Archiv pro rubriku: Téma

Na čem soudci nakonec záleží? Rozhovor s právníkem Jakubem Drápalem

(ČB 4/2020) Jakub Drápal se věnuje soudnictví, a tam by o spravedlnost mělo jít v první řadě. Vystudoval pražskou právnickou fakultu, na univerzitě v Cambridge pak získal titul magistra kriminologie. Nyní pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd a na malý úvazek také na Ústavním soudu jako asistent ústavní soudkyně. Na právnické fakultě přitom dokončuje doktorát. Je ženatý, navštěvuje evangelický sbor v Praze-Braníku. Ale nad to: V roce 2014 napsal velmi zajímavou a čtivou knížku s názvem //Poslušen zákonů své země a svého stavu// o obhájci Kamillu Reslerovi, který byl nucen v roce 1946 obhajovat u českého soudu K. H. Franka.

Poslechněte si článek:

Na spravedlnosti by mělo stát celé soudnictví. Soudce je ale člověk jako každý jiný, nemůže nebýt subjektivní. Jak se tomu při ukládání trestů vyhnout? A pokud to nejde, vadí to vlastně?

Na jedné straně je třeba dát soudci dostatečný prostor, aby trest mohl přizpůsobit tomu konkrétnímu případu, ale na druhou stranu mu dát jasná vodítka, aby dokázal dojít k správnému trestu. Tedy aby nebyly velké rozdíly v tom, jak rozhodne jeden či druhý soudce a aby příliš nezáleželo na tom, co jako spravedlivé konkrétní soudce vnímá. Ale to subjektivní vnímání tam vždycky alespoň částečně zůstane. Pokračování textu

Naslouchám velikým trápením, vzdoru i pokoře

(ČB 4/2020) Člověk je na světě proto, aby dělal dobro. Protože ho to baví. Říkávám vězňům, že se cítím ve vězení svobodnější než v církvi. A práce mě těší a baví! Už osmnáctý rok. Děkuji za podporu hlavnímu kaplanu Pavlu Kočnarovi, nuselskému sboru, Vězeňské duchovenské péči, synodní radě, Spolku evangelických kazatelů, kolegům a přátelům – a hlavně manželce. Tím bych rád začal.

Poslechněte si článek:

Všudypřítomná lež

Ale přesto musím začít něčím méně pozitivním, co jsem jako farář ve vězení musel přijmout, s čím pracovat. Dá se to shrnout jedním slovem – LEŽ. Kaplan je od toho, aby vyslechl, poslouchal, naslouchal – a vězeň musí vědět, vidět i cítit, že nás zajímá. Musí cítit, že nás bytostně zajímá jeho situace, osud, postavení, provinění… Bez toho vůbec do věznice chodit nelze. A přesto musíme počítat s tím, že ve vězení lidé lžou. Lží se to tam hemží. A vězni už jsou tak bráni – že apriori stále lžou. A my kaplani jim přesto musíme věřit. Každému jejich slovu. Bedlivě s hlubokým zájem naslouchat. A přitom víme, že třeba 20–90 % toho, co nám někdo říká, může být lež. To je jedna ze zásadních věcí – jiných než ve sborové službě – neříká se pravda, říkají se polopravdy, přetočené věci, výslovné lži. Pokračování textu

Otázka na tělo: Stává se vám, že počínání někoho jiného musíte uznat jako spravedlivé, ale přitom s ním nesouhlasíte?

(ČB 4/2020) Především záleží na kritériích, podle nichž počínání druhého považuji za spravedlivé. Ale vidím-li takové jednání jako spravedlivé v očích lidských i před Boží tváří, nemohu s ním nesouhlasit. Proto třeba nikdy nemohu souhlasit s pomstou nebo s trestem smrti. Mohou být pochopitelné z hlediska příčin a souvislostí, ale souhlasit? To ne.
Pavel Klinecký

Spravedlnost nejde oddělit od situace. Když se dva o něco dělí, princip půl na půl nikdy nebude úplně spravedlivý, protože ti dva nikdy nebudou úplně stejní – věkem, pohlavím, kulturně atd. Jako vězeňský kaplan se setkávám s odsouzenými se stejným paragrafem, ale různou délkou trestu. Kontext a motiv trestného činu, hříchu, je u každého jiný a soudci s tím při rozhodování o vině a trestu musí počítat. Spravedlnost zkrátka není jen matematika, počet neznámých je vždycky větší, než kolik jich jsme schopni při jejím uplatňování zjistit.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Biblická úvaha: Ať se srdci ulehčí

(ČB 3/2020) Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. (Lk 21,34)

Těžká to věc, uvažovat o střídmosti, žijeme-li v kultuře, která se vyznačuje nesmírným plýtváním a fascinací věcmi, jednou ze zhoubných chorob. Navíc to vůbec to není tak, že by se tohle vyhýbalo těm chudším. Žijeme v kultuře, kde se na nestřídmosti obecné podílí i ten největší asketa prostě tím, že tu žije. Tak co tedy? Pořád si myslím, že má smysl snažit se. I bez potvrzení, že to přinese spásu lidstvu, životnímu prostředí či tak nějak. Vždycky mě povzbudí, když čtu nebo slyším o lidech, kteří se snaží také.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu