(ČB 9/2019) Pokud slovo konfese a slovo vyznání pro někoho znamenají jedno a totéž, bude zneklidněn pojmem „bezkonfesijní křesťanství“. Křesťanství bez vyznávání si opravdu lze těžko představit. Jenže – výraz „konfese“ se v dějinách profiloval jako výraz pro vyznavačské spisy, s nimiž se určitá křesťanská komunita identifikovala, a tím fixovala naukový základ, na němž se měli všichni její členové shodnout a jímž se vymezovala vůči všem „jinověrcům“.

Vytváření konfesijních spisů je zvláště příznačné pro dějiny reformace a protestantismu, takže protestantské církve se s konfesemi identifikovaly jako jejich ztělesnění. Ale to neznamená, že by katolicismus nebo pravoslaví nebyly konfesijní útvary, navíc když tvorba konfesijních spisů patří už do doby ekumenických koncilů. Bezkonfesijním křesťanstvím proto rozumějme takové křesťanství, které víru křesťana nepodmiňuje jeho sepětím s tradičními vyznavačskými spisy.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 9/2019)

Položená otázka staví problematiku do individualistického pojetí, já ji vnímám šířeji. Myslím, že to byl teolog Emil Brunner, který napsal, že církev je možná neviditelná, ale běda, když není vidět. Nejsem to především já, kdo potřebuje být člen církve, ač někam patřit lidské identitě nesmírně prospívá. Řekl bych však, že je to předně církev, která své členy potřebuje; potřebuje ty, kteří berou svou víru závazně. A také naše společnost potřebuje, aby křesťané, v ní žijící, někam patřili, a byli tudíž viditelní, transparentní. Jinak bychom nemohli sloužit ve věznicích, v nemocnicích, v armádě… a to by byla škoda.
Bronislav Matulík, Církev bratrská

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 7-8/2019) Co dává církev člověku do života? Já bych odpověděla: dává mi svědectví o naději v životě i v umírání. Svědectví o tom, že můj život má dobrý smysl, i když se mi všechno nevydaří, i když se moje tělo jednou rozpadne v prach…

Poslechněte si článek:

Ale ono to vlastně není jen svědectví. Církev netlumočí jen nějaký obsah, nepředává „produkt“. Jde v ní o víc. Když hledám biblický text pro tuto úvahu, všímám si zvláštní věci. Novozákonní texty nehovoří o tom, co církev člověku dává, ale o tom, čím se člověk v církvi stává. Ani apoštol Pavel v listu Efezským neprosí za to, co člověk z církve může mít, ale za to, kým v církvi může být. Církev nedává, církev člověka zásadní způsobem formuje. Pokračování textu →

(ČB 7-8/2019) „Je fascinující to srovnávat: Včera večer na biblické hodině, dnes v práci. Jsou to dva úplně jiné světy, které spolu nemají nic společného. Nic z jednoho se nedá použít v tom druhém,“ řekl mi jednou za čas jeden presbyter, vedoucí v technickém oboru.

Poslechněte si článek:

Zejména evangelické církve hlavního proudu se v západním světě povážlivě míjejí se zkušeností docela velké části populace – mužů středního věku, kteří jsou v církvi zastoupeni poměrně řídce. Na rozdíl od společenství ortodoxních židů, muslimů, ale třeba i tradicionalistických katolíků či některých letničních. Ne že by církev se svým poselstvím nějak zaspala: Upozadění zkušenosti docela podstatné části populace se dnes znatelně začíná projevovat i ve světské kultuře, většinový protestantismus byl v tomto přístupu spíše předvoj. Pokračování textu →