Český bratr 10/2012.
Smyčka půjček a nepřipravenost po odchodu z dětského domova
S chudobou se setkávám při svém zaměstnání dost často. Chudoba může být svobodně a vědomě zvolený styl života, kdy se rozhodnu nemít auto a jezdit MHD, nemít televizi a trávit čas smysluplněji, nenakupovat nesmysly a na nákupy chodit vybavena seznamem nezbytných věcí. A může být chudoba, kterou jsem si nezvolila, ale které přesto neuniknu. Právě s takovou se setkávám při své práci v Azylovém domě pro matky s dětmi ve Vlašimi.
Kdo přichází do azylového domu
Do našeho střediska přicházejí maminky s dětmi z různých prostředí. Dost často mají podanou žádost na sociální byt v našem městě. Jenže zájemců je mnoho, a když přijdou na řadu, musí složit kauci ve výši tří nájmů a to je částka, kterou nemají. Některé ženy jsou zadlužené. Mají několik svých půjček, nebo jsou ručitelkami a nyní jsou splátky vyžadovány po nich. Částky jsou to opravdu překvapivé a přitom za vypůjčené peníze většinou nepořídí nic výjimečného. Utratí je za oblečení, dobré jídlo, pobyt v hotelu a cesty taxíkem.
Z čeho ženy s dětmi žijí
Maminky mají často jediný příjem – přídavky na děti a rodičovský příspěvek. Pokud před nástupem mateřské dovolené nepracovaly, mají stanovenu výši rodičovského příspěvku z minimální mzdy. V tom případě rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách činí
7 600 Kč do konce 9. měsíce věku dítěte a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte. Přídavky na děti měsíčně činí 500 Kč do 6 let věku dítěte a do 15 let 610 Kč. Důvodem chudoby je také nedostatek práce. Pokud je měsíční příjem tak malý, že nepokryje běžné výdaje, stává se, že rozhodující není, kolik můžu utratit dnes, aby mi něco zůstalo do dalších dnů, ale okamžitý pocit, teď mám peníze a koupím si, co mě napadne. Jen abych si to mohla užít.
Devatenáctiletá maminka s dcerou k nám přišla z dětského domova. Při odchodu dostala našetřené peníze, což nebyla malá částka. Při pobytu v „děcáku“ si zvykla na určitý standard a nikdo ji za celou dobu nenaučil, jak s penězi hospodařit. Neměla představu, jakou mají peníze hodnotu, co to znamená si určitou částku vydělat prací. Neuměla šetřit, a proto peníze okamžitě utratila. Často se stávalo, že malá dcera měla hlad a maminka jí vařila pouze čaj. Hrozilo, že jí dítě bude odebráno. Snažili jsme se jí pomoci domluvou a radou, ale stále uzavírala nové půjčky a nakonec z našeho zařízení odešla. Zdálo se jí, že ji v životě moc omezujeme. Tak to se maminky odchované ústavem chovají běžně a není jednoduché jim vysvětlit, že se ke standardu, na který byly zvyklé celé dětství, nemají šanci přiblížit. Pro ně je život v chudobě jediná perspektiva, zrovna tak, jako pro ty, které vyrůstaly v rodinách, závislých na sociálních dávkách – třeba kvůli vysoké lokální nezaměstnanosti.
Chudoba je relativní
Chudoba se u našich klientek neprojevuje ani tak na oblečení. To často dostáváme darem. Spíš je to vidět na vybavení dětí do školy. A také se často stává, že děti nejezdí na školní výlety, školy v přírodě a lyžařské pobyty. O prázdninách nejezdí na tábory ani na dovolenou.
Z tohoto pohledu je jasné, že chudoba je záležitostí do značné míry relativní. Člověk vidí, co všechno si oproti průměrným či nadprůměrným rodinám svých bližních nemůže či nedokáže pořídit, oč je limitem svých možností ochuzen. A když je zároveň vystaven poměrně masivní masáži sdělovacích prostředků a reklamy, že „jsem to, co mám“, může tuto svou relativní chudobu prožívat podobně jako ti, kdo v příbězích Bible opravdu neměli co do úst.
Jana Trusinová, pracovnice v sociálních službách v Azylovém domě pro matky s dětmi