(ČB 9/2019) Martin Tománek je křesťan, aktivista a člen kolektivu s názvem Prázdné trůny. Má rád Petra Chelčického, spravedlnost, teologii osvobození, vegan zmrzlinu a pizzu, rap, metal a Brno. Nemá rád česnečku s opraženým chlebem, šosáctví a ustrašený fanatismus. Už jedenáct let odmítá konzumovat jakékoliv drogy, včetně alkoholu. Jedinou výjimka je pro něho večeře Páně. Zvířata považuje za své bližní a nejí je. Je člen družstva Tři ocásci, feministického kolektivu Sdruženy a také o sobě říká „fakt mám rád Ježíše“. Duchovně vyrostl ve sboru ČCE v Uherském Hradišti, dnes ho občas můžete vidět v Brně na kázáních husitské farářky Sandry Silné. Jeho nadšení pro Kristovu osvobozující zvěst často naráží na nepochopení, ale nevzdává to.

Poslechněte si článek:

Před třemi roky ses nechal pokřtít v rybníce bez razítka, měl jsem tu čest být toho svědkem. Jak k tomu došlo?

Můj křest v rybníku na punkovém a křesťanském festivale by byl na celou knihu. Občas se mi dějí vpravdě mystické věci, jsem ztracený syn. „Křtila“ mě kdysi jako nemluvně moje rodina v katolickém kostele v Březnici u Zlína, ještě za bolševika, který už ale po zásluze chcípal, farář byl však čestný křesťan, který prošel kriminálem. Teď už vím, že z toho klidně mohli mít moji rodiče i kmotr Martin trable. Byli odvážní, velmi si toho vážím. Nikdy jsem se s tím ale neztotožnil, protože mě nezajímá tolik tradice jako následování Krista. Jenomže abych někoho následoval, musím se rozhodnout ze svobodné vůle. Měl jsem to razítko u Boha? Rozhodně ne. Myslím, že Boha nezajímá denominace a byrokracie. Jaké denominace byl Jan Křtitel? A platil by vůbec jeho křest v dnešních církvích? Formální stránka těchto věcí se často stává důležitější než pevné jádro křesťanství. Opravu nemám zájem podporovat nesmyslné formality, které mají často blíž k lidovému folklóru.
Křest musí vycházet ze zralého rozhodnutí každého křesťana. I Ježíš se nechal pokřtít jako dospělý.

Proč a jak ses k tomu rozhodl?

Na Meziprostoru 2016, festivalu, kde jsem se nechal pokřtít, se potkalo nebe se zemí. Byli tam lidé klíčoví pro mou konverzi. Moji kamarádi, kteří se mnou měli trpělivost a pomohli mi v rozhodnutí Ježíše následovat. Požádal jsem je, aby mě v neděli pokřtili v rybníku, známém jako Skalákův mlýn. To místo je nasáklé vzpourou a nekonvenčností. A bylo to mezi mnou a Bohem, který mě už nějaký pátek volal. Chtěl jsem ponoření do vody – její hladina pro mě byla důležitá, je to hranice mezi smrtí a životem.

Označil by ses za církevně nezařazeného křesťana? Nebo nějak lépe?

Ano, je to tak, čerpám ale hodně z protestantismu. Jednu dobu jsem uvažoval, že vstoupím do ČCE, ale moje vize křesťanství a církve je trochu jiná. Současné tradiční křesťanství, točící se kolem kostelů a nedělí, umírá a přitom má plno práce s udržením vlastní infrastruktury. Věřím, že církev by mělo být živé společenství, které žije pospolu jako rodina, kámoši, na nic si nehraje a je aktivní ve světě kolem sebe. Kázání na hoře má být pro takové společenství důležitější než Desatero. Křesťanství, které si staví ze zdí svatostánků pevnost před modernou, obranný val před genderem, uprchlíky, rasismem, takové křesťanství nevěnuje už Ježíšovi ani kapku pozornosti.

Co živí tvou víru?

I když v mnohém vycházím z protestantismu, spoustu věcí čerpám i z katolicismu, hodně z teologie osvobození a v poslední době i z encykliky papeže Františka. Jsem hodně inspirován českou reformací, hlásím se k ní, určitě jsem potomek husitů. Čtenářům z řad českých protestantů moc doporučuji znovu číst Husa, Chelčického a Komenského. Jejich vize sociální, a u Komenského dokonce environmentální spravedlnosti stále čeká na své naplnění.

Ale pohybuješ se mezi různými křesťanskými „skupinami“. Co ti to dává nebo umožňuje?

Pohybuju se v křesťanském undergroundu, díky tomu jsem mohl na rádiu Vltava nechat zahrát křesťanský metal, potkat Hayata Okamuru a Martina C. Putnu ve squatu Klinika, několikrát skončit na cele předběžného zadržení, abych líp pochopil apoštola Pavla…

Máš určitou vizi sociální spravedlnosti, pak asi tolik nesejde na konfesi. Jak se ti v tom daří?

Pevně doufám, že na konfesi nesejde, často dokonce ani na víře v Boha. Všichni máme lásku a solidaritu v sobě už od prvního člověka. Nicméně mám pocit, že zlo vyhrává. V současné době jediná křesťanská odnož, která nevymírá, a naopak jí členové přibývají, jsou charismatici, evangelikálové amerického střihu. Velmi často je jejich představa svobody spojena se svobodou trhu, svobodou korporací a bohatých lidí dělat si, co chtějí. Co hůř, oni často chápou chudobu jako trest od Boha za to, že člověk špatně věří nebo je hříšný. Pro ně je Ježíš úspěšný velkopodnikatel, který jezdí ve Ferrari své doby, na oslu. V celém křesťanství je silně přítomen útěk ze světa, totání nešvar, ale u evangelikálů jakoby někdo otočil knoflíkem s hlasitostí z dvojky na desítku. Možná bychom se mohli podívat na příklad, kudy se může řada špatných rozhodnutí ubírat. Podívejte se na dokument When the Mountains Tremble, kde ukazují situaci v Guatemale v osmdesátých letech. Tehdejší diktátor Efraín Rios Montt se tam zmítá, křičí v jazycích, vypráví, že jeho poslání od Boha je zabíjet komunisty, a nemá ani trochu výčitky svědomí, že je strůjcem genocidy. Vše mu prošlo, protože měl silnou podporu z USA, jak ekonomickou, tak duchovní, no a i tu politickou. Spojené státy z této situace vytěžily milion dolarů, zavraždění katolíci, domorodí obyvatelé, levicoví aktivisté se nikdy spravedlnosti nedočkali. Tohle opravdu není cesta, kterou chci jít, i když u křesťanů je nesmírně populární vzývat kapitalismus jako nového boha a dávat se na nový cool evangelikalismus.

Kapitalismus, který ničí vše živé, celé Boží stvoření, je nepřítel spravedlnosti a demokracie. Nelze jej reformovat, musíme jej nahradit něčím lepším, hluboce inspirovaným Ježíšem. Je to falešná modla, pohanské božstvo, zlaté tele a to, že je tabu bavit se o jeho zničení, do značné míry potvrzuje to, jakou moc nad lidmi a životem má. Reálně nám hrozí, že různí polonáckové a čvrtnáckové z různých politických stran, církví, úřadů, korporací hradu a možná i z Moskvy nebo Washingtonu využijí nestability, kterou kapitalismus vyrábí, a budou nám vládnout.
Potřebujeme jako křesťané znovu číst evangelium a bez jakéhokoliv studu kritizovat současný systém.

Jak se to daří mně, posoudí Hospodin, otázka ale zní, jak se to daří nám všem. Následujeme Krista?

připravil Jiří Hoblík