(ČB 11/2019) Dnešní doba bývá někdy charakterizována jako postpravdivá, případně postfaktická. Když si uvědomíme nevídanou sílu záměrných dezinformací (fake news), když posloucháme politiky bezostyšně ze svých úst vypouštějící lži, za které místo ostudy sklízejí potlesk, když pozorujeme, jakým nesmyslům lidé ochotně věří a nedají si svoje přesvědčení nijak vyvrátit, když sledujeme, jak emoce převažují nad rozumem a samomluva nad dialogem, těžko se bráníme dojmu, že žijeme ve světě, v němž poctivé hledání pravdy již téměř nikoho nezajímá. A většině lidí to vlastně nevadí, protože je jim v takovém světě dobře.

Poslechněte si článek:

Zkusme se ale zamyslet nad tím, jestli v blízké či vzdálené minulosti nějaká doba pravdivá či faktická vůbec existovala. Doba, kdy lidé tolik nepodléhali pověrám, fámám a manipulacím, kdy více důvěřovali těm politikům, kteří byli schopni vyslovovat nepříjemnou pravdu, kdy emoce nehýbaly veřejným životem, kdy si lidé byli schopni pečlivě ověřovat zprávy, spoléhali se na názory odborníků, zatímco šarlatáni a mluvkové neměli na růžích ustláno. Pochybuji, že bychom takový zlatý věk někde v lidských dějinách našli. Spíš se mi zdá, že to v minulosti bylo ještě horší. „Svět chce být klamán, nechť tedy klamán je,“ říkali už staří Římané. Také velké ideologie minulého století – nacismus a komunismus – získaly svou popularitu právě díky klamům a polopravdám, díky ideologii chytře zjednodušující složitou realitu, rozpoutaným démonům nenávisti, falešným slibům, uměle vytvořeným obrazům nepřítele a náboženskému uctívání krutých diktátorů.

Bezradnost post-časů

Jestliže se oproti minulým dobám něco zásadně změnilo, pak to není samotný sklon člověka věřit nepravdám, ale podmínky a kontext šíření těchto nepravd. O tom už bylo řečeno mnohé. Internet, který umožňuje bleskové a nekontrolovatelné šíření výmyslů. Zahlcenost informacemi, v nichž se málokdo dokáže orientovat a pátrat po jejich zdrojích. Nutnost žít v globalizovaném světě, jehož problémy jsou nesmírně komplexní, a proto v něm má úspěch každý, kdo nabídne jednoduché a černobílé řešení. A tak by se dalo pokračovat. Tato situace je pro nás nová, nedokážeme ji zatím zvládnout, a tak jsme pro ni alespoň vymysleli nálepku, začínající typickým „post-“. Hezky naznačuje naši bezradnost, ale je zavádějící.

Reformační pojetí pravdy

Abychom jen zvnějšku nesoudili: Jak je to s pravdou v církvi? Pohled do jejích dějin podává značně rozporuplný obraz. Církev se při šíření evangelia namnoze nespoléhala jen na pravdu samotného Božího slova, ale opírala se také o donucovací prostředky. Pravda evangelia byla nezřídka upevňována násilím. Jen pomalu a neochotně se v církvi ujímala myšlenka, že stoupenci odchylných názorů nemusejí být ihned zlikvidováni. Na druhou stranu bylo církevní učení dlouhou dobu spoutáno jistým stupněm přírodovědného poznání a obrazem světa, který církev nechtěla opustit, a proto potlačovala všechny, kdo jej nabourávali. Až poměrně pozdě připustila, že biblické texty nejsou učebnicí fyziky či biologie a jejich pravda má odlišný charakter než pravda přírodních věd. Pro jedny je církev (poslední) obránkyně a bašta jediné pravdy, pro jiné je to naopak brzda pravdivého poznání světa a člověka.

Zvláštní místo v dějinách církve má v tomto ohledu reformační tradice. Pro Jana Husa stejně jako pro všechny ostatní křesťany tehdejší doby samozřejmá a nezpochybnitelná pravda byl Ježíš Kristus sám, tak jak je dosvědčen v Písmu svatém. Hus ovšem zpochybnil exkluzivní právo učitelského úřadu církve Písmo autoritativně vykládat. A tím otevřel jakousi Pandořinu skříňku. Podle jeho názoru mohl v zásadě každý křesťan svobodně vykládat Bibli, hledat v ní pravdu – a třeba nakonec dospět k závěrům, jež nejsou v souladu s tím, co církev učí.

Je ovšem potřeba zdůraznit, že ani Janu Husovi ani pozdějším reformátorům by nikdy nepřišlo na mysl, že žádná pravda neexistuje, že není možné ji poznat, či dokonce že každý může mít „tu svou“ pravdu. Dnes je leckdo pokládá za apoštoly zpochybňování pravdy, kteří svedli evropskou civilizaci na scestí relativismu a později postmoderny. To je ovšem nedorozumění: reformace samozřejmě nadále počítala s tím, že pravda je jen jedna; neuznávala pouze právo církevních špiček prohlásit se za její jediné, výhradní držitele. Také papež se může mýlit, nebo být dokonce služebníkem lži.

Pravdu musíme hledat

Reformace vytrhla monopol na pravdivý výklad Písma z rukou církevních autorit a umožnila hledání pravdy všem. Dnes ale stojíme před problémem opačným: Prý má být respektován jakýkoli názor, jakkoli je zjevně nepravdivý. Mnoho filosofů očekávalo, že poté, co zmizí ze scény velké ideologie a neomylné autority, které nám diktovaly, co si máme myslet a co máme dělat, vznikne podhoubí pro společné hledání pravdy. Avšak místo svobodného a otevřeného rozhovoru rovnocenných stran, směřujícího k nalezení pravdy, nastoupilo vítězné tažení líbivých názorů, jejichž stoupenci mají dostatek moci a financí k tomu, aby o nich přesvědčili ostatní. Husova slavná výzva k hledání pravdy dnes dostává zcela nový náboj. Pravdu nelze ztotožnit s libovolným míněním či dokonce lživým tvrzením. Pravda rovněž není výsledek šikovné propagandy. Současně však pravda – nejedná-li se o banální záležitosti – neleží prostě na stole, je nutné ji hledat, někdy velmi pracně a bolestivě.
Dnešní krize pravdy možná nejvíc souvisí s krizí důvěry. Nevěříme tradičním médiím, a proto hledáme pravdu – „alternativní pravdu“ – v roztodivných internetových portálech, které si s pravidly klasické novinařiny hlavu nelámou. Nevěříme tradičním stranám, ale o to víc důvěřujeme novým politickým projektům, sázíme na nové tváře – abychom po čase byli opět zklamáni. Nevěříme dokonce už ani vědcům, vždyť například teorie placaté Země má řadu stoupenců. Nevěříme církvi, a tak si každý vytváří boha podle svých vlastních představ, potřeb a vkusu.

Důvěryhodnost pravdy

Tato všeobecná nedůvěra dobře osvětluje důležitý aspekt pravdy, který znali již bibličtí autoři. Pravda v Bibli není jen souhlas výpovědi se skutečností. Pravda zde úzce souvisí s důvěrou a důvěryhodností. Jediný, skutečně pravdivý je Bůh sám, protože plní svá zaslíbení a jeho slovo platí. Na Boha je možné se plně spolehnout, protože zůstává člověku věrný za všech okolností – i navzdory lidské nevěrnosti. S touto Boží důvěryhodností pak kontrastuje lidská nedůvěryhodnost: v Bibli najdeme opakující se výzvy, abychom se nespoléhali na člověka a jeho schopnosti. V příběhu Ježíše Krista však vidíme, že Bůh člověku navzdory všemu důvěru dává, svěřuje mu úkol šířit evangelium a podílet se na budování jeho království. Zkouší to s námi stále znovu, navzdory všem zklamáním.

Myslím, že cesta k poctivému hledání pravdy povede skrze obnovování důvěry mezi lidmi, napříč sociálními bublinami a znepřátelenými kulturními frontami. Na malém prostoru církve by se to mohlo dařit. Musíme se znovu učit naslouchat, neshazovat názor druhého jen proto, že volil jinou politickou stranu či jiného prezidentského kandidáta. Musíme se učit empatii, schopnosti dívat se na svět i z perspektivy člověka, jehož svět je nám vzdálen. Musíme pozorně vnímat obavy lidí z různých nových jevů ve společnosti a tyto strachy ihned neodsuzovat. Snad někde v této atmosféře důvěry a dialogu se pravda ke slovu opět dostane.

Ondřej Kolář, farář a vysokoškolský učitel

ilustrační obrázky © Benfoto