(ČB 7+8/2021) „Rodina je základ státu“. Takhle se to s oblibou říkalo a psalo v socialistickém Československu, v ČSSR.
A naopak na jednom z tisíců plakátů a letáků, co zdobily Československo po 21. srpnu 1968, stálo: „Přátele si vybíráme, za bratra však nemůžeme.“ Je na tom kus pravdy, a to nemluvím o tom vtipném kontextu; nejsem si bohužel jista, zda tomu fóru, o který tenkrát s vykřičníkem šlo, dnes ještě všichni porozumějí.

Ovšem proti tomu stojí taková tvrzení jako „pevná rodina“, „rodina je definována věrností a láskou“, rodina je naše bohatství atd. To je taky pravdivé.
Rodina se opravdu ctila po staletí; sice ne jako základ státu, ale jako základ pevných vazeb. Takhle se prostě žít má. A ten, kdo vyroste a z rodiny odchází, kdo začíná tvořit rodinu svoji, v ideálním případě na tom základu staví dál. Takže tu pak není místo pro rozvod, pro děti odstrčené do dětského domova ani pro dědečka a babičku v domově důchodců. Po staletí se to tak víceméně ctilo, a dnes? Co se změnilo?

Asi polovina manželství se rozpadá. Což dotyčným nebrání v tom se ženit a vdávat poměrně rychle znovu. Vedle toho stojí, že polovina dětí se narodí nesezdaným. A čtvrtina dětí vyrůstá v neúplné rodině. Tyhle ne příliš radostné statistické údaje se vrší jeden na druhý. A teď, ještě vedle toho, tu máme jeden nový pojem – „rodiny sešívané“ nebo, moderně, „patchworkové“. Už jste o tom slyšeli?

Co vlastně znamená patchwork? To se poskládají, sešijí zdánlivě nesourodé kousky látek, které ale pak dohromady pěkně a vesele ladí.

A že se tak říká rodině? Ano, je to docela trefné a je to opravdu až dnešní „výmysl“, ono se to totiž fakt hodí přesně na ty kuriozity, co vznikají dnes a co před několika desetiletími k vidění nebyly. Musí se to v té „rodině“ totiž poskládat – nevlastní maminka, nevlastní tatínek, stejně sestřička či bratříček – „Já patřím k té první mamince, ale ty až k té druhé, a teď se všichni těšíme, že se té třetí brzy narodí miminko!“ „A za týden bude mít ta druhá máma narozeniny, sejdeme se úplně všichni! My si totiž všichni bezvadně rozumíme.“ No a ti rozvedení si pěkně poblahopřejí! Tak tomu se dnes říká sešívaná, neřkuli patchworková rodina, před 30 lety by se tomu možná řeklo „blázinec“ a před 80 bóží dopuštění. Ale na to kuriózní soužití se ten název hodí, ne?

Tak co si o tom myslet?

Ti sešívaní vypadají rozverně a říkají: „Je to super!“ Jenomže já mám kolem sebe, Bohu díky (!), několik svých šťastně sezdaných dětí a raduju se z malých vnoučat a taky vidím! Vidím, jak se těm vnoučátkům žije, když je kolem nich to šťastné „normálno“, tedy jen jeden táta a jen jedna máma, kteří jim dávají jistotu, že tak to bude navěky. Jsem si jista, že správně je to takhle a ne jinak.
A není to „super“; je to zkrátka navýsost dobré.

Jana Plíšková