(ČB 7+8/2021) „Rodina je základ státu“. Takhle se to s oblibou říkalo a psalo v socialistickém Československu, v ČSSR.
A naopak na jednom z tisíců plakátů a letáků, co zdobily Československo po 21. srpnu 1968, stálo: „Přátele si vybíráme, za bratra však nemůžeme.“ Je na tom kus pravdy, a to nemluvím o tom vtipném kontextu; nejsem si bohužel jista, zda tomu fóru, o který tenkrát s vykřičníkem šlo, dnes ještě všichni porozumějí.
(ČB 6/2021) Bylo to den před letošním synodem. Slunečný podvečer, jdu z práce od tramvaje, ověšena všemožnou fotografickou technikou, kterou budu zítra potřebovat. Už mě to haraburdí táhnout nebaví, říkám si. Těším se myšlenkou, že pro dnešek padla, a už se vidím na kole, na němž si chci před tím celodenním synodním maratonem vyčistit hlavu.
(ČB 6/2021) Tohle biblické přísloví není sice zrovna typický text pro téma svateb a vztahů, zato má širokou náruč. Původně se týkalo soudů a posuzování a k tomu nezbytně patří otázky a odpovědi (a nemusíme myslet hned na rozvodová řízení). To přísloví mluví k jakýmkoli zásadním životním chvílím. Může promluvit do různých fází života, k lidem různě orientovaným, uzpůsobeným pro vztah, samotu či kontemplativní život v komunitě.
(ČB 6/2021) Daniela Pince jsem poznal jako účastnika branických mládeží před pěknou řádkou let. Jako vynikajícího muzikanta, jako člověka s citem pro češtinu a především jako diskutéra, hledajícího poctivě svoje postoje. Do značné míry mi reprezentuje vývoj myšlení v branickém sboru a tak jsem ho rád požádal o rozhovor – k tématu, kde se tento vývoj také zřetelně projevil – v otázce parnerství s nevěřícím.