(ČB 6/2021) Tohle biblické přísloví není sice zrovna typický text pro téma svateb a vztahů, zato má širokou náruč. Původně se týkalo soudů a posuzování a k tomu nezbytně patří otázky a odpovědi (a nemusíme myslet hned na rozvodová řízení). To přísloví mluví k jakýmkoli zásadním životním chvílím. Může promluvit do různých fází života, k lidem různě orientovaným, uzpůsobeným pro vztah, samotu či kontemplativní život v komunitě.

Polibek na rty je symbol blízkosti, spřízněnosti. Může jít o výraz příbuzenství nebo blízkost, která se narodila mezi lidmi bez pokrevního pouta. Za hledáním člověka pro vztah v tom nejširším slova smyslu je touha po duševní spřízněnosti. Alespoň občasnou blízkost druhých potřebujeme snad všichni. A tak dříve nebo později toužíme najít pro sebe tu správnou odpověď na otázky, které pracně formulujeme, klademe a zkoušíme zodpovídat nad partnerstvím, manželstvím nebo jinou formou soužití. Proč, zda vůbec, s kým, jak, kdy? Každé z těchto malých slov obsahuje škálu těch nejbarevnějších možností odpovědí a přidaných otázek. Otázky tvoří košatý strom, hloubíme s nimi svou studnu poznání. Ačkoli na špičku toho stromu nevylezeme ani se nedotkneme dna té studny, snad každý toužíme po občasném polibku na rty. Alespoň ve formě dobré odpovědi na nějakou z našich podstatných otázek.

Na počátku dobré odpovědi je trefná otázka. Má sílu vrženého pohledu, který k polibku vede. Od vnitřního hlubokého tázání je dobré vztahy také začínat. Bez otázek dobře nepoznáme, zda nám ten druhý dává správnou odpověď. Jaké zásadní otázky máte ve své fázi života právě vy? Proč někdo ne a ne najít partnera, i když je to tak fajn člověk? Jak mu pomoci? Má cenu ještě blízký vztah hledat? Nebylo by mu lépe samotnému? A je rozdílnost ve víře nutně kamenem úrazu vztahu? Je víra překážkou/nejdůležitějším pojítkem/posilou/zkouškou manželství? Jak s druhým dál fungovat, když až v průběhu života odhalíme tolik zásadních rozdílů? Jak nastavit život v partnerství, abych se v něm neutopil, neopustil kvůli druhému tak docela sám sebe? Jak být druhému posilou/zrcadlem/lákavým tajemstvím i bezpečným domovem v nějaké dobré vyváženosti? Kdy do vztahu vstoupit a kdy a jak jej učinit závazným? Co je vlastně láska a jak si zachovat naději?

Polibek je stvrzení vztahu. Stvrzení toho, že pár dobrých odpovědí jsme už od našeho protějšku uslyšeli. Při políbení projevujeme důvěru a v něčem se vydáváme tomu druhému do rukou. Polibek může být však také zrádný a jeho intenzita nemusí vypovídat o kvalitě vztahu. (Také vám vytanul Jidáš, nebo snad Brežněv?) Polibek je vrchol chvíle a rty jsou brána slov. Polibku předchází rozhovor, kladení a zodpovídání otázek. Někdy může být takový rozhovor i beze slov, jako je nakonec i polibek sám. Gesto pomoci, pohled plný touhy, citu a porozumění, pohlazení a objetí, stisk ruky, setřená slza, uvařená káva, která vás doma čeká, to vše může mít podobný význam jako políbení. Správná odpověď na danou chvíli.

Vnímat druhého jako tajemství a výzvu i po letech vztahu dává naději, že to nebudou léta „v tahu“. Bible je plná dobrých příběhů a pro hledání odpovědí všeho druhu se náramně hodí. Ať žijeme sami, nebo s druhým, můžeme nacházet mnohá políbení Boží ve formě dobrých odpovědí na otázky dané chvíle.

Magdalena Trgalová