Český bratr 7+8/2013.

Slavnostními bohoslužbami v pražském sboru na Vinohradech začalo ve čtvrtek 30. května večer první jednání 3. zasedání 33. synodu Českobratrské církve evangelické. Přítomni byli kromě předsednictva poslanci synodu, synodní rada, zaměstnanci ústřední církevní kanceláře a hosté z české i mezinárodní ekumeny.
Michal Kitta, který měl kázání, přinesl jablko, aby připomenul Newtonův zákon o síle. Kitta řekl, že některé síly nás posouvají, jiným se naopak chceme bránit a být pevní jako skála. Síla Ducha svatého nás má uvést do pohybu. Odstřihnutí církve od státního rozpočtu dá poznat, co nás povede dopředu. V nadcházejícím období potřebuje církev pevnost víry před všemi tlaky, zejména finančními.

Hosté na synodu
Mezi pozdravy hostů zazněla slova Tomáše Butty, patriarchy Církve československé husitské: „Synod znamená společnou cestu, v bratrském rozhovoru, v odborné práci a modlitbě hledáte cestu své církve v situaci, která se před námi otevírá jako nová a neznámá. Zabýváte se podobně jako my tématem hospodářského zajištění a služby církve v nových podmínkách.“

Synod pozdravil také Miloš Klátik, generální biskup Evangelické církev a. v. na Slovensku, a Lucile Mesnilová, členka národní rady Spojené protestantské církve ve Francii. Zahajovacích bohoslužeb i synodu se účastnili i další ekumeničtí hosté ze Slovenska, Polska, Chorvatska, Skotska, Itálie, USA a Koreje.

Nově ordinované presbytery, kterých bylo mnohem více než ordinovaných farářů, představil synodní senior ČCE Joel Ruml. Nové církevní supervizory představila Lýdie Mamulová a vzpomněla na Irenu Škeříkovou, která patřila mezi organizátory kurzu a v loňském roce zemřela. Předseda synodu Jiří Gruber připomněl i další zemřelé pracovníky církve.

Úkoly synodu
Páteční zasedání začalo stejně jako loni a předloni v Emauzích slibem poslanců. Z  jednotlivých seniorátů a teologické fakulty bylo povoláno 74 poslanců a 24 poradců.
Úkolem synodu je schválit nebo vzít na vědomí zprávy z řady oblastí církevní služby a práce konané z pověření synodní rady (činnost publikační, vzdělávací, sociální). Mezi obvyklé každoroční úkoly patří schválit hospodaření církevního ústředí, rozhodnout o výši příspěvků na jeho činnost a na platy kazatelů a účelu celocírkevních sbírek.
Ke zprávám předloženým synodu se vedla rozprava. „Znepokojivý je nárůst žádostí ze sborů, aby jim synodní rada pomohla při řešení problémů mezi staršovstvem a farářem. Kde je odpuštění, tolerance a vstřícnost?“ ptá se Joel Ruml. Miloš Hübner říká: „Důvěra mezi staršovstvem a kazatelem je křehká věc; starší pracují pro církev dobrovolně a zadarmo, často jsou to při nedostatku ochotných kandidátů lidé, kteří ani o církvi mnoho nevědí, nejsou pravidelnými účastníky sborového života. Když se to sejde s autoritativním farářem, který nemá daleko k aroganci či nevhodné asertivitě, vznikne problém. Faráři by potřebovali výcvik v psychologii týmové práce.“ David Nečil se ptá: „Co očekávají sbory od práce faráře?“ Tomáš Molnár má dojem, že zejména mladí faráři přicházejí velmi dobře odborně vybaveni, ale přistupují k práci ve sboru spíše technicky. Možná jim nechybí psychologie, ale spíše evangelium.
„Církev nastoupila přijetím zákona o odluce cestu postupného přechodu k samofinancování. Církvi to půjde k duhu, nebojme se. Nastane zdravý stav, přechod bude postupný, což je dobře.“ Okamžité odmítnutí dotací (jako baptisté) nepovažuje Pavel Stolař za rozumné. „Názor části členů církve na odmítnutí příspěvků církvi pramení podle Miloše Dědiče z toho, že to pod vlivem mediální masáže zhoršuje obraz církve ve společnosti.

Nový vedoucí tajemník ústřední církevní kanceláře Martin Kocanda byl jednomyslně potvrzen hlasováním a představen.
Následovala rozprava k volbě faráře mládeže. Jednalo se o náplni práce, o výši úvazků na oddělení mládeže, o délce pracovního úvazku. Byl zvolen Pavel Jun jako jediný kandidát.
Další diskuse se probíhala ke změnám církevního zřízení a řádů a týkala se délky funkčního období farářů, staršovstev, ředitele a správní rady Diakonie, volby poslanců Jeronymovy jednoty, pravidel povolávání kantorů. Podmínkou přijetí kantorů by mělo být vysokoškolské vzdělání v oboru církevní hudba či obdobné vzdělání uznané synodní radou.
Synod schválil usnesení, aby pokračovala spolupráce se sbory Východní Evropy. Její definitivní podobu má rozhodnout příští zasedání synodu.

Evangelický zpěvník
Zpěvníková komise pracuje na přípravě nového Evangelického zpěvníku, který by měl být hotov v roce 2018.
Zdena Skuhrová se přimlouvá, aby byly písně použitelné i pro neprofesionály v malých sborech. Když lidé nebudou schopni nový zpěvník používat, nekoupí jej. „Chyba je, že nejdřív šel dotaz do sborů, kolik zpěvníků objednají, ale informaci jaké písně ve zpěvníku budou nedostali, i když třeba v Českém bratru již byly otištěny ochutnávky z chystaného zpěvníku,“ řekl David Balcar. Možnost komunikace s církví o chystaném zpěvníku existuje na stránkách http://novyzpevnik.evangnet.cz/.
Kantor Ladislav Moravetz sděluje, že nový zpěvník navazuje na stávající a zároveň rozšiřuje žánr, není třeba mít strach z nových písní, komise sleduje různost žánrů. Pavel Křivohlavý povzbuzuje senioráty, aby se účastnily setkání, možnost mají všichni, je potřeba vidět zájem ze strany církve. Jiří Gruber myslí, že je potřeba diskutovat ve sborech, nejen mezi odborníky. Bude ale bolet, že některé písně už ve zpěvníku nebudou. Ondřej Titěra ale nechce vést celocírkevní debatu o písních, komise se debatě nebrání, ale nelze ke každé písni diskutovat úplně se všemi, je potřeba zvolit zástupce.

Katechetická příručka pro výuku náboženství na základních školách
V rozpravě uvedl Zdeněk Šorm, že příručka neobsahuje jiné svátky než vánoce a velikonoce, její koncepce je tudíž netvůrčí a neúplná. Jan Roskovec z fakulty říká, že v koncepci není nic současného. Pomůcka k vyučování náboženství by měla mít teologickou oponenturu, proto doporučuje, aby materiál prošel oponentním řízením. Zdeněk Šorm s ním souhlasí – je to špatný a netvůrčí signál, osnovy nic neobsahují, jsou v zajetí mechanického biblismu.
Po rozpravě synod uložil synodní radě, aby zajistila dopracování osnov 1. až 9. ročníku. Součástí Katechetické příručky bude teologické oponentní řízení.

Návštěva kardinála Dominika Duky
Páteční odpolední zasedání přijel pozdravit kardinál Dominik Duka. Popřál jednání synodu světlo a sílu Ducha svatého. Myslí, že od minulého synodu jsme urazili kus cesty ve větším porozumění. Poděkoval, že mu Pán dal i možnost spolupráce s Pavlem Stolařem, a podporu nejen v cestě materiální a finanční, která do našeho života také patří. Upozornil, že se žádná z našich církví nedává na cestu rozmařilosti.
Jeho návštěva je vyjádřením dobrých partnerských vztahů mezi Českobratrskou církví evangelickou a církví římskokatolickou a projevem ekumenického vztahu mezi oběma církvemi. Kardinál Duka projevil přání v tomto směru pokračovat: „…jsme si vědomi toho, že je jedna víra a jeden Pán. Věřím, že v dalších letech, i když se budeme na různých pozicích měnit, budeme i nadále spolupracovat a sdílet společenství. Sekulární společnost přijímá lépe, když naše církve vystupují společně,“ řekl ve svém pozdravu kardinál Duka.

Prodat, nebo neprodat budovu Evangelické teologické fakulty?
Vedla se rozprava o možném prodeji budovy Evangelické teologické fakulty (ETF) v Černé ulici v Praze 1.
Jan Roskovec z ETF řekl, že fakulta směřuje k prodeji. Problém je, že je nejmenší fakultou univerzity a k univerzitnímu vzdělání je nutné mít fakultu. Aby nebyla fakulta v mínusu, je potřeba mít více studentů, vždy budeme na hraně finančních možností. To, že církev budovu vlastní, nic nezaručuje. Daniel Ženatý je názoru, že fakulta k církvi patří, proto jsou i na synodu její zástupci, které zde potřebujeme a chceme. O prodeji není přesvědčen; když fakultu chceme, musí nás to něco stát. „Vlastnictví vnímáme jako pouto, dáváme však budově význam, který nemá. Pro fakultu by bylo výhodné, aby ji církev vlastnila, ale nemohou to požadovat, protože církev by vlastnictví zatěžovalo, proto jsou na fakultě pro prodej její budovy,“ říká Martin Wernisch z ETF. Pražský farář Roman Mazur se kloní k prodeji z důvodu pragmatického. Ptá se, jak investiční komise došla k ceně 80 milionů korun a zda není lepší počkat na vyšší částku. Investiční komise doporučila prodej, protože budova není tak lukrativní. Vždyť budova není fakulta, vazby jsou přece mezi lidmi. Neschválením prodeje ublížíme fakultě i církvi, nájemné činí nyní přes milion korun ročně. Jarmila Řezníčková je rovněž pro prodej: „Budova má vlastně krátkou tradici, je to jen barák, budova si musí na sebe aspoň vydělat, ještě lepší je zisk, budova je použitelná jen jako škola.
„Budova byla celá zaplacena z darů zahraničních církví, a s penězi z případného prodeje tedy nemůžeme sami nakládat, měli bychom je vrátit,“ říká Joel Ruml. Jindřich Halama se ptá, zda nejsme pod umělým tlakem prodat budovu letos. Neví, jaká bude další spolupráce s ETF v oblasti vzdělávání; počet studentů klesá, v září začne fungovat nová katedra sociální práce, důvodem je zvýšit počet studentů teologie. Ostatní církve mají vlastní instituty, nyní vzniká otázka, zda již nazrál čas pro tak závažné rozhodnutí, doporučuje nechat bod prodeje otevřený. Každý ze SR má jiný názor, nálada je spíše pro prodej.
Eva Zadražilová ze synodní rady konstatuje: „Názory se mění, situace tíží a žádné rozhodnutí nebude dobré. Antonín Plachý, Jan Roskovec i David Nečil zdůrazňují, že prodej přece nenaruší vztah mezi fakultou a církví, vztah není v budově ale v lidech. David Nečil říká, že rozhodnutí bolí, a to není kostel. Přijde doba, kdy se bude prodávat kostel. „Kde jsou naše kořeny: v nás, nebo v budovách?
Při rozhovorech se zahraničními dárci, například s Andreasem Hessem, se měnil vývoj od odmítání prodeje až k možnosti prodeje, dát peníze do jiné budovy, nenechat si peníze, názor kolísá během doby i u jedné osoby.
Z hlasování vyplynul následující závěr: synod souhlasí s prodejem čtyř pětin podílu budovy v Černé ulici č. p. 646 Univerzitě Karlově za podmínek, že bude smluvně zajištěno užívání budovy Evangelickou teologickou fakultou na dobu nejméně 25 let a prodejní cena bude nejméně 80 milionů korun.

Kaple v Malešicích
Také k další budově, jejímž vlastníkem je ČCE, se vedla rozprava. Synodní rada předložila synodu návrh na investiční záměr výstavby bytového objektu na pozemcích v pražských Malešicích, kde stojí kaple, která dříve patřila jarovskému sboru.
Ondřej Halama byl pověřen zástupci ochranovského sboru v Praze, kdy se po konzultaci s architektem Davidem Vávrou rozhodli pro koupi, požádat o odložení a ustoupení od investičního záměru.
Byla připomenuta i aktivita malešického občanského sdružení Kaple Rektorská, z jehož strany byl vyvíjen nátlak na synodní radu, aby objekt tomuto sdružení přenechala. Českobratrská církev evangelická, jako vlastník, má právo nakládat se svým majetkem.
Synod se usnesl, že se rozhodnutí o předloženém investičním záměru odkládá a ukládá synodní radě, aby 4. zasedání 33. synodu předložila alternativní možnosti využití stávající nemovitosti,

Hospodářská soběstačnost a samofinancování
Sobotní jednání synodu začalo rozhovorem církve o hospodářské soběstačnosti sborů a samofinancování. Situací přechodu k samofinancování se zabývá strategická komise jmenovaná synodní radou.
Pavel Stolař předesílá, že přechod k samofinancování nebude jednoduchý, bude potřeba zvýšit sebeobětavost, solidaritu. Nutné budou i strukturální změny a neobejdeme se ani bez úvah, co všechno si můžeme dovolit. Po určité analýze musí přijít syntéza a výhled do budoucna. Musí se vytvořit multiparametrický model. Personální fond by se měl zvýšit zhruba o deset procent ročně v průběhu sedmnácti let. To je nejtvrdší a nejrychlejší varianta odluky církve od státního financování. Vše by šlo na platy kazatelů a nic by nezbylo, další modely jsou měkčí a pomalejší. Inženýr Stolař seznámil s grafy, které je potřeba zpracovat do pochopitelnější verze a představit sborům. Od seniorátních výborů se očekává sumarizace modelů, pak mohou vzniknout další úvahy a výsledky pro synod.
Z grafů vyplývá, že nejvyšší obětavost je v Západočeském a Ústeckém seniorátu, které jsou vlastně nejchudší. Naopak u bohatších seniorátů je obětavost malá. Strategická komise sděluje, že bude více možností na výběr; senioráty se musí rozhodnout například pro spojování kazatelských úvazků. Na konventech je třeba diskutovat a sbory musí dostat jednoduchý manuál.
Emeritní synodní kurátorka Lydie Roskovcová vyjádřila sborům povzbuzení. Je nutné znát situaci členů, pak se s nimi může hovořit a přesvědčovat je. „V podpalubí nevládne dobrá nálada,“ říká s úsměvem Antonín Plachý. „Pro sbory je otázka samofinancování velká neznámá, nevíme nic o penězích, ani počtech členů v budoucnu, možná bude zájem o církevní pohřby a z nich budou příjmy,“ snaží se Plachý odlehčit diskusi. Michal Kitta je přesvědčen, že peníze budou, ale lidé nebudou. Důvod, proč tady jako církev jsme, nejsou peníze, musíme myslet na misii. Rovněž Tomáš Molnár nechce z principu vycházet z peněz. Důraz klade na naši identitu, kterou je potřeba dostat do mysli lidí.
Musíme šířit dobré zprávy o tom, co církev dělá, v tisku, starostům, mluvit občanským jazykem, říká pianista Radoslav Kvapil, zakladatel iniciativy Hlas církvím. Jejím cílem je očistit obraz církve a získat důvěru společnosti. Pavel Honzal doporučuje začít debatu o přeorganizování seniorátů, i když to může působit jako velký třesk. Ale Pavel Stolař doporučuje dělat kroky postupně, v určitém řádu. David Sedláček radí reorganizaci udělat, dokud jsou sbory ještě relativně silné, nečekat až sbor bude řešit tíživou situaci, aby nedošlo k zániku ale pokračování jinou formou. Má zkušenost se sloučením Svratouchu s Krounou.

Rekreační střediska
Vedla se diskuse o správě církevních rekreačních středisek i náplni práce nově přijaté programové pracovnice. Zdeňku Šormovi se zdá nekoncepční, že nová programová pracovnice je pověřena správou střediska Doubravka v Luhačovicích. Pavel Stolař vysvětluje, že Doubravka byla do konce roku v ekonomickém pronájmu a bylo vypsáno výběrové zřízení na ekonomický pronájem, ale nikdo se nepřihlásil. Programová pracovnice má na starosti pouze evidenci přihlášených.
Financování rekreačních středisek by nemělo jít na vrub povšechného sboru a použity by měly být pouze výnosy středisek. Hlasování o tomto bodu bylo odloženo na příští zasedání. Synodní rada by měla předložit přehled hospodaření synodu ve formě přehledného srovnání.

Diakonie
K materiálu Diakonie v době změn se vedla rozprava. V blízké budoucnosti nastanou nové právní i hospodářské podmínky fungování organizací jako je Diakonie. Proto byl předložen uvedený tisk, který nastiňuje možné cesty, aby během následujícího roku vykrystalizovaly názory, možnosti a představy jednotlivých středisek Diakonie. Bude se jednat pravděpodobně o slučování některých středisek, restrukturalizaci v rámci regionů atd. Dozorčí i správní rada promýšlí strategii, velká zodpovědnost leží na manažerech Diakonie, ale nejvyšší pravomoci náleží synodu ČCE. Příští synod by měl reflektovat očekávané změny.
Simeona Zikmundová sděluje záměr dozorčí rady otevřít rozhovor o činnosti Diakonie v nových podmínkách. Nejspíš od ledna bude nová úprava spolkové, sociální aj. činnosti, proto bude potřeba diskuse na půdě Diakonie.
Historii vzniku střediska v Myslibořicích připomněl Petr Haška z Diakonie. V současných Myslibořicích i jiných diakonických střediscích jsou klienti i zaměstnanci sotva z deseti procent z ČCE. Církev nese odpovědnost za střediska jako zakladatelka, proto by se měla připravit na jiné postavení Diakonie. Simeona Zikmundová říká, že někde se střediska se slučují, ale zatím se neví, jaké bude optimální uspořádání, proto má být veden rozhovor k restrukturalizaci (možnosti podle krajů, podle velikosti, podle služeb).

Závěr zasedání, nešpory a bohoslužby
Na závěr zasedání synodu jeho předseda Jiří Gruber poděkoval poslancům za jejich práci a pracovníkům ústřední církevní kanceláře za technické a organizační zázemí a přípravu zasedání. Synodní senior Joel Ruml poděkoval předsednictvu a předsedovi synodu za vedení jednání.
Krásným zakončením sobotního večera byly hudební nešpory Semináře církevní hudby evangelické akademie, které se konaly ve vinohradském kostele. Připravil je celocírkevní kantor Ladislav Moravetz s absolventy tohoto semináře. Sbor zazpíval a absolventi hráli na varhany a dirigovali například skladby J. S. Bacha i Petra Ebena.
Tradičně se pak sešli synodálové-posluchači koncertu a hudebníci v nedaleké pizzerii. A protože jich bylo hodně, místní dva číšníci nestačili obsluhovat, několik farářů mělo zdravotní průkaz a ten s nejaktuálnějším razítkem začal k velké radosti hostů i číšníků roznášet nápoje.
V neděli se konaly slavnostní závěrečné bohoslužby v kobyliském kostele U Jákobova žebříku. Kázal generální sekretář presbyterní církve v Koreji Hong Jung Lee.
Předseda synodu Jiří Gruber shrnul průběh jednání 3. zasedání 33. synodu ČCE. A v závěru pravil: „Zvláštnost je ta, že jsme rozhodli, že příští zasedání synodu nebude v Praze. Už před lety jsme rozhodli, že bude na Moravě. A letos jsme rozhodli, že příští zasedání bude na Vsetíně. Od čtvrtka do neděle (29. 5.–1. 6. 2014). Pointa tohoto rozhodnutí je, že chceme, aby se jednání synodu co nejvíce přiblížilo každodennímu životu církve, aby ty sbory, které jsou daleko, věděly, že se synod koná a o čem jedná. Máme v plánu, že v neděli, podobné takovéto shromáždění (jako ve sboru  Kobylisích), by bylo v okolních sborech Moravskoslezského seniorátu, a že poslanci z každého seniorátu by navštívili jeden konkrétní sbor a tam se podíleli na průběhu bohoslužeb a informovali podobným způsobem jako já teď centrálně vás.“

Gabriela Fraňková Malinová

Český bratr 7+8/2013.

Češi, Korejci, Japonci a další.

V České republice žije mnoho křesťanů, kteří k nám přišli z ciziny za prací nebo studiem. Někteří se účastní českých bohoslužeb a života místních sborů, jiní tvoří samostatná cizojazyčná společenství, do značené míry nezávislá na českých církvích. Korejská komunita v Praze-Kobylisích je v tomto ohledu výjimečná. Nešla ani cestou plné integrace do českého církevního života a splynutí s ním, ani cestou izolace a uzavřenosti vůči českým církvím, ale usiluje o rozsáhlou spolupráci a přátelské soužití s českými křesťany, aniž se přitom vzdává své autonomie i vlastních jazykových, kulturních a bohoslužebných specifik.

Kořeny česko-korejského společenství ve sboru ČCE v Praze-Kobylisích sahají do první poloviny devadesátých let minulého století. Na počátku stála společná iniciativa faráře Jong Sil Leeho, kazatele tehdy ještě plně samostatného korejského sboru v pražském Karlíně, a kobyliského faráře Jiřího P. Štorka. Nejprve spolu jednali o možnosti společných bohoslužeb kobyliského a karlínského sboru, ale nakonec dospěli k myšlence založení korejského sboru, který by v Kobylisích žil pod jednou střechou a „společně dýchal“ s českým sborem.
Takový model soužití byl ovšem nejen u nás, ale prakticky v celé Evropě nevyzkoušený a dodnes zůstává jedinečným. Jasnější obrysy získával teprve postupně a ani dnes pro nás nepřestává být trvalým úkolem a výzvou. Od roku 1995 se začaly některé korejské rodiny účastnit kobyliských bohoslužeb. Povzbuzením pro snahy o sbližování českých a korejských křesťanů v Kobylisích byla misijní dohoda mezi Českobratrskou církví evangelickou a Presbyterní církví Koreje, uzavřená v březnu 1997. Mimo jiné se v ní deklaruje, že „obě církve budou spolupracovat při zvěstování evangelia Korejcům žijícím v České republice“. Tato spolupráce nabyla konkrétní podoby 3. října 1999, kdy se za účasti asi čtyřiceti Korejců konaly první česko-korejské bohoslužby v kobyliském kostele U Jákobova žebříku. Od té doby zůstávají tyto společné bohoslužby, slavené (kromě letních prázdnin) každou první neděli v měsíci, páteří česko-korejského soužití. Vedle toho se Korejci od roku 2000 scházejí k vlastním korejským bohoslužbám, které probíhají po bohoslužbách českých. V dalších letech se ke korejské komunitě přidalo i několik japonských křesťanů, kteří v roce 2008 vytvořili samostatný sbor s vlastním farářem, rovněž „pod střechou“ kostela u Jákobova žebříku. V roce 2010 se tu začali setkávat také mongolští křesťané, kteří ovšem po dvou letech odešli do větších prostor na pražském Jižním Městě.

Hlavním motivem budování mezinárodního společenství U Jákobova žebříku bylo a je přesvědčení o jednotě církve jako Kristova těla, které se manifestuje obecenstvím kolem Kristova stolu. Pospolitost kobyliských národů je viditelným znamením toho, jak Kristus překonává rasové, národnostní, kulturní a sociální rozdíly. Pro korejské křesťany je kobyliský sbor místem, kde se navzdory svému odloučení od rodné země mohou cítit jako doma a kde zároveň vnímají vstřícnost a pohostinnost ze strany české společnosti, v níž jinak stále ještě narážejí na xenofobii. Korejci i jiné národy u nás nacházejí prostor pro pěstování vlastní identity, která se však nevymezuje nepřátelsky vůči české kultuře, ale snaží se jí porozumět a objevovat její hodnoty. U Jákobova žebříku nacházejí azyl mnozí další, kteří jsou nebo se cítí být na okraji společnosti či církve, ať už jsou to pacienti nedaleké Psychiatrické léčebny v Bohnicích nebo homosexuální křesťané ze sdružení Logos.

Co všechno Češi, Korejci a Japonci v Kobylisích společně podnikají? Vše, co nám jazyková bariéra dovolí. Několik Korejců se domluví česky, avšak „jednací řečí“ bývá často angličtina. Ekumenické bohoslužby s vysluhováním večeře Páně již byly zmíněny; káže český nebo korejský farář, celé bohoslužby se překládají, písně se zpívají společně v obou jazycích. V minulém roce k těmto bohoslužbám přibyla také česko-korejská nedělní škola, při jejíž přípravě se střídají čeští a korejští učitelé; na biblický program navazují výtvarné kroužky pro děti. Zástupci Korejců a Japonců se účastní schůzí českého staršovstva a pravidelně se scházejí také všichni faráři (dva čeští, dva korejští a jeden japonský). Jednou za dva měsíce pořádáme česko-korejskou mládež, některé korejské děti se účastní české konfirmační přípravy. Od roku 2001 se vždy na počátku adventu koná společný bazar jídel: kulinářsky zdatní zástupci všech kobyliských národů navaří a napečou a po bohoslužbách si připravená jídla vzájemně prodáváme a samozřejmě se také dobře najíme. Výtěžek z této akce je určen na koupi dárků, které o vánocích faráři předávají chronicky nemocným pacientům v bohnické léčebně. Od roku 2003 je první květnová neděle ve znamení česko-korejského dne, plného různých (dříve sportovních, dnes spíš tanečních či dětských) aktivit, které se odehrávají obvykle na dvoře a jsou završené společným obědem. Příležitostí k setkání, sdílení a spolupráci je však během roku mnohem víc; Noc kostelů, kde mimo jiné vystupuje smíšený česko-korejský pěvecký sbor, den dětí (u nás skutečně mezinárodní) na začátku června, předvánoční a předvelikonoční výtvarné dílny, zářijový sborový výlet, koncerty korejských a japonských hudebníků u Jákobova žebříku i v pavilonech a v kostele bohnické léčebny. Korejci také přispívají k hospodaření sboru (díky jejich obětavosti byla postavena zvonice), máme společný sociální fond. V prostorách sboru má sídlo Středoevropské centrum misijních studií, které založili Korejci.

Soužití s korejskými křesťany je pro nás (ne vždy snadnou) školou porozumění a tolerance, společného zvládání rozdílů a hledání toho společného, školou bratrství a sesterství v Kristu. Tento rozměr našeho společenství si nejvíce uvědomuji na českých a korejských dětech, které se spolu setkávají, hrají si a dorozumívají se často snadněji a přirozeněji než my dospělí. Pevně doufám, že tyto děti již natrvalo zůstanou imunní vůči nacionalismu a rasovým předsudkům.

Ondřej Kolář