(ČB 9/2019) Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“ (1Kr 19,11–13)

Poslechněte si článek:

Docela slušný výkon; čtyřicet dní a nocí byl Elijáš na cestě. Předtím se ale ještě angažoval v politice, rázně se vypořádal s pohanskými proroky a taky se hodně modlil. Modlil se tak, že se probral syn vdovy ze Sarepty, který už přestal dýchat. Modlil se tak, že Hospodin seslal oheň, který spálil promáčenou oběť, a tak, že se po dlouhém suchu a hladu konečně „nebe zachmuřilo, vítr přihnal mraky a spustil se silný déšť.“ Elijáš by se nám hodil i dnes. Chcete-li vidět a slyšet, jak se to má s tím „někým či něčím nad námi,“ chcete-li poznat, co je zač ten Hospodin, zeptejte se Elijáše. Zdá se, že by mohl vyprávět. Pokračování textu →

(ČB 9/2019) „Něcisté“ a „něcismus“ jsou pojmy, které vymyslel profesor Halík. Tento náboženský směr má velmi jednoduché vyznání: „Existuje něco mezi nebem a zemí“; eventuálně „Něco je nad námi“. Takový člověk se nehlásí k žádné konkrétní církvi. Svobodně se ale účastní či neúčastní čehokoliv, co určitá církev nabízí. Oceňuje, že církev (na rozdíl od ateismu) hájí jisté principy, ale zároveň vnímá podstatnou část její teorie i praxe jako přebytečný balast či dokonce škodlivou přítěž. Vzpomínám na paní, která žádala, aby její vnučka mohla chodit do kostela na schůzky dorostu, protože viděla, jak se tam děti k sobě chovají hezky. Jen žádala, aby to nebylo moc „o bohovi“, to že holka fakt nepotřebuje. Právě tak církevní školy netrpí nedostatkem studentů a církevní sociální zařízení nedostatkem své klientely; aniž by se dotyční hlásili k aktivnímu životu v církvi. Mezi snoubenci, které já oddávám, je „lid kostelový“ ve výrazné menšině. Mezi kvantem motorkářů, kteří za mnou přicházejí na začátku sezóny do kostela pro požehnání, bych ty, kteří se tam objeví i jindy v roce, spočítal na prstech jedné ruky.

Poslechněte si článek:

(ČB 9/2019) „Instituce“. Třeba důležitá, třeba smysluplná, dokonce honosná… Ale ať tak či tak, v naší zemi myslím není tato veličina ve velké vážnosti. A co teprve s ní související „autorita“! Ta je v oblibě snad ještě méně. „Český“ despekt je nešetří. Zkrátka v nás, Češích, je zakořeněna nechuť a vzdor cokoliv uctívat. Je to dle mého dokonce naše specifikum, kterého si moudře povšiml třeba Jaroslav Hašek, že? A není přitom důležité, o jakou instituci se jedná; může to být armáda (existuje na světě jiná země, sršící takovým množstvím vtipů na „zelené mozky“?!) nebo například parlament (ať je, jaký je!) – „ti si akorát umějí odhlasovat vyšší platy“, nebo právě církev.

Poslechněte si článek:

(ČB 9/2019) Martin Tománek je křesťan, aktivista a člen kolektivu s názvem Prázdné trůny. Má rád Petra Chelčického, spravedlnost, teologii osvobození, vegan zmrzlinu a pizzu, rap, metal a Brno. Nemá rád česnečku s opraženým chlebem, šosáctví a ustrašený fanatismus. Už jedenáct let odmítá konzumovat jakékoliv drogy, včetně alkoholu. Jedinou výjimka je pro něho večeře Páně. Zvířata považuje za své bližní a nejí je. Je člen družstva Tři ocásci, feministického kolektivu Sdruženy a také o sobě říká „fakt mám rád Ježíše“. Duchovně vyrostl ve sboru ČCE v Uherském Hradišti, dnes ho občas můžete vidět v Brně na kázáních husitské farářky Sandry Silné. Jeho nadšení pro Kristovu osvobozující zvěst často naráží na nepochopení, ale nevzdává to.

Poslechněte si článek:

Před třemi roky ses nechal pokřtít v rybníce bez razítka, měl jsem tu čest být toho svědkem. Jak k tomu došlo? Pokračování textu →