(ČB 11/2019) Dnešní doba bývá někdy charakterizována jako postpravdivá, případně postfaktická. Když si uvědomíme nevídanou sílu záměrných dezinformací (fake news), když posloucháme politiky bezostyšně ze svých úst vypouštějící lži, za které místo ostudy sklízejí potlesk, když pozorujeme, jakým nesmyslům lidé ochotně věří a nedají si svoje přesvědčení nijak vyvrátit, když sledujeme, jak emoce převažují nad rozumem a samomluva nad dialogem, těžko se bráníme dojmu, že žijeme ve světě, v němž poctivé hledání pravdy již téměř nikoho nezajímá. A většině lidí to vlastně nevadí, protože je jim v takovém světě dobře.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 11/2019) Daniel Bartoň (*1984) pochází z Valašska, po gymnáziu vystudoval práva a teologii křesťanských tradic. V současnosti se živí jako advokát, současně působí jako odborný asistent na katedře pastorační a sociální práce Evangelické teologické fakulty UK a v církvi slouží jako výpomocný kazatel. Je ženatý a má jedno dítě.

Vyrůstal jste v osmdesátých a devadesátých letech na valašské vesnici. Jaké jste měl dětství?

K zážitkům z dětství se člověk pořád vrací. A já mám dojem, že vyrůstání na vesnici mě docela poznamenalo. Výhoda určitě byla v tom, že člověk přišel ze školy, mohl hodit tašku do kouta a vyjet třeba na kole do lesa nebo zaběhnout na hřiště na fotbal. Zároveň bylo soužití s vrstevníky ve vesnickém prostředí náročné. Určitým způsobem hrubé, násilné, někdy hraničící s šikanou od starších kluků. Na to moc rád nevzpomínám. Možná z těchto zážitků u mě uzrál pozdější postoj ke spravedlnosti a hlavně bezpráví.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 11/2019) Jsem otec téměř třináctileté dcery a patnáctiletého syna. Takže je to otázka pro mě jako stvořená! O čem by si měly rozhodovat samy? Tápal jsem, ale na pomoc mi přispěchal zákonodárce. V novém občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014, se dočteme, že před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Už v tom máte také jasno? (PS: Pro úplnost je třeba dodat, že na jiném místě občanského zákoníku, byť v trochu jiné souvislosti, se píše, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →