Cesta k novému zpěvníku

Sbory s původní luterskou liturgií. Zpívané části, umístění a původ (3)

Český bratr 9/2012.

V minulých dílech našeho seriálu jsme se seznámili se sbory, v nichž se dodnes užívají liturgické zpěvy pocházející většinou ze slovenské luterské tradice. Nahlédli jsme také do některých okolností vzniku a provozování této zpívané liturgie. Přestože vystopovat historii tradování konkrétních jejích částí je téměř nemožné, pokusme se nyní ve dvou dílech shrnout alespoň nejvýznamnější specifika a původ jednotlivých zpěvů.

Introit (Předzpěv)
Jde vlastně o mnohými změnami prošlou procesní antifonu Veni Sancte Spiritus s textem „Nejsvětější Bože všemohoucí! Pro Syna svého jednorozeného, (…) sešliž nám Ducha svatého.“ Do nepřetržitého užívání ji ještě s označením „Antifony de Spiritu S.“ zavedl Jiří Třanovský, jenž ji s tímto textem převzal z rukopisné Bystrické agendy z roku 1585, kde již byla zařazena jako předzpěv (v souladu s Lutherovým požadavkem vzývání Ducha svatého v úvodu mše). S jiným českým textem se dříve objevila v Agendě české vytištěné v roce 1581, kde je zařazena v oddílu svatebních obřadů. Na stejný nápěv vytvořil Třanovský pro slavnostní část církevního roku nový text Ó Ježíši, který se přizpůsobuje konkrétním svátkům. Tyto dva introity převzaly téměř všechny pozdější agendy a tvoří nejpevnější prvek v jinak proměnlivých dějinách slovenské liturgie. Řada variant, kterými předzpěv procházel, došla v 19. století jistého ustálení v rytmizované modulující podobě, jakou nacházíme například ve 3. vydání vsetínského zpěvníku z roku 1909 (viz obr.).

Úvodní a závěrečná antifona
Pod takto nazývanou liturgickou částí nacházíme krátký žalmový útvar, označovaný tradičně jako versiculus. Třanovský i Krman tuto terminologii ve svých agendách zachovávají, podle Jána Petríka užívá termínu „antifona“ až Baltík v agendě z roku 1904. Její umístění před úvodní a závěrečnou kolektou předepisuje již Třanovského kancionál a potvrzuje Krmanova i Baltíkova agenda. Obdobná praxe je v některých německých zemských církvích, kde se v úvodní části bohoslužby zpívá antifonou orámovaný žalm jako v katolickém hodinkovém officiu. U nás užívaná antifona oproti tomu představuje pouze krátkou zpěvnou recitaci kazatele vystřídanou odpovědí sboru, texty se mění podle církevního roku. Stejně jako u předzpěvu se verze zapsaná v Evangelickém kancionálu ze Vsetína v roce 1909 (viz obr.) už téměř neliší od verze zpívané dnes.

Pozdrav
Knězem zpívaný pozdrav s odpovědí sboru, shodný se slovenskou praxí, má původ v chorálních recitacích. Jeho nápěvy, tedy konkrétní melodické formule se zřejmě v dějinách slovenské luterské církve různily. Nyní se však na Slovensku i na Moravě shodují, přestože vsetínský zpěvník z roku 1909 se tentokrát v použitém nápěvu liší. Dnes rozšířená podoba má základ v notovaném pozdravu z Agendy české (viz obr.).

Úvodní a závěrečná kolekta
Podobně jako pozdrav vychází i farářem zpívaná kolekta z jednoduché chorální recitace, postupně však došlo ke zvětšení jejího tónového rozsahu a přizpůsobení mollovému tónorodu. Nápěv jsem nenašla v žádné z přístupných agend starších 20. století. Krman uvádí pouze úvod ke kolektě, z něhož však lze nápěv modlitby usuzovat. Melodie byla zřejmě v jeho době ještě velmi prostá, přestože se již začala jasněji tonálně orientovat. Dnešní podoba melodie je ve sborech ČCE shodná s nápěvem užívaným na Slovensku, který se zpíval jistě již v první polovině 20. století, jak o tom svědčí Liturgické nápevy z roku 1933 (viz. obr.). Charakter melodie však svým pevným tonálním zasazením ukazuje na vznik v 19. století.

Eliška Baťová

Slovo

Katechismus pro rodiče: Pohřeb

Český bratr 9/2012.

Pohřeb – láska, která trvá

„Víš, všichni jednou umřeme. Ale většina lidí až ve stáří.“ „Tati, tak to by starý děda měl už umřít…“ Ukázka z rozhovoru s tříletým synkem ukazuje dětskou bezprostřednost v pohledu na smrt. Samozřejmě, malé děti nechápou, co to je smrt. Ale jsme na tom my dospělí o tolik lépe? Víme něco o životních funkcích našeho těla, které v nějaký okamžik vyhasínají – a pak už se otevírá jen prostor víry a naděje. A také lásky, která trvá.

Stát v kostele nebo v krematoriu u rakve člověka znamená konfrontovat se – a také naše děti – s tématem smrti. A uvědomit si: také my, malí i velcí, jednou umřeme. Je zvláštní, jak se někdy snažíme děti před touto skutečností chránit. Dříve bývali i nejmenší přítomni umírání, dnes se je obáváme vzít i na pohřeb…

Dětem nejvíc ubližujeme, když se je snažíme faktem smrti i vlastním zármutkem nezatěžovat. Třeba tím, že je někam odháníme a vytlačujeme, jako by se jich to netýkalo. Děti ale vnímají vše, co se kolem nich děje, velmi intenzivně. Proto potřebují především jistotu blízkosti těch, které mají rády. Prožívat s nimi to, co tito lidé prožívají, a zapojit se do toho, co dělají.

Rozhovor o smrti má své místo doma i ve sboru. Z pohledu víry to jistě znamená připomínat příběh Ježíše Krista, který nezůstal v hrobě, ale vstal z mrtvých. I my pokřtění jsme s ním spojeni – v životě, ve smrti i ve vzkříšení. Ale pozor na to, aby slova o víře a naději nebyla spíše (naším) únikem od reality smrti! Vyznáváme přece, že Kristus jako jeden z nás také zemřel. Samotný pašijový příběh může být základem rozhovoru o tom, co je smrt, co k ní může vést, co obnáší pro pozůstalé a co pro sebe i pro druhé v takové chvíli můžeme udělat. (Jako pomůcku k rozhovoru doporučuji výbornou knihu Když Dinosaurům někdo umře).

Zvláště pro nás evangelíky může být mnoho otázek těžko zodpověditelných: Vstupuje zemřelý rovnou do „nebe“, nebo „spí“ a očekává vzkříšení mrtvých? Modlí se za nás naši mrtví? Jak bude vypadat shledání s nimi? Možná právě proto o smrti a o mrtvých příliš nemluvíme. Ale jako křesťané nemáme tváří v tvář smrti zůstat němí a nečinní. V Krédu přece také vyznáváme „svatých obcování“, které nás spojuje i přes hranice času a smrti. Slavíme stůl Páně ve víře, že se spolu s těmi, kdo nás ve víře předešli, připojujeme k nebeské liturgii. Připomínáme si jejich svědectví víry i vše dobré, co pro nás znamenali. Děkujeme za ně a svěřujeme je Boží laskavosti.

Tam, kde slova nestačí, přicházejí na řadu obřady a symboly. Při přípravě na pohřební rozloučení může například dítě vyjádřit vztah k zemřelému obrázkem nebo dopisem. Výrazem naděje, že život je silnější než smrt, je hořící svíce, kterou s nimi zapálíme při návštěvě hřbitova. O tom, že naše láska a vzájemná pouta smrtí nekončí, se ujišťujeme každoročně o Památce zesnulých nebo v den narozenin či úmrtí našich mrtvých. Tím vším vedeme naše děti k vědomí, že smrt a mrtví patří do našeho života, že v životě ani ve smrti nejsme sami, a váha, jakou přikládáme daru života, se projevuje právě tím, jakou pozornost a úctu věnujeme smrti, umírajícím a mrtvým.

Karel Šimr (ilustrační foto: Vladimír Vrba)

Doporučujeme k tématu: Laurie Krasny Brown a Marc Brown: Když Dinosaurům někdo umře. Malá knížka o velkých starostech pro malé i velké. Praha: Cesta domů, 2010. Recenzováno v ČB 11/2010.

 

Recenze

Bratr John z Taizé: Setkání u studny

Český bratr 9/2012.

Setkání u studny

Nová rubrika Pro Teofila je určena nejen pro čtenáře, kteří podobně jako Theofilos, jemuž Lukáš adresoval své evangelium a Skutky apoštolů, hledají zvenčí i z okraje cestu k lepšímu pochopení a plodnějšímu prožívání křesťanské víry. Máme úmysl představovat v ní dostupné knihy, které mohou být při tomto putování oporou.

Bible v kapce studniční vody

Mnoho už bylo napsáno o tom, že se nám staré písmáctví nějak vytrácí. Zčásti to bude nejspíš i proto, že biblistika se stala kabinetní vědou a její plody jsou pro písmáka trochu příliš učené, takže jeho soukromé bádání se nemá oč opřít. Liší se i smysl: vědec bádá proto, aby objevil něco nového, písmák bádá proto, aby objevil něco starého. Písmáctví je vázáno na osobu: každý, kdo se s takovým písmákem setkal, ví, že písmácké propojení Bible a života je nepřenosné. Je to neustále rozvíjené dílo, které je stejně jako my pomíjivé. S písmáky je ovšem ještě jiná potíž: nemůžeme si je vzít domů.

Každý Theofilos to zná: sedí doma nad Biblí, ale slova nejdou k srdci, kloužou po povrchu a odcházejí, aniž by zanechala stopu. Pomocná literatura mluví o slovesných časech v řečtině, měsících židovského kalendáře a vykopávkách v Mezopotámii, ale kudy jít do textu neporadí. Právě do takové situace promlouvá útlá knížka bratra Johna, amerického biblisty a člena ekumenické komunity v Taizé, kterou pod titulem Setkání u studny loni vydalo Karmelitánské nakladatelství. Český čtenář může bratra Johna znát ze starší knihy Modlitba Otčenáš (1997) nebo nově také z pozoruhodného úvodu do Nového zákona Cesta Páně: novozákonní putování (2011). V Setkání u studny si vytkl za úkol provést čtenáře čtyřiceti dvěma verši čtvrté kapitoly Janova evangelia – a kdo se chce nechat vést a přemýšlet s autorem, ten si může třiadvacet kapitol knihy rozdělit třeba na celý měsíc.

Výklad bratra Johna má několik předností. Na prvním místě bych zmínila to, že kratičký úsek Janova evangelia je čten na pozadí celé Bible. Hned v úvodu nazvaném Studna v Bibli se nabízí krátký přehled biblických výjevů, které měl autor evangelia před očima, když své vyprávění sepisoval. Aniž by ztrácel ze zřetele své hlavní téma, ukazuje nám, jak Bible pracuje s určitými situacemi a motivy, které dávají každému novému textu hloubku i širší souvislosti. I začátečníkovi se tak otvírá výhled na krajiny, jimž se lze přiblížit jen dlouhou čtenářskou i životní zkušeností. Jakoby mimochodem se bratr John také dotkne některých klíčových témat: Jak lze poznávat Boha? Jak je to s našimi představami o něm? Jaký je vztah mezi Starým a Novým zákonem? Jak přemýšlí Bible o ženách?

Bratr John přitom myslí na čtenáře, pro něhož může být užitečné si místa, která jsou v pozadí Janovy kapitoly, pročíst a (třeba i znovu) promyslet. Některá jsou přímo uvedena ve výkladu, na jiné najdeme nejdůležitější odkazy. Se zkušeností člověka, který v Taizé léta vede biblické skupiny, nakonec autor nabízí náměty k osobnímu přemýšlení o tom, co tento verš, tento oddíl znamená pro mne? „Co mohu udělat pro uskutečnění smíření, které přinesl Kristus?“ „Přibližuje mě víra v Boha k mým nejbližším, nebo mne od nich vzdaluje?“ „Co mohu z toho, co jsem dostal, dávat ostatním?“

Knihu bratra Johna jsem četla dvakrát. Jednou, když vyšla, podruhé teď. V obou případech jsem ji vnímala jako obohacení a pozvání k promýšlení témat našeho křesťanského života. Závěrem jedno autorovo povzbuzení pro všechny dočasné i věčné Teofily: „Je velkou pomocí nezapomínat, že Bůh má s námi vždy daleko větší trpělivost než my sami se sebou.

Šárka Grauová

Bratr John z Taizé. Setkání u studny. Praha: Karmelitánské nakladatelství 2011. 104 s. ISBN: 978-80-7195-375-3