(ČB 11/2017) Před několika lety se u nás ve sboru objevil Vladimír. Nebyl tuctový. Léčil se s nemocnou duší. Oproti většině mu možná něco chybělo, něčím zase disponoval víc než jiní. Byl slušný až uctivý. Každého, kdo přišel na biblickou hodinu, třeba i pozdě, šel přivítat podáním ruky a samozřejmě ho oslovil jménem. Podobně to bylo s lidmi přicházejícími do kostela. Dobrý den, paní Marie…. Znal nás jménem; to bohužel není ve velkém sboru samozřejmé. Mikuláš Vymětal vzpomínal, jak ho i s jeho ženou Vladimír uváděl do rozpaků svými dary.

Poslechněte si článek:

Kyticí, velkou knihou. Vláďa měl rád přírodu, rozuměl květinám a vyprávěl o nich. Jeden čas také pracoval v zoologické zahradě. Měl rád hudbu, byl členem fanklubu Karla Gotta. Do církve se dostal možná přes TenSing (Teenagers – singing; zpívání náctiletých) a přes přátelství s Radimem a Janou Žárskými.

Vladimír se letos v létě, během prázdninového pobytu s klienty komunity, kam docházel, utopil. Moc nám chybí.

Na jeho pohřbu u Martina ve zdi bylo hodně lidí. Pestrá společnost. Všichni byli pozváni, aby zapálili svíčku a se vzpomínkou na Vladimíra ze svíček vytvořili před stolem Páně velké hořící srdce. Vladimír velké srdce měl. A velké srdce, otevřené všem, má také Pán Bůh.

Chtěla jsem původně psát daleko obecněji: že je to dobře, když se sbor stane útočištěm někomu, kdo své místo na slunci těžko hledá. Že je to dobře, když je sbor pestrým společenstvím, vícegenerační živou rodinou. Lidí různě obdarovaných, zkoušených, zdravých i postižených, poctivých i těch, kteří přežili selhání svoje nebo lidí kolem. Společenstvím, kde se doplňují tiší a mnohomluvní, chudí a bohatí, ekologové, cyklisti, motoristi. Pravičáci, levičáci. Rodiny, svobodní, rozvedení, jinak orientovaní. Rozevlátí, upracovaní. Nemusíme žít stejně ani se dívat stejně na svět.
Možná je to náhoda, možná lidská otevřenost, která pomůže taková společenství tvořit. A ke všem náhodám i našemu snažení dopomáhá Boží úsměv a požehnání. Díky za ně.

A nakonec modlitba z Vladimírova pohřbu:

Pane Bože,
je nám smutno. Vladimírův život skončil nečekaně, bez varování. Chybí nám, je tady mezi námi mezera. Ale chceme si na něj zachovat vzpomínky, chceme mu nechat místo ve svém srdci, prosíme, pomoz nám.
Děkujeme ti za něj. Děkujeme za to, jaký byl. Za jeho oči, úsměv, pohyby, za jeho pomalá slova, nejistotu. Za jeho pozdravy, vítání. Za jeho vidění přírody a slyšení hudby.
Pane Bože, Vladimír to neměl jednoduché. Byl jiný než většina. Nějak tušíme, Pane Bože, že ty máš obzvlášť rád ty, kteří něčím nezapadají. Nemocné, postižené, osamělé, bez domova. Pán Ježíš byl taky jiný než většina a narážel.
Děkujeme, že jsme Vladimíra trochu znali. Každý jinak, jindy. Děkujeme za to, co jsme s ním prožili, co nám řekl, jak se na nás usmál, čím nám byl výzvou. Děkujeme, že jsme s ním mohli jít kus cesty.
Myslíme na to, co se mu nelíbilo, jak se na nás možná zlobil, jak jsme mu nerozuměli nebo na něho neměli čas. Myslíme na to, co jsme mu nestihli říct, co jsme měli udělat jinak… Odpusť. Potěšuj.
Ty ho chováš ve své paměti a lásce, zachovej i nás.
Amen.

Lenka Ridzoňová