(ČB 11/2017) Jakub Pavlús (*12. 9. 1989) vystudoval evangelickou teologii v Bratislavě a v roce 2014 nastoupil jako kaplan v diasporním sboru v Zemianských Kostolanoch, potom sloužil ve velkém luterském sboru v Turanoch. Když se dvouletá kaplanská služba a s ní spojená pracovní smlouva na dobu určitou chýlila ke konci, ukázalo se, že jejímu prodloužení liberální názory mladého kaplana brání. Jakub zůstal bez práce, což zkomplikovalo život jeho rodiny s čerstvě narozenými dvojčaty. Po jednání se synodní radou ČCE a půlroční praxi v Uherském Hradišti je nyní farářem Českobratrské církve evangelické v Šumperku.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 11/2017) Něco staršího než my
Dogmata, společenské konvence – rebel je ignoruje a překračuje. Dogmata i společenské konvence ovšem vznikly ze staletého úsilí lidí najít společný bod porozumění. Vyjádřit vzájemně srozumitelným způsobem naše velmi odlišné individuální zkušenosti a prožitky. S těmito základními styčnými body automaticky počítáme u lidí stejného vyznání nebo stejné kultury, a cítíme se s nimi proto volněji.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 11/2017) Jakub Ort (*1989) je dítě sametové revoluce. Snad proto se z něj vyloupl aktivista. Na mnoha platformách koná v duchu Lutherova „Stojím zde a nemohu jinak“ – ať už v akademickém senátu, při organizování petic, nebo v pořadu Hergot! na Radiu Wave.

Vystudoval jste ETF a jako student jste se angažoval v akademickém senátu. Proč je dobré v něm být a co takový senát řeší?
Studenti mají v České republice díky zastoupení v senátech stále určitou možnost mluvit do správy vysokých škol, které studují. Je dobré to využívat, je to jeden ze způsobů, jak udržet pojetí akademického prostoru jako prostoru pro společné bádání, vzdělávání a diskuse a nikoli jen pro komerční služby,

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 11/2017) Před několika lety se u nás ve sboru objevil Vladimír. Nebyl tuctový. Léčil se s nemocnou duší. Oproti většině mu možná něco chybělo, něčím zase disponoval víc než jiní. Byl slušný až uctivý. Každého, kdo přišel na biblickou hodinu, třeba i pozdě, šel přivítat podáním ruky a samozřejmě ho oslovil jménem. Podobně to bylo s lidmi přicházejícími do kostela. Dobrý den, paní Marie…. Znal nás jménem; to bohužel není ve velkém sboru samozřejmé. Mikuláš Vymětal vzpomínal, jak ho i s jeho ženou Vladimír uváděl do rozpaků svými dary.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →