(ČB 3/2020) Půst je něco, co z praxe církve takřka vymizelo. Reformační církve namnoze půst odvrhly, protože v jeho reálné podobě své doby rozpoznaly dualistický boj proti tělu i zákonické skutkaření.

Po mém soudu jsme ovšem namnoze „s vaničkou vylili dítě“. Zapomněli jsme, že tělo a duše jsou v nás nerozdělitelně propojeny. Ano, jde o duši, ale ty tělesné projevy potřebujeme hlídat – protože duše k tomu, aby se projevila, tělo potřebuje.

Poslechněte si článek:

(ČB 3/2020) Jeden z největších evangelických teologů Dietrich Bonhoeffer napsal ve svých dopisech z vězení:
„Chtěl bych mluvit o Bohu nikoliv až na hranicích, ale v samém středu, nikoli ve slabých, ale v silných stránkách člověka, a tedy nikoli při smrti a hříchu, ale v životě a v tom, co je v člověku dobré. (…) Bůh chce, abychom ho poznávali v životě, a ne až v umírání, ve zdraví a v síle, a ne až v utrpení, jako jednající, a ne až jako hřešící.“

Poslechněte si článek:

Tato slova byla od té doby nesčetněkrát citována a interpretována, avšak nezdá se, že by na výzvu v nich obsaženou někdo dokázal najít nosnou odpověď. Bonhoefferovi žel již nebylo dáno, aby svůj myšlenkový potenciál plně rozvinul. Stačil jen varovat před evangelizací, která musí člověku nejprve namluvit, že je hříšný a nešťastný, aby pak mohla přispěchat se záchranou v Kristu. „Nepodaří-li se však člověka dovést k tomu, aby své štěstí považoval za neštěstí, své zdraví za nemoc, svůj životní elán za zoufalou bezmoc, je teologická latina u konce.“ Pokračování textu →

(ČB 3/2020) Štěpán Ježek je hudební pedagog a člen Bennewitzova kvarteta, komorního souboru evropské úrovně. Soubor získal řadu prestižních domácích i zahraničních ocenění. Nahrál kvartety Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a mnoho dalších děl. V sezóně 2019/20 Bennewitzovo kvarteto hostuje v Hamburské Elbphilharmonie, vrátí se také do Izumi Hall v Ósace, kde v roce 2005 převzalo zlatou medaili a v Orléans se zapojí do kompletního provedení všech kvartetů L. van Beethovena.

Poslechněte si článek:

Klasická hudba je už léty prověřena. Mohlo by se tedy zdát, že správný, přiměřený způsob její intepretace už je dán, není co objevovat. Je to tak?

Nikoliv. Změny v přístupu někdy bývají i dost ostré. Na konci 19. století třeba nepřijali do Vídeňské filharmonie jistého Fritze Kreislera, mladého, talentovaného, nekonvenčního a také poněkud nevázaného houslistu. Kariéru si komplikoval už tím, že když se někde vypracoval, hlavu mu zamotala nějaká dáma, za kterou odešel a musel začínat znovu od nuly. V houslové hře ale především udělal jako první tu převratnou věc, že začal tóny vibrovat, což bylo mimo všechny dosavadní zvyklosti. Právě kvůli tomu Kreislera od konkurzu vyhodili – takhle že se ve Vídni hrát nebude. Pokračování textu →

(ČB 3/2020) Celý svůj dospělý život hledám správnou, spíš vůbec nějakou míru poslušnosti vůči autoritám. Měl jsem velké štěstí vyrůstat a jako kluk zrát v prostředí, kde si ti nejbližší autoritu nevynucovali. Nemuseli. Měli ji v sobě jako atraktivní lidskou kvalitu. Nalézt správnou míru poslušnosti vůči těm, kteří jsou nadáni mocí, je pro mě těžké. Stačí párkrát podlehnout pokušení udělat z člověka boha, a vezete se. Jak hledám správnou míru? Skrze lásku. Žena mého srdce je trinitární teoložka. Její vztah ke studentům a lidem je úžasný. Učím se od ní lidskému spolužití. Odezírám, jak lze v druhém objevit skrytou kvalitu a být poslušný do té míry, abych se sám za sebe a za nás nestyděl.

Poslechněte si článek: