(ČB 11/2019) Mám dost informací k tomu, abych mohl o něčem rozhodnout sám? Nedostatkem informací rozhodně netrpíme. Je jich tolik, že nabídka těžce převyšuje poptávku. Vidím zřetelný vývoj od svých dětských let. Školství v osmdesátých letech minulého století dbalo učení nazpaměť. V devadesátých nás učili, že je potřeba si informace umět najít. Od nultých let dál už je potřeba umět informace třídit. Jsou totiž k mání ihned. S mobilním telefonem v kapse a přístupem na internet je málo věcí, které bych nemohl zjistit během několika málo vteřin. Heslo doby zní: „Co nevíš, to ví Wikipedie. Co neví Wikipedie, to ví Google. Co neví Google, to nemá smysl vědět.“

Poslechněte si článek:

Vytáhl jsem ve vlaku ukulele a moji posluchači naprosto automaticky sáhli po mobilech a hledali texty písní na internetu. Papírový atlas jsem neotevřel ani nepamatuju a na cestu jsem se také už dávno nikoho neptal. Mapy i navigace v mobilu všechny moje potřeby dokonale pokryjí.

Bible i atlas hub v telefonu

Je už jen málo věcí, které bych hledal v knížkách, i tu Bibli už mám v mobilu i v počítači. Jako bohoslovec jsem Bible sbíral. Už při prvním stěhování jsem pochopil, jaká to byla hloupost. Mám je, zálibně se na ně čas od času podívám. Ale v praxi je využiju jednou do roka na hodině náboženství, když se s nimi vleču do nějaké školy, abych dětem ukázal, jaké různé Bible existují. Původní texty i desítky překladů už mi nabízí počítač. S konkordancí, s gramatikou, s biblickými slovníky…

Mezilidský kontakt přesto úplně nezmizel! Teologické a vykladačské otázky řeším s kolegy přes Facebook. Horko těžko bych v devět večer sháněl tolik z nich, kteří by byli ochotni se mnou cosi řešit, ale stačí otázka nadhozená v příslušné skupině – a ejhle, záhy se objeví někdo, kdo mne svým příspěvkem posune o kousek dál. A kdyby jen teologie! Jako nadšený houbař vyfotím v lese neznámý kus, pošlu ho do houbařské konference a za pár minut se raduji z toho, že houba, které jsem pro její dlouhou štíhlou nohu říkal „tanečnice“, je jedlá a jmenuje se slizečka ocasatá.

Na první dobrou bych mohl říct, že jsem se ve svém rozhodování stal mnohem nezávislejším. Mám mnohem širší prostor k hledání odpovědi, mnohem větší možnost výběru zdroje. Mnohem větší možnost porovnávat různé názory, ať již se týkají sběru hub, nebo otázky, co že to spáchal Mojžíš tak hrozného, že nesměl přejít Jordán (tohle jsme řešili na Facebooku poměrně nedávno a našli jsme osm možných výkladů).

Jenže – to by bylo, aby v tom nebylo nějaké „jenže“!

Na Facebooku jsou desítky či stovky českých křesťanských skupin. (I těch houbařských je několik.) Ve chvíli, kdy se posunu do cizích jazyků, mám k dispozici zdrojů na tisíce. Nultá léta doženou každého a dohnala i mne – vstřebat všechny informace, na to nemá kapacitu nikdo. Musím se tedy učit je vyhodnocovat a třídit.

Zakopaný pes je ve výběru

Ale což, mám přece svobodu rozhodovat, tak se v těch zdrojích omezím jen na některé!

No a tím se dostáváme k příslovečnému zakopanému psu. U houbařů není takový problém, ale třeba v „mé“ teologické skupině jsou téměř výhradně evangelíci. Jejich pohled na Bibli je velmi podobný tomu mému. Zrovna tak jejich hodnocení církevních dějin. A v ekumenických otázkách se naše postoje také valně lišit nebudou.

V tom mém výběru, odkud budu informace čerpat – tam je ten pes zakopán! Zcela přirozeně vybírám zdroje, které mi budou blízké. Nejprve české, pak teprve zahraniční. Nejprve evangelické, pak jakékoliv jiné. Nejprve z toho, co mi doporučí přátelé, pak až zkouším hledat náhodně sám. Pokud vůbec; vím předem, že projít všechny informace, které jsou k tématu k dispozici, není v lidských silách.

Tím jsme se dostali k pojmu, který je v internetových diskusích dnes zásadní: „Sociální bublina“. Jsem obklopen lidmi podobných názorů a postojů a vzájemně se ve svých názorech a postojích utvrzujeme. Kdyby volby dopadly podle mého Facebooku, seděl by na Pražském hradě Karel Schwarzenberg a ve Sněmovní ulici by zákony schvalovala zeleno-pirátská koalice s ústavní většinou.

Problém sociálních bublin není žádná novinka. Když Marie Antoinetta odpověděla lidem na volání „nemáme chleba“ slovy „tak jezte koláče“, jen ukázala, jak je uzavřena v sociální bublině, která vůbec nechápe situaci vně.

A nejhorší jsou lživé zprávy

Po nultých letech přišla léta desátá a přinesla další novinku. Tedy – novinku… Opět nic nového pod sluncem. Fake news, informace jako zbraň. Skutečně nejde o novinku!

Nekupujte u Židů
cukr, kávu, mouku,
voni nám zavraždili
modrovokou holku.

Anežka Hrůzová
byla zavražděná,
vod Poldy Hilsnera
byla podřezaná.

Zeptejte se Sálusa,
jak ji táhli do lesa.
Sálus u ní vartu stál,
když jí Hilsner podřezal.

Hilsneriáda je příběh jedné velké vylhané novinky, za kterou si Tomáš Masaryk vysloužil veršík „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ A i tady se jen opakuje situace dejme tomu z Galie, kde bylo roku 177 po Kristu úředně zjištěno, že křesťané jsou příčinou moru a neúrody, a po zásluze jich tehdy bylo v Lyonu 50 popraveno.

Informace jako zbraň, která skutečně může přivodit i smrt. Někdo pro zábavu střílí do terče, někdo zabíjí. Tisíckráte či Paralelní listy, výtečné satirické webové stránky, jsou skvělý humor, zatímco záměrně vypuštěné dezinformace ovlivňují volby. To přece není žádná předvolební kampaň rozšířit den před volbami o protikandidátovi fámu o nějaké špinavosti!

Ukazuje se však, že ani třídění informací není vůbec jednoduché. Stejně jako si vybírám zdroje informací o houbách a teologii, vybírám i zdroje informací o politice naší nebo mezinárodní. A zcela přirozeně a automaticky se obklopuji zdroji, které potvrzují můj pohled na svět.

Co s tím? Jak z toho ven?

Aspoň čas od času vystoupit ze té své sociální bubliny. Tady nám sociální sítě mohou nabídnout neocenitelnou službu. Dát se do řeči s neznámým člověkem je složité, ale na internetu je dostupné opravdu cokoliv.

Ano, byl to šok, když jsem poprvé navštívil diskuse skupin „Proti pražské kavárně“, „Tomio Okamura – SPD“, „Miloš Zeman je náš prezident“, „Andrej Babiš – oficiál“… Ale bylo to třeba. Programově si „hýčkám“ mezi přáteli šiřitele poplašných zpráv. Sleduji, jak se v průběhu času mění. Když jsem chodil do školy, čekali jsme konec světa v důsledku jaderné katastrofy. Otázka nebyla, jestli přijde, ale kdy a jak se na to připravit. Na obdobnou situaci vzpomínal tchán, když do práce v JZD nastupovali a fasovali plynové masky v době kubánské krize. A pak už to šlo ráz na ráz. AIDS? Tlaky extrémní levice či pravice? Vstup do NATO či EU? Rozpad EU? Řecká krize? Ukrajinská krize? Syrská krize? Ropná krize?

V rychlém sledu za sebou šly věci vážné i úsměvné a mohl za to střídavě Soros, rozpínavost USA, Porošenko, ptačí chřipka, sionistickotrockističtí ilumináti, genderová studia, ebola, pojídání masa, globální oteplování, nemoc šílených krav, očkování, amalgámové plomby, povodně, papež, modernisti, migranti, registrované partnerství a jezoviti!

Co mají tyto tak rozdílné věci společného? Jejich šiřitelé jim věří. Problém je v tom, že se obklopují lidmi, kteří tomu věří také a vyhledávají zdroje, které také věří. Vzájemně se utvrzují v pravdivosti těchto informací. Naším úkolem je jim naslouchat a zkoušet ty jejich sociální bubliny propíchnout. Ale neudělejme stejnou chybu, nepropadejme iluzi automatické svobody vlastního rozhodování, když vlastně jen kopírujeme myšlenkové vzorce našich sociálních bublin.

Je to v posledku zápas s lidskou hloupostí a omezeností. Naší i druhých. A v této souvislosti nelze nevzpomenout Jana Wericha: „Nad lidskou blbostí se nedá zvítězit. Ale nikdy se nesmí přestat proti ní bojovat.“

Jaroslav Pechar