Český bratr 7+8/2013

Jong Sil Lee (1956) je kazatel Presbyterní církve v Koreji. Studoval historii a teologii v Soulu a misiologii v Anglii. Zájem o studium života církve za socialismu jej přivedl do České republiky. Jako kazatel slouží od roku 1997 v kobyliském sboru v Praze nejen Korejcům, ale také Japoncům a dalším věřícím. Je ženatý, má jednoho syna a malou vnučku.

Odkud pocházíte a kde jste prožil své dětství?

Já jsem ze Soulu, z hlavního města. Narodil jsem se v hornické vesnici nedlouho po ukončení korejské války.

Kdy jste se setkal s křesťanstvím a kde jste studoval teologii?

Od svých dvanácti let jsem žil v Soulu, protože moji rodiče se rozhodli přestěhovat do hlavního města kvůli vzdělávání nás dětí. Protože jsem potřeboval kamarády, začal jsem chodit do kostela. Když jsem studoval dějiny na jedné křesťanské univerzitě v Soulu, rozhodl jsem pro studium teologie. Po bakalářském studiu jsem začal studovat teologii v Presbyterním teologickém semináři, který provozuje Presbyterní církev v Koreji. To je moje církev, tam dnes patřím.

Jak žije a jak je velká Presbyterní církev v Koreji?

První sbor mé církve byl založen v Severní Koreji v roce 1884. Misionáři z Presbyterní církve USA otevřeli v Koreji svou misii. V roce 1901 byl založen Presbyterní teologický seminář v Pchjongjangu v Severní Koreji. Pchjongjang byl tehdy nazýván korejským Jeruzalémem. V roce 1907 začala být Presbyterní církev v Koreji organizována. Teď má 8 305 místních sborů a 2 852 125 členů. Průměrně 80 procent z nich se angažuje v různých sborových programech, misii a bohoslužbách.

Kdy a proč jste přišel do Evropy a do České republiky?

Studoval jsem misiologii v Anglii a také jsem chtěl poznat zkušenosti ČCE v socialistické společnosti. Proto jsem přijel v roce 1993 do Prahy. Podle misijní dohody mezi vaší a korejskou církví pracuji od roku 1997 jako pracovník pro výměnu zkušeností církví stejného vyznání.

Jak začala vaše spolupráce s Českobratrskou církví evangelickou?

S Jiřím Štorkem, tehdejším kobyliským farářem, jsem se seznámil prostřednictvím bratra Gerharda Reininghause, tajemníka pro ekumenu a vnější vztahy. Když jsme jako faráři rozprávěli o církvi, nebyli jsme dva, ale jeden. Jak jsme si navzájem sdělovali své chápání círvkve a poznatky týkající se jejích současných problémů, stávala se nám naše spolupráce i naše cíle jasnější.

Jak vypadala v počátcích vaše spolupráce se sborem v Kobylisích?

V počátcích to bylo složité kvůli nedostatku mých vědomostí o české církvi, a po smrti Jiřího Štorka to bylo ještě složitější. Ale nyní jsem s naší spoluprací v Kobylisích spokojen.

Čím se liší korejské a české bohoslužby?

Zatímco česká bohoslužba je tradiční a liturgická, korejská bohoslužba je úplně jiná. Korejská církev má také svou liturgii, ale v programu bohoslužeb jsou upřednostňováni nevěřící lidé, aby právě oni neztratili zájem o evangelium a církev. Neznamená to ale, že pro korejskou církev není liturgie důležitá. Jsou jen jiné priority.

Co společně děláte? K čemu zvete Čechy a k čemu zvou oni vás?

Češi i Korejci děláme hlavně společnou bohoslužbu, společnou večeři Páně a společný křest. Chceme spolu chválit Boha. To je nejdůležitější zájem. Jsme jeden sbor. Chceme se navzájem učit a společně řešit starosti i práci.

Co je česko-korejský den? Jak často bývá?

Česko-korejský den je již tradičním každoročním májovým programem v Kobylisích, přičemž Korejci připravují korejské masové pochoutky „bulgogi“ a griluje se, Češi pečou sladkosti. Ale od té doby, co v Kobylisích přibyly další národnosti – Japonci, sestry z Konga – nazýváme setkání Mezinárodní den v Kobylisích. Koná se vždy první neděli v květnu po společné mezinárodní ekumenické bohoslužbě. Je to významný den, protože všichni členové všech národů se poznávají navzájem zase trochu z jiného úhlu. Druhým rokem v o Mezinárodním dni tančíme českou mazurku, kdy nejen pánové z Česka zvou dámy z Koreje, ale také dámy z Česka zvou pány z Koreje k tanci.

Připravujete nějaké další společné programy?

Kromě zmíněného Mezinárodního dne se konají i jiné zajímavé programy. V listopadu bývá mezinárodní bazar jídel. Z výtěžku z prodeje kupujeme dárky pro pacienty psychiatrické léčebny v Bohnicích. Poslední dobou se díky aktivní spolupráci pánů farářů Ondřeje Koláře a Kwanghyun Ryu (oba jsou druhými faráři z každé komunity) rychle rozvíjí program zaměřený na děti a mládež. Máme například program na Den dětí, kdy české i korejské děti mohou vyzkoušet a hrát české a korejské tradiční společenské hry. Opomenout nemohu také Noc kostelů, které se náš sbor účastnil již po třetí.

Co pro vás znamená mezinárodní společenství?

To je společenství, kde vyznáváme jednoho Boha a jednou víru navzdory kulturním a jazykovým rozdílům. Je to místo, kde se učíme trpělivosti, lásce a naději, tj. v podstatě učení Ježíše Krista.

Jak se žije vaší rodině v České republice a jak často se podíváte do vlasti?

Žije se nám dobře. Jiným slovem se to nedá vysvětlit. Manželka mě celou dobu perfektně podporuje v mé práci. Syn je již dospělý, ženatý a s nedávno narozenou dcerou žije a pracuje v Praze. Snacha vyrostla v cizině, takže má blíž k místní kultuře. Do Koreje se podíváme v průměru jednou ročně.

Ptala se Daniela Ženatá