(ČB 10/2021) Devět nevládních organizací, nadací a nadačních fondů se dohodlo na koordinované pomoci lidem, zasaženým tornádem. Dárci jim v součtu svěřili přes půl miliardy korun, které chtějí organizace spravedlivě rozdělit mezi postižené.
Organizace plánují dary rozdělit transparentně a podle dohodnutých pravidel. Nechtějí také dopustit, že budou postižené obyvatele zatěžovat opakovaným dotazováním a že se bude výše darů na různých místech lišit.
(ČB 10/2021) Když v roce 2015 izraelská televize vysílala první řadu seriálu Fauda, ulice měst v Izraeli i na Západním břehu Jordánu zely prázdnotou, protože Izraelci i Palestinci seděli u obrazovek. Jde o akční thriller s dokonale propracovanou zápletkou, šikovně rozfázovanou do jednotlivých dílů dosud třech natočených řad. Hrají v něm esa izraelské a palestinské či šířeji arabské kinematografie, což už samo o sobě ukazuje poněkud jiný vztah Izraelců a Palestinců, než jak jej líčí seriál. Jednotlivé díly končí vždy v nejnapínavějším, takže jen málokdo zůstane u jednoho dílu.
(ČB 10/2021) Název, který nese sbírka kázání mého kolegy faráře Zvonka Šorma, možná bude někomu připadat až příliš provokativní. Ve skutečnosti ale dobře vystihuje zkušenost nás, kdo neděli co neděli stojíme za kazatelnou a pokoušíme se zvěstovat evangelium. Protože slovo, které lidem předáváme, není tak úplně naše. Sami jsme si je nevymysleli, jen jsme je vděčně přijali a nyní se je snažíme tlumočit tak, aby naše posluchače oslovilo a mohlo v jejich životech zakořenit. Nebo ještě lépe: Nejprve si to slovo našlo nás a my mu nyní sloužíme. Kázání se v mnohém blíží uměleckému dílu – až na jednu odlišnost, zato ale podstatnou: Neusiluje o originalitu. Nejde zdaleka jen o to, že originál je v tomto případě Ježíš Kristus sám. Nijak zvlášť původní, jedinečné a nezaměnitelné nemusejí být ani naše myšlenky, kterými biblické příběhy vykládáme a zpřítomňujeme. Stojíme totiž na ramenou mnoha generací vykladačů, a tak z nich vědomě či nevědomě čerpáme. Zvonek Šorm by řekl: Krademe. Ale je to krádež přiznaná. Proto taky autor na titulní stránku dodal ke svému jménu poněkud neobvyklý dovětek: & spol. A sám sebe v úvodu skromně pasuje do role pouhého „konečného redaktora“.
(ČB 10/2021) Často vzpomínám na svoji babičku. Byla to obyčejná venkovská žena, bez valného vzdělání, a za celý život se podívala nejdál jednou do Prahy. Její život byl vyplněn dřinou, odříkáním a starostmi. Ale také skromností, vděčností, pokorou, s jakou přijímala svůj osud, a nezdolnou, neotřesitelnou vírou v Boha. Byla to ona, kdo mě učil, že den má začínat i končit modlitbou. Za vše se má poděkovat, Bohu i lidem. A že vždycky mám být za co vděčna, i v pokročilém věku.