Český bratr 7+8/2013.

Češi, Korejci, Japonci a další.

V České republice žije mnoho křesťanů, kteří k nám přišli z ciziny za prací nebo studiem. Někteří se účastní českých bohoslužeb a života místních sborů, jiní tvoří samostatná cizojazyčná společenství, do značené míry nezávislá na českých církvích. Korejská komunita v Praze-Kobylisích je v tomto ohledu výjimečná. Nešla ani cestou plné integrace do českého církevního života a splynutí s ním, ani cestou izolace a uzavřenosti vůči českým církvím, ale usiluje o rozsáhlou spolupráci a přátelské soužití s českými křesťany, aniž se přitom vzdává své autonomie i vlastních jazykových, kulturních a bohoslužebných specifik.

Kořeny česko-korejského společenství ve sboru ČCE v Praze-Kobylisích sahají do první poloviny devadesátých let minulého století. Na počátku stála společná iniciativa faráře Jong Sil Leeho, kazatele tehdy ještě plně samostatného korejského sboru v pražském Karlíně, a kobyliského faráře Jiřího P. Štorka. Nejprve spolu jednali o možnosti společných bohoslužeb kobyliského a karlínského sboru, ale nakonec dospěli k myšlence založení korejského sboru, který by v Kobylisích žil pod jednou střechou a „společně dýchal“ s českým sborem.
Takový model soužití byl ovšem nejen u nás, ale prakticky v celé Evropě nevyzkoušený a dodnes zůstává jedinečným. Jasnější obrysy získával teprve postupně a ani dnes pro nás nepřestává být trvalým úkolem a výzvou. Od roku 1995 se začaly některé korejské rodiny účastnit kobyliských bohoslužeb. Povzbuzením pro snahy o sbližování českých a korejských křesťanů v Kobylisích byla misijní dohoda mezi Českobratrskou církví evangelickou a Presbyterní církví Koreje, uzavřená v březnu 1997. Mimo jiné se v ní deklaruje, že „obě církve budou spolupracovat při zvěstování evangelia Korejcům žijícím v České republice“. Tato spolupráce nabyla konkrétní podoby 3. října 1999, kdy se za účasti asi čtyřiceti Korejců konaly první česko-korejské bohoslužby v kobyliském kostele U Jákobova žebříku. Od té doby zůstávají tyto společné bohoslužby, slavené (kromě letních prázdnin) každou první neděli v měsíci, páteří česko-korejského soužití. Vedle toho se Korejci od roku 2000 scházejí k vlastním korejským bohoslužbám, které probíhají po bohoslužbách českých. V dalších letech se ke korejské komunitě přidalo i několik japonských křesťanů, kteří v roce 2008 vytvořili samostatný sbor s vlastním farářem, rovněž „pod střechou“ kostela u Jákobova žebříku. V roce 2010 se tu začali setkávat také mongolští křesťané, kteří ovšem po dvou letech odešli do větších prostor na pražském Jižním Městě.

Hlavním motivem budování mezinárodního společenství U Jákobova žebříku bylo a je přesvědčení o jednotě církve jako Kristova těla, které se manifestuje obecenstvím kolem Kristova stolu. Pospolitost kobyliských národů je viditelným znamením toho, jak Kristus překonává rasové, národnostní, kulturní a sociální rozdíly. Pro korejské křesťany je kobyliský sbor místem, kde se navzdory svému odloučení od rodné země mohou cítit jako doma a kde zároveň vnímají vstřícnost a pohostinnost ze strany české společnosti, v níž jinak stále ještě narážejí na xenofobii. Korejci i jiné národy u nás nacházejí prostor pro pěstování vlastní identity, která se však nevymezuje nepřátelsky vůči české kultuře, ale snaží se jí porozumět a objevovat její hodnoty. U Jákobova žebříku nacházejí azyl mnozí další, kteří jsou nebo se cítí být na okraji společnosti či církve, ať už jsou to pacienti nedaleké Psychiatrické léčebny v Bohnicích nebo homosexuální křesťané ze sdružení Logos.

Co všechno Češi, Korejci a Japonci v Kobylisích společně podnikají? Vše, co nám jazyková bariéra dovolí. Několik Korejců se domluví česky, avšak „jednací řečí“ bývá často angličtina. Ekumenické bohoslužby s vysluhováním večeře Páně již byly zmíněny; káže český nebo korejský farář, celé bohoslužby se překládají, písně se zpívají společně v obou jazycích. V minulém roce k těmto bohoslužbám přibyla také česko-korejská nedělní škola, při jejíž přípravě se střídají čeští a korejští učitelé; na biblický program navazují výtvarné kroužky pro děti. Zástupci Korejců a Japonců se účastní schůzí českého staršovstva a pravidelně se scházejí také všichni faráři (dva čeští, dva korejští a jeden japonský). Jednou za dva měsíce pořádáme česko-korejskou mládež, některé korejské děti se účastní české konfirmační přípravy. Od roku 2001 se vždy na počátku adventu koná společný bazar jídel: kulinářsky zdatní zástupci všech kobyliských národů navaří a napečou a po bohoslužbách si připravená jídla vzájemně prodáváme a samozřejmě se také dobře najíme. Výtěžek z této akce je určen na koupi dárků, které o vánocích faráři předávají chronicky nemocným pacientům v bohnické léčebně. Od roku 2003 je první květnová neděle ve znamení česko-korejského dne, plného různých (dříve sportovních, dnes spíš tanečních či dětských) aktivit, které se odehrávají obvykle na dvoře a jsou završené společným obědem. Příležitostí k setkání, sdílení a spolupráci je však během roku mnohem víc; Noc kostelů, kde mimo jiné vystupuje smíšený česko-korejský pěvecký sbor, den dětí (u nás skutečně mezinárodní) na začátku června, předvánoční a předvelikonoční výtvarné dílny, zářijový sborový výlet, koncerty korejských a japonských hudebníků u Jákobova žebříku i v pavilonech a v kostele bohnické léčebny. Korejci také přispívají k hospodaření sboru (díky jejich obětavosti byla postavena zvonice), máme společný sociální fond. V prostorách sboru má sídlo Středoevropské centrum misijních studií, které založili Korejci.

Soužití s korejskými křesťany je pro nás (ne vždy snadnou) školou porozumění a tolerance, společného zvládání rozdílů a hledání toho společného, školou bratrství a sesterství v Kristu. Tento rozměr našeho společenství si nejvíce uvědomuji na českých a korejských dětech, které se spolu setkávají, hrají si a dorozumívají se často snadněji a přirozeněji než my dospělí. Pevně doufám, že tyto děti již natrvalo zůstanou imunní vůči nacionalismu a rasovým předsudkům.

Ondřej Kolář