Diakonie

Existuje v České republice obchod s lidmi?

Český bratr 11/2012.

Zná Evropa účinné nástroje v boji proti obchodování s lidmi a vykořisťování? Existuje obchod s lidmi v České republice? U příležitosti Evropského dne boje proti obchodování s lidmi uspořádala Diakonie ČCE – Středisko celostátních programů a služeb ve čtvrtek 18. 10. 2012 tiskovou konferenci. V panelu vystoupili zástupci Ministerstva vnitra ČR, právní poradci vykořisťovaných pracovníků, zástupci partnerské organizace La Strada, zástupci Policie ČR, Státního úřadu inspekce práce a další odborníci.

Nedůstojné podmínky stovek pracovníků po celé Evropě vykazují znaky vykořisťování a obchodování s lidmi. V ČR dosud padly pouhé dva pravomocné rozsudky za trestný čin obchodování s lidmi mimo oblast sexuálního byznysu. Vzhledem ke stávající legislativě ČR a odmítavému postoji některých státních zástupců a soudců je dokazování trestného činu obchodování s lidmi velmi obtížné. Vztah vykořisťovatelů a vykořisťovaných je vnímán často na úrovni občanskoprávního sporu.

Zpřísněná migrační politika ČR během posledního půl roku nahrává zprostředkovatelským agenturám a koncovým firmám. Najímání levné pracovní síly je pro tyto firmy lukrativní a výnosy z takové trestné činnosti jsou součástí šedé ekonomiky. Je třeba jasně definovat uvedenou kriminalitu jako trestný čin proti svobodě a lidské důstojnosti a zároveň jako delikt hospodářské kriminality. Jak upozornil ředitel odboru bezpečnostní politiky ministerstva vnitra Martin Linhart, vedle toho rovněž stále „kvete“ obchodování s lidmi v oblasti sexuálního byznysu. „Traumatizace obětí sexuálního zneužívání je přitom ještě větší,“ dodal.

Podle odborníků a pracovníků neziskových organizací je největším problémem při pomoci obětem neochota nebo neschopnost vykořisťovaných příslušnou +skutečnost nahlásit a vypovídat u soudu. „Naši inspektoři se s oběťmi často setkávají jako první. I když máme podezření, že jsou zaměstnanci vykořisťováni, je velký problém, aby to potvrdili a vypovídali. Mlčí, bojí se, mlží, nerozumějí,“ vysvětlila Dalimila Solnická ze Státního úřadu inspekce práce. To potvrzuje i právnička Romana Píšová. Poškozený podle ní právní pomoc málokdy vyhledá sám, ale většinou zprostředkovaně přes nějakou neziskovou organizaci, například La Stradu nebo právě Diakonii. „Když nám vypráví svůj příběh, má tendenci části zamlčovat. To je hlavní problém,“ uvedla Píšová. Oběti jsou často bez peněz, závislé na zaměstnavateli. V cizím prostředí jsou ti lidé dezorientovaní a nemají žádné kontakty. Odborníci se proto shodují, že je nutná spolupráce policie, soudů i neziskových organizací.
Na tiskovou konferenci navázal společenský večer s výstavou fotografií k tématu vykořisťování a obchodování s lidmi. Večer doprovodila hudební formace Transitus Irregularis. Akce byla realizována s podporou Velvyslanectví USA v Praze.

Diakonie ČCE – Středisko celostátních programů a služeb zahrnuje programy a služby pro lidi s postižením nebo chronickým onemocněním – služby pro zrakově postižené a poradenství v oblasti asistivních technologií. Další oblastí práce jsou programy zaměřené na pomoc a podporu lidem ohroženým obchodováním nebo vykořisťováním na trhu práce. Do tohoto programu spadá sociální služba azylový byt pro muže, preventivní práce i následná podpora těch, kteří se vymanili z rizika obchodování nebo vykořisťování a znovu se začleňují do společnosti. Středisko také realizuje projekty zaměřené na pomoc migrantům.

scps/vk/ph

Cesta k novému zpěvníku

Sbory s původní luterskou liturgií. Srovnání lokálních praxí (1)

Český bratr 11/2012.

V minulých dílech našeho seriálu jsme se seznámili s původně luterskými sbory ČCE, kde se dodnes provozuje tradiční zpívaná liturgie, a zkoumali jsme také historii jednotlivých liturgických zpěvů. V posledních dvou číslech nahlédneme blíže do konkrétních bohoslužebných formulářů v těchto sborech a zastavíme se u zajímavých souvislostí či odlišností.

Poutník na cestě zpívané liturgie
Pozoruhodným faktem je, že ač mají sbory ve Vsetíně, Pržně a Frýdku-Místku odlišnou minulost, došlo u nich v souvislosti s liturgií k podobným procesům. Na rozdíl od sboru ve Frýdku, jenž vznikl až v roce 1919 a je složen vesměs z přistěhovalců z Polska, Valašska i odjinud a z jejich potomků, mají sbory ve Vsetíně a v Pržně bohatou toleranční historii. Přestože nebylo v mých možnostech zpracovat bližší přehled o pohybu a působištích farářů, který by snad více osvětlil příčiny konkrétních podob liturgie, chci vyzdvihnout jednu zajímavou skutečnost: v období, které je dle mého názoru pro formování dnešní liturgie významné, tedy v prvním dvacetiletí 20. století, nacházíme postupně ve všech třech jmenovaných sborech jméno faráře Alexandera Winklera.Alexander Winkler se narodil v roce 1886 v Ostravě, studoval ve Vídni, Rostocku a Berlíně a v roce 1909 nastoupil nakrátko coby výpomocný kazatel do sboru ve Vsetíně. Po ordinaci působil jako farář v Pržně (1911–1920) a po sloučení církví nastoupil v roce 1920 na nově (pod záštitou reformovaných!) vzniklý sbor ve Frýdku. Byl též aktivním hudebníkem (dirigentem pěveckého sboru a klavíristou). Pocházel snad z farářské rodiny (mezi valašskými duchovními dříve nacházíme jméno Gustava Winklera). Ze životopisných údajů tedy vyplývá, že poté, co měl možnost poznat kromě jiných bohoslužebných zvyklostí i liturgii ve Vsetíně za vedení faráře ze Slovenska (Slováci působili ve Vsetíně až do druhé světové války) a devět let pracoval v tradičním luterském sboru v Pržně, nesl zřejmě zásadní podíl na luterské orientaci sboru ve Frýdku. Přestože podobně významných faktorů a osobností bylo jistě více, domnívám se, že Alexander Winkler je dobrým příkladem poutníka na cestě k dnešní zpívané liturgii.

Rukopisy s lokální praxí
Dalším momentem spojujícím zkoumané sbory je tendence patrná v padesátých až sedmdesátých letech 20. století: vědomé navázání na zdroje, ze kterých jejich zpívaná liturgie vyšla. Osobně vzali tuto snahu do rukou varhaníci (Frýdek, Vsetín) či faráři (Pržno), kteří vypracovali rukopisné materiály s harmonizovanou melodií zpívaných částí. Ve všech třech sborech se tyto rukopisy v době mého zkoumání stále používaly a jsou základem následujícího rozboru lokálních praxí. V dnešním dílu se blíže podívejme na introit, antifonu (versiculus), pozdrav a malou doxologii.

Introit
Tento úvodní, v Pržně a ve Vsetíně provozovaný zpěv, se spolu s pozdravem vyskytuje mezi písněmi prvního zpěvníku spojených církví z roku 1923. Tam nacházíme čtyřhlasou úpravu, ze které čerpá varhanní doprovod v rukopisných záznamech obou sborů. Přesto však shledáváme v úvodní nedoprovázené intonaci drobnou odlišnost: verze zpívaná v Pržně (viz obr.) odpovídá slovenské praxi i počátku původního znění antifony, podoba tradovaná ve vsetínském sboru oproti tomu transponuje sólové farářovo zvolání o kvartu výš (čímž ruší modální charakter melodie). Ve Vsetíně se též užívá do češtiny převedené závěrečné Halelujah (Sláva Bohu). Tato varianta závěru existovala na Slovensku již v 19. století. Jinak se lokální podoby předzpěvu melodicky i textově shodují, včetně liturgicky proměnlivé první fráze sboru v „Ó Ježíši (pro své narození / umučení / vzkříšení / vstoupení)“.

obr. 1obr.1

Antifona
Nápěv versiculu čili antifony má ve všech třech sborech identickou melodii, která je přednesena nejprve sólově kazatelem a pak znovu celým shromážděním s varhanami. V Pržně a Vsetíně je také shodně umístěna do D dur (viz obr.), přičemž recitační tón se nachází na kvintě (tóninu zřetelně utvrzují varhany). Ve Frýdku-Místku je pouze transponována o tón níž do C dur. Úvodní melismatický postup ve vsetínské rukopisné úpravě Vladimíra a Břetislava Novotných chybí, dnes je však zpíván stejně jako v ostatních sborech.

obr. 2

Pozdrav
Také pozdrav je ve všech třech sborech melodicky i textově shodný, liší se opět jen tóninou: v Pržně se zpívá v B dur (jako na Slovensku; viz obr.), ve Frýdku v G dur (navazuje na konec kolekty ve stejné tónině). Ve Vsetíně po kazatelem sólově přednášené části v B dur nastupuje v G dur sbor s varhanami.

obr. 3

Malá doxologie
Melodie této (jak bylo dříve popsáno) historicky poněkud sporně zařazené, pouze v Pržně provozované části se drží zcela podoby ze Vsetína z roku 1909 (viz. obr.). Je zasazena do tóniny D dur (což odpovídá současné německé praxi). Po sólové recitaci duchovního se přidává sbor s varhanami, jež harmonizují zvlášť každou slabiku původně recitativního zpěvu. Tím se výrazně zpomalí tempo a změní charakter fráze. Totéž nastává i při sborové části výše uvedené antifony.

obr. 4

Eliška Baťová

Slovo

Katechismus pro rodiče: Konfirmace

Český bratr 11/2012.

Konfirmovat znamená potvrdit. Třeba výsledky lékařského vyšetření (jak na tom pacient je). Nebo let letadlem (že cestující poletí) nebo platbu v bance (že chci opravdu zaplatit). V protestantských církvích to znamená potvrdit křest nebo přiznat se ke křtu, o který požádali rodiče na základě své víry. Tehdy bylo dítě moc malé, aby rozhodlo za sebe.

Konfirmace je příležitost vyznat vlastní víru, převzít odpovědnost za svůj duchovní život (růst ve víře) a stát se vědomě součástí společenství na základě uváženého a svobodného rozhodnutí. Když člověk dospívá, přebírá odpovědnost sám za sebe. A konfirmace je takovým okamžikem ve vztahu k Bohu, kdy se mladý člověk sám za sebe rozhodne, že chce z Boží lásky žít a svědčit o ní – a nestydí se za to. Konfirmace je důležitý krok k samostatnosti, rozhodnutí, které ovlivňuje život – tomu by děti mohly rozumět.
Jejím dalším významem je představení konfirmandů společenství sboru, které je přijímá mezi sebe jako členy. Zpravidla ukončuje výuku náboženství a umožňuje vstup do mládeže. V některých sborech je spojena s prvním přistupováním k večeři Páně. Konfirmace se tak pro mnohé stává ritem přechodu do dospělosti.

K rozhovoru o smyslu konfirmace se dobereme zřejmě tehdy, když se konfirmační slavnosti s dětmi účastníme. Prostor se otevírá tam, kde je tématem křest. Nebo když se dostaneme ke vzpomínkám a fotografiím a mluvíme o osobním vztahu k Bohu.Účast na konfirmaci dává možnost komentovat jednotlivé prvky – konfirmand mluví sám za sebe, vzkládání rukou s přímluvou utvrzuje víru, podáním ruky s presbytery se stává konfirmand členem sboru, konfirmandi jsou pozváni k večeři Páně, mládež zve konfirmandy mezi sebe. Konfirmandi se aktivně účastní bohoslužeb. Atmosféra bývá slavnostnější, což podtrhuje důležitost situace.

U tématu křtu bych se zastavila. Někteří stávající konfirmandi ani vlastně nevědí, co křest je a proč je rodiče ke křtu přinesli nebo sami ani při křtu konaném v rámci bohoslužeb nikdy nebyli. Proto záleží na nás, rodičích, abychom se svými dětmi mluvili: proč jsme je nechali pokřtít, o čem jsme před křtem s farářem mluvili, jak jejich křest probíhal (k tomu pomáhá vytáhnout fotografie, křestní svíci, někde i křestní krabici se vzkazy), kdo je jim kmotrem a proč zrovna tohoto kmotra/kmotry rodiče vybrali. Pokud děti pokřtěny nebyly, můžeme s nimi mluvit o našich důvodech a třeba o tom, zda byli do sboru jako malí uvedeni. Konfirmace je potvrzení křtu, proto je dobré o křtu mluvit ve všech možných souvislostech.

Podobně je dobré mluvit o večeři Páně. V mnoha sborech se stále drží, že poprvé se k večeři Páně přistupuje právě po konfirmaci (přestože konfirmace není pro účast na večeři Páně podmínkou!). Vysluhování večeře Páně při konfirmaci je nasnadě – svátosti mají v životě křesťana své nezbytné místo. Mluvit můžeme o tom, proč je účast na ní pro nás důležitá a co pro nás znamená, kdo je k ní zván, co je oběť a odpuštění…
Jako téma společného rozhovoru se nabízejí i vzpomínky na vlastní konfirmaci, které mohou dětem poodkrýt, jak jejich rodiče chápali svůj přechod od dětství k dospělosti víry, jakou roli tu hrála modlitba, Bible, společenství sboru, rodina, farář; co vlastně pro nás znamená samostatnost a odpovědnost ve víře; jestli je konfirmace vždycky zárukou dospělosti. Můžu dítěti povídat, jaké to je žít ze vztahu k Bohu, ale jednou přijde okamžik, kdy se bude rozhodovat samo. K předkonfirmační přípravě a konfirmaci pak určitě patří i naše rodičovské modlitby.

Markéta Slámová

Recenze

Dvakrát měř, jednou věř. Pracovní listy pro konfirmandy

Český bratr 11/2012.

Žijeme ve světě víry. Ten svět víry je někde uvnitř nás, ale taky ho obýváme společně s druhými. Ve sboru, církvi, rodině, s přáteli, ve skupině mládeže… Něco je pro nás všechny důležité, jdeme podobným směrem, v modlitbě společně říkáme Otče náš… Víra je dar od Pána Boha. Ale cesta k ní vede většinou skrz lidi a poznání docela lidské. Je to cesta hledání, učení se, rozhovorů. Katecheze, česky vyučování. Jedním z míst, kde k takovému společnému hledání a vyučování dochází, je příprava ke konfirmaci. Česky slovo konfirmace znamená utvrzení, upevnění. Rozhoduji se, že tenhle směr je dobrý, a veřejně se k tomu přihlásím. Ať už jsem byla pokřtěna jako malé dítě, nebo se pro křest teprve rozhoduji.

Jakým způsobem probíhá a jak dlouho příprava ke konfirmaci trvá, je obvykle na rozhodnutí farářů, resp. staršovstev jednotlivých sborů. Jak moc je potřeba vědět, mít znalosti, nebo naopak o věcech přemýšlet, diskutovat a hledat vlastní odpovědi, je asi věčné dilema. Jistě do katecheze patří oboje. Pomůckou k orientaci ve světě víry je nyní nová příručka, která má výzvu k vlastnímu hledání už ve svém názvu: Dvakrát měř, jednou věř.
Synodní rada ČCE před čtyřmi lety oslovila faráře Davida Balcara a Petra Galluse, zda by mohli přeložit do češtiny nějakou vhodnou německou příručku pro konfirmandy. Ti ale záhy zjistili, že samotný překlad není ideálním řešením, a začali tvořit příručku vlastní. Na díle spolupracoval ještě farář Zdeněk Šorm a výtvarnice Lydie Férová.

Příručka má formu pracovních listů, které jsou vloženy do desek s kroužkovou vazbou. Je tak možno se rozhodnout, které listy a v jakém pořadí použijeme, taky je možno (i záhodno) do desek vkládat listy další – jiná témata, informace o vlastním sboru, fotografie…Příručka má pět velkých kapitol: Apoštolské vyznání, Desatero, Modlitba Páně, Bible, Medailony z církevních dějin; tyto kapitoly se dělí na tematické podkapitoly. Většina podkapitol má obdobnou strukturu: nejdříve otevření tématu (kde se s tím setkávám, jaké jsou různé pohledy a názory na danou věc), dále biblické odkazy (práce s biblickým textem), na konci snaha o přivlastnění (jak se to týká mě, mého života).Například: v kapitole Bůh je nejdřív několik rámečků s výroky, co si někdo pod tím pojmem představuje („Bůh je výmysl lidí, kteří mají strach ze smrti“; „Na Boha bych věřil, kdyby se konečně jednou ukázal“), půl strany je věnováno obrázkům (Bůh jako astronom, opravář, král, loutkoherec, Ježíšek s pytlem dárků…); dále se pracuje s biblickými texty (hledání jednotlivých biblických odkazů, kde je Bůh popsán např. jako hostitel, otec, pastýř, skála nebo matka) a písněmi (jak se o Bohu mluví v dané písni); v poslední části je několik textů o tom, jak může Bůh působit v životě člověka, jak vnímám jeho přítomnost (například příběh o tom, jak mi Bůh pomohl skrze ochotného člověka a já jsem to poznala až zpětně).Ke knize je možno přikoupit metodickou příručku, kde jsou k jednotlivým kapitolám vysvětlení, nápady na hry či jiné akce, odkazy na písně, literaturu atd.Jak pracovní listy používat? Součástí práce s příručkou by měl být rozhovor. Mnoho otázek nemá jedinou správnou odpověď, jednotlivé možnosti jsou podněty k přemýšlení a diskusi. Kniha není katechismem. Zůstává na faráři, zda ji nějakým souhrnem učení doplní (výkladem, knihou, vlastním textem, doplňky k jednotlivým kapitolám). Nebo bude během práce s listy vysvětlovat nesrozumitelné apod.Také záleží na skupině, s kterou se příručka používá: jde převážně o lidi, kteří od dětství chodí do nedělní školy a na bohoslužby; nebo jsou v kostele jen velmi zřídka; nebo přicházejí nově a o křesťanství se chtějí zatím jen něco dovědět a pak se případně rozhodnout pro křest? Orientovat se ve světě víry není pro nikoho jednoduché. I zde platí: není dobré, aby člověk byl sám. Proto díky za knihu, která pomáhá otevřít rozhovor, dík za pozvání hledat cestu.

Lenka Ridzoňová