Český bratr 10/2012.

Chudoba je vždycky relativní. Záleží na tom, s kým se kdo z nás srovnává, koho považuje za svého blízkého, komu by se chtěl či měl podobat, co se od něho očekává. Nejvíce náš pocit chudoby vzbuzuje srovnání naší osobní životní úrovně s lidmi svého věku a své sociální vrstvy.

Nedávno jsem uklízela a v jedné skoro zapomenuté části skříně jsem našla velkou krabici s různými kousky látek. U „kapny“, tedy povlaku na deku, bylo rukou mé maminky napsáno: sešít uprostřed, zmenšit na dětskou postýlku. V dalším balíčku byly zbytky od starých džínsů, tedy texasek, jak se tomu kdysi říkalo, pak krabice s odstříhanými knoflíčky, které se také daly nějak použít. V další části přešívané šaty na moji kdysi ještě malou dcerku, jinde kabátek s prodlouženými a nadpletenými rukávy, dřevěný hříbek na „štupování“ ponožek a pytlíček s klubíčky ze zbytků bavlnek, na různé sešívání a látání… A tak bych mohla pokračovat. Je to doklad, jak se v době, kdy jsem měla malé děti, tedy v letech šedesátých a sedmdesátých, muselo šetřit. Přitom jsme nebyli chudí. Všichni jsme byli vysokoškoláci, všichni zaměstnaní na docela přijatelných místech, otec pracující důchodce, lékař, matka na bytovém podniku. Všichni s tehdejším průměrným platem. V bytě, ve kterém jsem se kdysi narodila a dohromady bydlela se svými rodiči, manželem a dvěma malými dětmi. Ve všech pokojích rozkládací gauče, abychom se tam všichni vešli. Činži jsme pochopitelně platili dohromady. Nepřipadala jsem si chudá, protože tak žila většina lidí kolem mne, spíš jsem se měla lépe. Nikdo z nás nejezdil do zahraničí na dovolenou, ale jen na závodní chatu na víkend do Pece, v létě asi dvakrát jsme byli se stanem u Balatonu. Nikdo z mých přátel nejezdil dále. Vlastně ano, jednou jsme jeli do Bulharska a jednou do hor do Rumunska. Nepřipadala jsem si chudá, protože tak jako my, žila většina lidí kolem mne a věděla jsem, že stejně to nemohu nijak změnit. Těch, kteří v té době byli „opravdu bohatí“, těch bylo málo. Lépe řečeno, nebylo jich málo, ale nebyli vidět. Bohatství tehdy bylo jasně vázáno na nějakou formu konformity s tehdejším politickým režimem, s podbízením se, tedy s podřízením sebe sama. Sice se Rudému právu nevěřilo, ale statistiky o tom, jak se máme dobře, byly na každém rohu, v každých novinách, v každých zprávách. Paralelně s tím se objevovaly i zprávy o hladu v Africe, o vzpourách v Bolívii, o převratech v Indonésii, Malajsii, stávkách ve Frankfurtu a demonstracích v Chicagu. Sice ti demonstranti byli dobře – z našeho hlediska – oblečeni, ale asi opravdu nebyli spokojeni, když riskovali svoje propuštění ze zaměstnání proto, aby projevili svůj názor. To jsme tady taky znali, ale nepsalo se o tom.

Ani moje maminka, která až do své smrti se mnou bydlela, si nestěžovala. Její penze stačila přesně za zaplacení činže na byt. Tedy když k tomu přidala ještě 60 korun a dvě koruny pošťačce za donesení penze. Z ruky do ruky. Nikoho z nás by nenapadlo, že kdyby moje matka žila sama, že by neměla nejen na byt, ale ani na elektřinu, topení, telefon. Tak se to nepočítalo. Proč? Protože tak žili všichni. Tedy naprostá většina spoluobčanů. Termín „ohrožení pádem do chudoby“ jsme neznali. Pojem chudoba vymizel z oficiálního slovníku a místo něho se používalo ve statistikách a demografických časopisech „počet obyvatel s omezenou možností spotřeby“. To byl termín pro chudé. Tehdy zde běžel film, myslím, že francouzský, o tom, jak mladí, velmi mladí lidé, kteří jsou nezaměstnaní, jedou na dovolenou jen se stanem do Itálie, protože jsou tak chudí, že si nemohou dovolit jet jinam než k moři a nemohou se ubytovat v hotelu. Jen do hotelů chodí snídat a večeřet. My si na svoje dovolené nosili propan-butanový vařič a dva ešusy a vzpomínám si, že jsem i v Tatrách nebo v NDR u Baltu dělala dětem knedlíky z pytlíku. Brambory nosit do Nízkých Tater bylo nepohodlné a knedlíků z prášku se děti více najedly.

Koncem let sedmdesátých jsem pracovala na geriatrickém oddělení v Thomayerově nemocnici. Staří lidé tam byli hospitalizováni v léčebně dlouhodobě nemocných a dostat se do domova důchodců bylo skoro nemožné. Trvalo to několik let od podání přihlášky, kterou musel potvrdit ošetřující lékař, obvodní lékař, udělat tam sociální šetření a doložit, že dotyčný nemá možnost jiného zaopatření. Staří lidé tam rádi zůstávali a jejich příbuzní to chtěli také. Vnuci, případně děti, mohli používat jejich byt a nemuseli ho vyklidit a „odevzdat“ jako protihodnotu toho, že dostali umístěnku do domova důchodců. Říkávalo se, že Domovy důchodců jsou „pomstou za jesle“, tedy za to, že rodiče dávali svoje děti od malinka do jeslí. Byl to vtip, ale vystihoval realitu začátku let osmdesátých. Když někdo ležel na eldéence, (na pokoji bylo třeba 12 pacientů) tak dostával plnou penzi. Kdyby byl v domově důchodců, musel by svůj důchod odevzdat do domova a on i jeho rodina by přišli o příjem. Dnes je to taky tak, nedělám si iluze o současnosti!

Tehdy jsem také občas přednášela geriatrickým sestrám a z pověření svého pana primáře J. A. Trojana jsem stále jim opakovala, že by měli přimět staré lidi, aby si včas vyměnili svůj byt za menší, pohodlnější, za takový, ve kterém se nemusí nosit uhlí do kamen a hlavně je v nižším patře. V přednáškách jsem uváděla a citovala patřičně sovětské autory, nebo si dokonce jejich jména vymýšlela, aby bylo jasné, že i v SSSR se propaguje příprava na stáří. Doporučovalo se vyměnit byt za menší nejméně deset let před odchodem do penze. Nebo se sestěhovat s dalšími členy rodiny tak, abychom byli ve stáří sociálně zajištěni, tedy stačili i z důchodu, který dělal maximálně 42 % předchozího platu, zaplatit nájem. Důvodem sestěhování bylo i to, že v době socialismu nebyl dostatek školek a jeslí pro děti. Ke konci éry socialismu se to změnilo, protože se již nerodilo tolik dětí. Říkávalo se, že dívka má mít BB. Tedy ne proporce jako Brigitta Bardotová, ale musí mít byt a babičku.

Proč to zde píši? Protože jsem taky stará, mám sice skoro o třetinu vyšší důchod, než je průměr důchodů v této zemi, ale taky jsem přednášela na Filozofické fakultě až do svých 65 let a platila si penzijní připojištění, takže až do konce svého života budu dostávat dva tisíce navíc. Samozřejmě, že i mně se příjem snižuje, protože je zde inflace, ale nežiji si špatně. Měla jsem náhodou možnost koupit si na začátku devadesátých let byt od státu. Dnes by to bylo nejméně desetkrát dražší. Dluh za pořízení bytu se mně podařilo splatit ještě před odchodem do penze.

Patřím k nejstarší věkové skupině v tomto státě, tedy k lidem nad 75 let a je mně protivné, že moji „vrstevníci“ si pořád stěžují. Chtějí tím vzbuzovat soucit, nebo pozornost? Copak oni taky před deseti lety nevěděli, že až jednou ovdoví, nebudou moci zaplatit činži za byt? Hranice chudoby je stanovena dle toho, jaký je průměr příjmu ostatních skupin občanů v tom kterém státě. Kdybychom se srovnávali se světem, tak jsme všichni boháči, neboť dle Světové banky je považován za ohroženého chudobou takový člověk, který musí vystačit s 1,24 dolaru na den. Takových lidí žije na této planetě více jak jeden a půl miliardy! S těmito zeměmi, ani s ostatními postkomunistickými státy, ale naše občany nesrovnávám.

Když uvedu v přednáškách, že u nás je ohroženo chudobou jen 9 % obyvatelstva v Nizozemí 11 %, v Belgii je to 16 %, v Rusku 23 % a celoevropský průměr ohrožení chudobou je 17 % občanů EU, tak mně začnou lidé psát, že to říkám, abych se zalíbila dnešním politikům, nebo že „jsem si určitě nahrabala peníze“. Závist a zloba v nás je velká, většina z nás si ráda stěžuje. Zvláště staří lidé, protože vědí, že rozdíl v příjmech mezi nimi a mladšími generacemi (nezlobte se, ale našimi potomky, dětmi a vnuky) je velký a bude ještě vyšší. To nedohoníme. Já jim to přeji, jsou to přece moji potomci. Mezi zbohatlíky, (ale ti nejsou ani vedeni ve státních statistikách, protože to nejsou zaměstnanci ani živnostníci) u nás patří sotva deset procent občanů. Když se někdo považuje za chudého, je i těmi ostatními považován za chudáka. A já opravdu nechci patřit mezi chudáky staré lidi, protože si uvědomuji, že těmi nejchudšími mezi námi jsou mladí manželé s dvěma či více dětmi, v rodinách, kde pracuje jenom jeden z nich. Ti si ale tolik nestěžují, protože mají ještě život před sebou a vědí, že až vychovají děti, jejich finanční situace se zlepší. Tak kdo je v této zemi opravdu chudý?

Jiřina Šiklová
socioložka, průkopnice oboru sociální práce, zakladatelka Gender studies

Český bratr 10/2012.

Ztráta zaměstnání, dluhy a nechuť pracovat

Lidé bez domova vzbuzují velmi rozporuplné emoce. Ať už bezdomovce litujeme, pohrdáme jimi, nebo jsou nám v podstatě jedno. To, že se jedná o lidi trpící extrémní chudobou, je nepopiratelný fakt. Pojďme se nyní podrobněji podívat na jednotlivé příčiny chudoby bezdomovců.

Práce není k mání

Začněme u nezaměstnanosti. Skutečnost, že většina bezdomovců nemá stálé zaměstnání, často slouží jako argument, proč jim nepomáhat. Bez práce přece nejsou koláče, tak proč máme ze svých peněz přispívat na pomoc někomu, kdo sám do práce nechodí? Jenže pokud se na tenhle problém podíváme z pohledu zaměstnavatele, věc už není tak jednoznačná. Ten, kdo žije na ulici, většinou nemá na legální zaměstnání s řádnou pracovní smlouvou šanci, neb jeho společenské postavení na něm zpravidla bývá vidět na první pohled. Nehledě na to, že permanentní nevyspání, nepravidelná strava a chybějící zázemí se často projeví na pracovním výkonu. Pro řadu zaměstnavatelů je však nepřekonatelnou překážkou i fakt, že potenciální zaměstnanec bydlí třeba v azylovém domě. Celá řada bezdomovců proto pracuje načerno. V případě vážné nemoci, úrazu, nebo stáří pak nemají nárok na důchod a jejich jedinou nadějí jsou dávky hmotné nouze a doživotní stěhování po azylových domech a ubytovnách, jelikož třeba na pobyt v domově důchodců jim životní minimum nestačí. Někteří bezdomovci nejsou schopni si vyřídit ani sociální dávky, třeba proto, že ztratili občanský průkaz, nebo proto, že nejsou schopni našetřit na jízdenku do místa trvalého pobytu, kde by si o dávky zažádali. Lidé na ulici žijí ze dne na den. Co vydělají, vyžebrají, nebo najdou, okamžitě spotřebují, orientují se na přežití, nekladou si otázku, co bude zítra. S tím souvisí také otázka zadlužení.  Typický bezdomovec má dluhy v řádu desítek až stovek tisíc. Kromě nesplacených půjček jsou velmi časté dluhy na zdravotním pojištění, nebo pokuty u Dopravního podniku za jízdu načerno, které za pár let narostou z několika stokorun do stovek tisíc. Přičtěte si k tomu případné dluhy za výkon trestu u těch, kdo byli někdy ve vězení, poplatky za komunální odpad v místě trvalého bydliště, náklady exekucí a další a další závazky, na které většinou bezdomovec přijde až ve chvíli, kdy se začne snažit se svou situací něco dělat.

Svírající dluhy

Zadluženost je další důvod, proč celá řada bezdomovců nepracuje, nebo dává přednost práci načerno. Po všech srážkách ze mzdy jim totiž zpravidla zbude pouze životní minimum, takže jejich životní úroveň je stejná, jako když nepracují a pobírají dávky hmotné nouze. Čím vyšší dluhy mají, tím nižší je jejich motivace pracovat na smlouvu, nehledě na to, že během života na ulici velmi rychle ztrácejí pracovní návyky, o sebedůvěře nemluvě. To, že bezdomovectví jde často ruku v ruce se závislostí, ať už na alkoholu, drogách, nebo výherních automatech, asi není nutné zmiňovat. Přitom je velmi těžké v jednotlivých případech rozklíčovat, zda je závislost spíše příčinou, nebo následkem života na ulici.

Za chudobou bezdomovců tedy nelze spatřovat jen nechuť k práci, většinou jde o pestrou paletu příčin od nerozvážného zadlužování, přes opakované neúspěchy při hledání práce, až po postupnou rezignaci na návrat k běžnému životu.

Tereza Prasličková, sociální pracovnice

Český bratr 10/2012.

Smyčka půjček a nepřipravenost po odchodu z dětského domova

S chudobou se setkávám při svém zaměstnání dost často. Chudoba může být svobodně a vědomě zvolený styl života, kdy se rozhodnu nemít auto a jezdit MHD, nemít televizi a trávit čas smysluplněji, nenakupovat nesmysly a na nákupy chodit vybavena seznamem nezbytných věcí. A může být chudoba, kterou jsem si nezvolila, ale které přesto neuniknu. Právě s takovou se setkávám při své práci v Azylovém domě pro matky s dětmi ve Vlašimi.

Kdo přichází do azylového domu

Do našeho střediska přicházejí maminky s dětmi z různých prostředí. Dost často mají podanou žádost na sociální byt v našem městě. Jenže zájemců je mnoho, a když přijdou na řadu, musí složit kauci ve výši tří nájmů a to je částka, kterou nemají. Některé ženy jsou zadlužené. Mají několik svých půjček, nebo jsou ručitelkami a nyní jsou splátky vyžadovány po nich. Částky jsou to opravdu překvapivé a přitom za vypůjčené peníze většinou nepořídí nic výjimečného. Utratí je za oblečení, dobré jídlo, pobyt v hotelu a cesty taxíkem.

Z čeho ženy s dětmi žijí

Maminky mají často jediný příjem – přídavky na děti a rodičovský příspěvek. Pokud před nástupem mateřské dovolené nepracovaly, mají stanovenu výši rodičovského příspěvku z minimální mzdy. V tom případě rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách činí
7 600 Kč do konce 9. měsíce věku dítěte a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte. Přídavky na děti měsíčně činí 500 Kč do 6 let věku dítěte a do 15 let 610 Kč. Důvodem chudoby je také nedostatek práce. Pokud je měsíční příjem tak malý, že nepokryje běžné výdaje, stává se, že rozhodující není, kolik můžu utratit dnes, aby mi něco zůstalo do dalších dnů, ale okamžitý pocit, teď mám peníze a koupím si, co mě napadne. Jen abych si to mohla užít.

Chudoba a hodnota peněz

Devatenáctiletá maminka s dcerou k nám přišla z dětského domova. Při odchodu dostala našetřené peníze, což nebyla malá částka. Při pobytu v „děcáku“ si zvykla na určitý standard a nikdo ji za celou dobu nenaučil, jak s penězi hospodařit. Neměla představu, jakou mají peníze hodnotu, co to znamená si určitou částku vydělat prací. Neuměla šetřit, a proto peníze okamžitě utratila. Často se stávalo, že malá dcera měla hlad a maminka jí vařila pouze čaj. Hrozilo, že jí dítě bude odebráno. Snažili jsme se jí pomoci domluvou a radou, ale stále uzavírala nové půjčky a nakonec z našeho zařízení odešla. Zdálo se jí, že ji v životě moc omezujeme. Tak to se maminky odchované ústavem chovají běžně a není jednoduché jim vysvětlit, že se ke standardu, na který byly zvyklé celé dětství, nemají šanci přiblížit. Pro ně je život v chudobě jediná perspektiva, zrovna tak, jako pro ty, které vyrůstaly v rodinách, závislých na sociálních dávkách – třeba kvůli vysoké lokální nezaměstnanosti.

Chudoba je relativní

Chudoba se u našich klientek neprojevuje ani tak na oblečení. To často dostáváme darem. Spíš je to vidět na vybavení dětí do školy. A také se často stává, že děti nejezdí na školní výlety, školy v přírodě a lyžařské pobyty. O prázdninách nejezdí na tábory ani na dovolenou.

Z tohoto pohledu je jasné, že chudoba je záležitostí do značné míry relativní. Člověk vidí, co všechno si oproti průměrným či nadprůměrným rodinám svých bližních nemůže či nedokáže pořídit, oč je limitem svých možností ochuzen. A když je zároveň vystaven poměrně masivní masáži sdělovacích prostředků a reklamy, že „jsem to, co mám“, může tuto svou relativní chudobu prožívat podobně jako ti, kdo v příbězích Bible opravdu neměli co do úst.

Jana Trusinová, pracovnice v sociálních službách v Azylovém domě pro matky s dětmi