Český bratr 11/2012.

Příznačně na den české státnosti v pátek 28. září 2012 se konalo v domku Na Sboru v Kunvaldě vzpomínkové odpoledne spojené s ekumenickou bohoslužbou při příležitosti 555. výročí založení Jednoty bratrské.

Vyrazily jsme s kamarádkou Danou na dlouhou cestu z Vysočiny už čtyři hodiny před konáním akce, ale přesto jsme přijely, až když už místostarostka městyse Kunvald Jana Trejtnarová vítala přítomné a omlouvala hlavního organizátora celé akce – senátora Petra Šilara, který prý včera česal hrušky, spadl ze stromu a zlomil si dosti komplikovaně nohu. Úvodního přivítání se zástupně a velmi zdatně zhostil starosta Kunvaldu Josef Paďour. Připomenul dobu před půltisíciletím, kdy pro naše předky byla otázka svobodného vyznání tak důležitá, že je vedla k založení Jednoty bratrské a časem i k odchodu z vlasti. Bohoslužbu vedl náměstek synodního seniora Pavel Kašpar, z Písma četla a úvodní modlitbu přednesla farářka z Letohradu Jiřina Kačenová. Bohoslužebné shromáždění modlitbou zakončil katolický farář z Neratova Josef Suchař.

Pavel Kašpar ve svém kázání připodobnil odcházení Abrama, který zaslechl Boží volání k odchodu z Cháranu, k odchodu skupiny kolem bratra Řehoře z Prahy. Tato skupina se pak pokusila vybudovat církev čistou, mimo ruch společnosti v Kunvaldu. Místostarostka Chocně a zastupitelka Pardubického kraje Věra Rybová zdůraznila ve svém pozdravu potřebu orientace na pravé životní hodnoty, které ekonomický růst a zvyšující se spotřeba nemohou nahradit.

Domek Na Sboru v Kunvaldu prošel během půlstoletí mnohými proměnami – od původního kostelíka přes bratrskou a následně katolickou školu. V roce 1929 zakoupila nemovitost od soukromého majitele Českobratrská církev evangelická a přebudovala jej na památník Jednoty bratrské. Domek však nežije pouze jako muzeum, ale slouží také jako místo ke scházení Společenství křesťanů Kunvald pod vedením Václava Dobiáše. Jeho členové se také postarali o hudební doprovod celého slavnostního odpoledne spolu se skvělými houslisty ze Základní umělecké školy ze Žamberka. Když jsem odjížděla do Kunvaldu, představovala jsem si, že se zde sejdou velké zástupy lidu, které hrdě vzpomenou našich statečných předků. Říkala jsem si, že by bylo pěkné, kdyby nás bylo 555. Skutečnost byla jiná – těch pět set se někde opozdilo a dorazilo nás jen pětapadesát. Bylo mi to líto, ale moudrý katolický farář poznamenal, že je úžasné, že přišlo tolik lidí, aniž by je někdo nutil. Kam se nám ale vytratila hrdost na naše kořeny? Copak se dnešní bohatá společnost opravdu myslí, že je nepotřebuje, že se bez nich obejde?

Odjíždíme s kamarádkou Danou domů s radostí v srdci z návštěvy kouzelné části naší vlasti a setkání s milými lidmi, ale zároveň pocitem silného smutku z krajiny, kde odcházení je snad smutnou tradicí – nejen bratři z Jednoty bratrské byli nuceni odejít, ale po 285 letech museli zdejší pohraničí opustit  také tisíce sudetských Němců. V nedalekém Neratově žilo před válkou tři tisíce pět set lidí, po odsunu jich zde zůstalo čtrnáct! Dnes je obci asi šedesát trvale bydlících obyvatel a farář Josef Suchař zde odvádí ohromné množství práce; opravou místního katolického kostela vzkřísil kdysi slavné poutní místo. Kostel, ze kterého po válce zbyly jenom obvodové zdi, se po náročné rekonstrukci proměnil v prosté, majestátní a mystické místo se skleněnou střechou, jakou těžko můžeme vidět někde jinde. Neratovský kostel povstal z prachu úpornou snahou mnoha lidí. Naštěstí se nerealizovala jeho demolice, přestože jakýsi soudruh prohlásil: „Není možné, aby tato ruina hyzdila socialistickou krajinu. Je potřeba ji zbourat a kamení použít na zpevnění lesních cest.“  Naopak. Vybudováním chráněného bydlení pro osoby s lehkým mentálním postižením malá obec ožívá – někteří nacházejí práci, jiní životní naplnění.

Ale připozdívá se, musíme vyrazit domů. Kousek od Neratova nás zaujme malý katolický kostelík, jediná stavba, která zůstala po kdysi živé obci Vrchní Orlová, s velmi půvabným, i když zašlým interiérem. Stmívá se a skupina mladých lidí se zde připravuje ke koncertu – všude jsou svíčky a květinová výzdoba, jen lidé dosud žádní. Moc nás s kamarádkou mrzí, že nemůžeme zůstat, ale čeká nás dlouhá cesta nocí zpět na Vysočinu. Domů si nakonec odvážíme veliké potěšení – vědomí, že jsou mezi námi mladí lidé, kteří nechtějí jenom brát, ale umějí také dávat a předávat dál. Že jejich snaha má smysl, o tom svědčí již zpola opravená střecha kostelíka. A z těch mladých lidí, kteří se snaží oživit místo, které sice nemá příliš pro koho žít, ale spolu s okolním hřbitovem je svědkem dřívějších lidských radostí, zápasů a tužeb, z těchto mladých lidí dýchala taková radost a naděje, že se nám loučilo opravdu velmi těžko. Ale určitě se sem vrátíme. A až budete příště plánovat dovolenou, nezapomeňte na Orlické hory s Kunvaldem a Neratovem.

Eva Zadražilová

Český bratr 11/2012.

Ve dnech 20.–22. září 2012 se v hlavním městě amerického státu Maryland, v koloniálně starobylém přístavním městě Annapolis, konala konference, připomínající dvacet let partnerství mezi ČCE a Presbyterní církví USA. Naši církev zastupovalo šest účastníků z České republiky: Jiřina Kačenová a Petr Peňáz, který je předsedou American Working Group  při ekumenickém oddělení synodní rady, za kaplanskou službu Vendula Kalusová, za ústředí církve Eva Benešová, za Diakonii ČCE Tomáš Pometlo a za Evangelickou

teologickou fakultu Petr Sláma. Přijel také farář Ondřej Stehlík, který nyní působí v New Yorku. A farářka Karen Moritzová, koordinátorka společných akcí vyslaná do Prahy ústředím Presbyterní církve USA v Louisville. Pořadatelem konference nazvané //Walking Together// („Jdeme společně“) bylo toto ústředí, zastupoval ho tajemník pro Blízký východ a východní Evropu (!), Egypťan Amgad Beblawi. Hostitelem konference byl sbor v Annapolisu, jehož členové se o nás a zhruba třicet dalších amerických účastníků vzorně starali. Patří jim náš srdečný dík.

Ne že by vzájemné kontakty začaly teprve před dvaceti lety. Tehdy se ale konala první brigáda, zorganizovaná z americké strany paní Betty McGinnisová, která je hybatelkou společných akcí podnes. Dvě desítky Američanů tehdy spolu spolu se skupinou mládeže od nás pracovaly ve středisku Diakonie v Kloboukách u Brna, o několik let později také v Bělči, v Brně a na Hvozdnici. Z celocírkevně pojaté akce se díky nápaditosti a vytrvalosti konkrétních jednotlivců stala dvojstranná spolupráce (nejprve stavební, později při výuce angličtiny, společných brigádách a táborech) mezi sborem v Annapolisu a sborem v Letohradu. Partnerství těchto dvou sborů je fakticky páteří mnoha dalších kontaktů.

Čilé a pravidelné jsou kontakty mezi ETF UK a Columbia Theological Seminary poblíž Atlanty. Kromě zhruba desítky lidí od nás, kteří v Atlantě studovali, přijíždí v rámci jejich výběrového kurzu //Alternative Contexts// každoročně na dva týdny do ČR a Maďarska skupina amerických studentů a vyučujících. Kromě setkání na fakultě pak navštěvují sbory i historicky zajímavá místa. Samotné cestě předchází příprava (především četbou), po návratu píší účastníci zprávy a diskutují o svých dojmech. Jak v Annapolisu zmínil profesor George Stroup, v Praze se takto za posledních patnáct let vystřídala více než stovka studentů. Dnes působí jako faráři a farářky ve sborech a pro mnohé z nich znamenala teologická exkurze do Čech vrcholný okamžik jejich studia.

 

V říjnu roku 2008 byl podniknut pokus iniciovat partnerství mezi dalšími českými a americkými sbory. Do Prahy přijeli zástupci osmi presbyterních sborů. Po úvodním semináři v Praze a návštěvě ve sborech vzniklo dalších osm mezisborových partnerství. Toto partnerství někde spíše kvete, jinde spíše uvadá. Jak napomoci tomu prvému a jaké jsou příčiny toho druhého, to bylo tématem letošního setkání v Annapolisu.
Obtíže jsou nasnadě: dělí nás Atlantik, jen na východní pobřeží USA je to  minimálně deset hodin letu. Partnerství s mnohem bližšími sbory v Německu či Nizozemí leckdy také uvadají, často s odchodem hlavních tahounů na jedné nebo druhé straně. Cizí jazyk vždy vyřadí velkou část sboru. Ekonomická krize podlamuje možnosti sborů finančně podpořit cesty účastníkům návštěv. Zásadnější otazník, který visí nad podobnými družebními podniky, se samozřejmě týká toho, co si vlastně po hlasitých objetích a uvítacích frázích říci, proč se vůbec setkávat, když často vázne rozhovor i uvnitř jednotlivých sborů.
Přesto si myslím, že přátelství s americkými presbyteriány může našim sborům přinést inspiraci a povzbuzení. Jsou to Američané, přičinliví a optimističtí. Věci si rádi definují jako project (čti proudžekt), a poté, co tak učiní, nepoleví, dokud jej nerealizují. Nepřijedou jenom na výlet, spíše náš sbor rozpohybují otázkou, co společného zde podnikneme. Při rozhovorech padly také návrhy na společnou českoamerickou pomoc v některé třetí oblasti světa.

A jsou to presbyteriáni, podobní nám svým střízlivým myšlením. Na ekumenickém spektru představují ve své zemi podobně jako my zanedbatelnou menšinu, úzkou výseč mezi evangelikály a katolíky. Jsou mnohem zbožnější než průměrný českobratrský evangelík (měřeno například samozřejmostí, s jakou se společně pomodlí před jídlem, nebo typem písní), protože americká společnost jako celek je zbožnější. Ale neuhýbavě promýšlejí svou roli ve společnosti. Navzdory republikánské minulosti patří dnes většinou k příznivcům demokratů.

 

V některých otázkách celospolečenské diskuse stojí na liberální levici: ať už postojem k zahraniční politice USA (ústy svého vedení kritizují stát Izrael na obsazených územích i americké vojenské angažmá na Blízkém východě) nebo k aktuálním celospolečenským otázkám (například vztah k homosexualitě). Spíše než Evropa leží dnes Američanům na srdci Latinská Amerika nebo Blízký východ. Evropa je pro ně ale kontinentem klasiky (teologické, umělecké) i jakési záhadné nerozhodnosti a podivínství, pro něž ale mají – alespoň američtí presbyteriáni –  ve svém kolektivním vědomí stále slabost. Právě s americkými presbyteriány si český bratr uvědomí, že ve společenských i církevních krizích plaveme společně.

Petr Sláma