(ČB 5/2020) Z redakce Českého bratra mi přišlo téma ze dvou stran. V Otázce na tělo jsem v souvislosti s osobně projevenou odvahou jednu „odvážnou“ stať z mého života zapomněl zmínit, přitom jsem na ni docela hrdý, byť nevím, zda za hrdost stojí. Měl jsem kdysi psát do časopisu pro mládež o válce; mj. jako její přímý účastník. Končil jsem tehdy takto: „Poslední válka bude o vodu. Nemilosrdná jak žízeň. Pokud se jí nechcete dožít, buďte zelení – ne zelení jak my vojáci, ale jako ti, kteří nemlčí k hubení přírody. Největší zločiny v historii napáchali nacisté, fašisté a komunisté. Nezapomeňte na to. A nepohrdejte vojáky, protože dělají špinavou práci. Zhrdněte politiky, když spadnou do špíny. A volte lepší.“ (Bratrstvo 9/2011) Čím více naše krajina vysychá, tím častěji na tato svá slova vzpomínám. S hrdostí a trochou lítosti, že po nich „neštěkl ani pes“.
(ČB 5/2020)Drahomíra Dušková Havlíčková (*1978) vystudovala teologii a po několika letech v cizině nastoupila do farářské služby. Je vdaná a před časem byla rodina obdařena čtvrtým přírůstkem. S Drahomírou jsme si povídali o její cestě k farářskému povolání a o tom, jak to jako žena a matka zvládá.
Poslechněte si článek:
Jaké jsi měla dětství?
Venkovské; bydleli jsme na statku. Mám dva o dost starší bratry, ti mě ve svém světě moc nepotřebovali. Cítila jsem se proto dost sama, potřebovala jsem jít ven. A to mě nějak doprovází celý život; ráda cestuju, ráda jsem ve společnosti. Jako větší jsem pak spoustu času trávila s partou, byly jsme čtyři holky ze sousedství, hodně jsme se kamarádily. Jedna z těch kamarádek je mimochodem Romana Čunderlíková, dnes také farářka. Takže dětství jsem měla hezké a dobrodružné.
Kdo tě nejvíc ovlivnil?
Důležitá pro mě byla babička. Bydlela s námi a já za ní často chodila; když jsem s něčím nebyla spokojena, vždycky jsem u ní našla porozumění. Pokračování textu →
(ČB 5/2020) Odvahu kupodivu nemám spojenou s nějakým hrdinským činem, ale spíš s vyslovením nepříjemné věci někomu do očí. Je těžké přitom neurazit. Každodenně prosím o odvahu položit pacientovi otázku, která mu nemusí být příjemná. V této COVID době často přemýšlím, zda mám mít odvahu navštěvovat válečné veterány. Je to odvaha, nebo opovážlivé spoléhání na Boží ochranu? Ale ještě jinak – nedávno jsem projevil odvahu, když jsem přiznal vlastní chybu… Jan Blažek
Poslechněte si článek:
Před několika dny vnikl na naši zahradu cizí pes, větší buldok bez náhubku a s výrazem ne úplně přátelským. Pustil se bleskurychle za naší kočkou. Netušil jsem, že ta naše chlupatá koule dokáže tak rychle utíkat. Na zahradě byly i děti. Za kým se pustí teď? Není to Jimmy, to štěně od sousedů? Ten tedy vyrostl… Doběhl jsem ho, chytil za obojek a vyvlekl z naší zahrady. Kdyby po mně chňapl, tak mi ukousne prsty, ruku, kdo ví co ještě. Dopadlo to dobře, Jimmy se nechal odvést, paní sousedka se omlouvala a já se cítil jako hrdina. Filip Ženatý
Přesně si pamatuji, kdy jsem se naposledy „podělal“ strachy. A kdy před tím a pak ještě jednou, a zase… Na tuhle otázku by měli odpovídat jiní, pokud odvahu u mě někdy viděli. A za sebe? Každou neděli, když lezu na kazatelnu a velmi se bojím, aby to nebyla drzost. Pavel Ruml
Ta otázka je ošidná. Podobně jako zeptat se, kdy jste byl naposledy skromný. Kdo se chlubí svou odvahou, ten není ani tak odvážný, spíš ješitný a hloupý. Pravá odvaha se děje uvnitř, v duši. V boji s mými slabostmi a nedokonalostmi. Tam se snažím nalézat odvahu denně. Abych se nestal zbabělcem. Jan Kupka
Naposledy nevím, snad že jsem dokázal vstát a jít… Před časem v jednom pracovním kolektivu bylo třeba po vážném incidentu svědčit. Proti staršímu, spřízněnému a oblíbenému i vlivnému kolegovi ve prospěch neoblíbeného bezohledného kariéristy. Nejraději bych se nějak vykroutil. Když jsem šel do kanceláře, kde jsem měl vypovídat, ten nepříjemný kolega mi řekl: „Pravdu, Danieli, pravdu!“ Nezbylo než v sobě odvahu najít… Daniel Pfann
Z pozice vězeňské kaplanky pohybovat se v mužské věznici odvážné není. Odvahu ale hledám v tom být s odsouzenými nahá ve své víře. Bez pomoci taláru, liturgie, tradice. Autenticky, protože každá falešná struna a klišé budou nemilosrdně odhaleny a odcizí. Spíše než slovy, se kterými posluchači rychle ztrácí trpělivost, si pomáhat prožitky, hrou, jejich vlastním hledáním… Tak takovou odvahu v sobě objevuji, protože ve světě „venku“ je jí třeba čím dál tím víc tolik jako za mřížemi. Juliana Hamariová
Projevit odvahu? To se přece u vojáka očekává jako samozřejmost! Vzpomínám na své první veřejné vystoupení v roli kaplana při slavnostním nástupu praporu (asi 400 vojáků), kde jsem měl modlitbu a požehnání. Při bohoslužebném shromáždění zcela běžná záležitost, zde však nabývá zcela jiného rozměru. Teď se mi vybavuje vzpomínka ze začátku nouzového stavu. Naši vojáci byli vysláni pomáhat střežit hranice s Německem. Požádal jsem velitele, zda bych mohl za nimi jet. Velitele překvapilo, že chci jet dobrovolně někam, kde to není úplně bezpečné. Ale očekával u mě, že jsem pod Boží ochranou a má dlouhodobá nepřítomnost neohrozí chod útvaru. Já to však bral jako službu, být s vojáky tam, kde potřebují podporu a pomoc. Petr Haška
(ČB 4/2020) Téměř stejně silně jako jíst a pít potřebuje člověk vnímat, že má jeho konání nějaký dopad na prostředí kolem něho. Už u nemluvněte sledujeme snahu rozhoupat zvoneček nad postýlkou – způsobit odezvu ve svém dosahu. Teorie „depresivního realismu“ týmu Alloyová-Abramsonová stojí na následujícím experimentu: Zkoumaný může rozsvítit tlačítkem žárovku, ta se ale někdy rozsvěcí také náhodně. Zdraví lidé svou kontrolu nad žárovkou velmi přeceňují, lidé depresivní velmi přesně odhadují omezenou míru svého vlivu. Teorie vesměs nebyla přijata (depresivní míru své kontroly jindy zase podhodnocovali). Přesto nám ukazuje, že člověk po odezvě prostředí, „po spravedlnosti“ skutečně „hladoví a žízní“, jak říká Kristus v blahoslavenstvích. Člověk trpí, když spravedlnost schází.
