v sekulárním Česku je dán zřejmě právě tím, jak přesně dokáže otázky tohoto typu hledačů zodpovídat.
Tito zájemci se vyznačují největší mírou samostatnosti. Často nepotřebují někoho blízkého, kdo by je bezprostředně osobně ovlivnil. Mnozí z nich se původně zajímají o východní náboženství a teprve po této oklice najdou opět křesťanskou stopu. Ilustrací takové cesty z našeho evangelického prostředí může být např. příběh pana Františka (Dlouhá cesta na východ a zase zpátky, ČB 2011/2).
„Spolčoví“ křesťané
Název druhé kategorie nových zájemců o křesťanskou víru pochází z typického 
označení skupin mládeže v katolickém prostředí (skupina mládeže = „spolčo“). V evangelickém prostředí bychom jim mohli říkat – trochu těžkopádně – například „společenstevní konvertité“. U těchto nových křesťanů je hlavním počátečním impulsem zážitek sounáležitosti se skupinou křesťanů a její pozitivní klima. Výraznou „startovací“ roli zde mnohokrát hraje jednotlivý křesťan z jejich blízkého okruhu, který se před dotyčným nestydí popsat, že věří, a pozvat ho do prostředí, kde svou víru spoluprožívá s jinými.
V evangelickém prostředí může sehrát pozitivní roli takového „spolča“ například aktivní skupina mládeže, společenství vzniklé při evangelických rodinných rekreacích, ale třeba i bohoslužebné společenství. Klíčové je samozřejmě to, aby toto společenství vyzařovalo přijetí, úctu a zájem i vůči novým účastníkům, kteří ho v první fázi sami pro sebe „testují“. Typickou zkušenost tohoto druhu nám na našich stránkách popsala například paní Rút v rozhovoru nazvaném Potřebovala jsem někam chodit (ČB 2011/3).
„Tandemoví“ křesťané
Třetí typ je ještě výrazněji než předchozí navázán na osobní zkušenost s blízkým křesťanem. „Tandemový“ křesťan je na své cestě k rozhodnutí pro křest tak trochu „v závěsu“ svého přítele nebo partnera. Konkrétním impulsem pro hlubší zájem v závěsu toho druhého se pak může stát například církevní svatba (věřící partner o ni stojí, druhý, zatím nevěřící to akceptuje a vede ho to následně dále a hlouběji) nebo výrazný životní příklad (spolubydlící z kolejí a dobrý přítel tak např. klíčovým způsobem ovlivní svého spolužáka). Míra osobního vlivu je zde tak vysoká, že jde téměř vždy o životní partnery nebo o nejbližší přátele pozdějších konvertitů.
Hledači východiska
Posledním základním zájemcem o křesťanství (a někdy již i o křest) je ten, jehož rozhodnutí je silně ovlivněno osobní krizí nebo silným citovým zážitkem. Jedná se o jakési „hledače východiska“. Někdy prožívají obtížnou životní situaci nebo vypráví o nějakém silném „osvěcujícím“ zážitku. Zmíněná krize při tom vůbec nemusí být vnější a viditelná. Otázky, které kladou, se často týkají smyslu života, základního životního směřování nebo pevných bodů, na které člověk může „zavěsit“ svůj život v časech deziluzí, zklamání, osobních krizí…
Příběhem takového hledače je i příběh autora těchto řádků: Neobyčejný obrat obyčejného kluka (ČB 2011/1).
Co my s tím?
Výše zmíněný přehled je nutně zjednodušený a schematický. Každý lidský osud, každé duchovní hledání jsou jedinečné a téměř nikdy beze zbytku neodpovídají předpokládané škatulce. Přesto nás tato základní typologie může motivovat či povzbudit. Téměř každá poctivě a upřímně vykonaná křesťanská služba může mít vposled misijní ohlas. Dobře připravené kázání odpovídající moudře na aktuální otázky současnosti. Laskavost, úcta a vřelost, kterou vložíme jako svůj příspěvek do křesťanského společenství, ve kterém žijeme. Křesťanské povzbuzení nebo praktická pomoc našim blízkým, dosud třeba nevěřícím. Jasné slovo, které před našimi nevěřícími blízkými nezatají, ke kterým duchovním pramenům chodíme čerpat povzbuzení a posilu v časech zklamání či bolesti…
Nebo řečeno ještě jinak: výrazné misijní vyzařování může začít zcela jednoduše a prostě už jen tím, když naše společenství a jejich členové dělají, co mají dělat – křesťansky myslí, konají a žijí.
Roman Mazur