(ČB 3/2020) Půst je něco, co z praxe církve takřka vymizelo. Reformační církve namnoze půst odvrhly, protože v jeho reálné podobě své doby rozpoznaly dualistický boj proti tělu i zákonické skutkaření.

Po mém soudu jsme ovšem namnoze „s vaničkou vylili dítě“. Zapomněli jsme, že tělo a duše jsou v nás nerozdělitelně propojeny. Ano, jde o duši, ale ty tělesné projevy potřebujeme hlídat – protože duše k tomu, aby se projevila, tělo potřebuje.

Poslechněte si článek:

Historie půstu

Půst není vynález křesťanské církve, pochází z židovství a plynule do ní přešel; známe jej navíc prakticky ze všech jiných náboženství. Do církve přešla i běžná židovská praxe postit se v určité dny v týdnu i před každým zásadním rozhodnutím.

Ježíšův postoj k půstu byl velmi kritický. Předpokládal ale zcela přirozeně (jako Žid), že se i jeho učedníci postit budou, a proto k tomu, „až se budou postit“, stanovil určitá pravidla. Většinu konkrétních pravidel ale vytvářela až církev.

 

Velmi záhy se objevuje čtyřicetidenní předvelikonoční půst. Postupně se postní praxe ustálila na systému Popeleční středa a Velký pátek jídlo žádné, ostatní středy a pátky se jí až po třetí hodině odpolední, po celých 40 dní žádné maso a žádný alkohol. V klášterech byla pravidla ještě přísnější.

Půst jako projev jednoty těla a duše

Základním postřehem k postní praxi budiž jednota našich fyzických a psychických projevů. //Hardware// a //software// naší existence. Tělo je to hmatatelné, duše, to jsou naše myšlenky, nálady, touhy, přání… Jedno bez druhého nemá smysl a jedno ovlivňuje druhé a to obousměrně.

Jak tělo ovlivňuje duši? Když mě bolí zuby, jsem otrávený a protivný. Když jsem po dobrém obědě a odpočat, mám náladu dobrou. Pocit prázdnoty, marnosti a zmaru se leckdy vyřeší tím dobře se najíst. A naopak? Stýskavé dítě na táboře bolí bříško, při dobré náladě a nadšení stoupá i práh bolesti a zranění při sportu člověk tolik necítí. Z tohoto úhlu pohledu půst působí jako lék pro tělo i pro duši; v ztučnělém těle otupí i duše. Athanasius píše: „Půst uzdravuje nemoci, vysušuje překypující tělesné šťávy, zahání zlé duchy, zaplašuje zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a posléze člověka vede před Boží trůn!“

1. Lék pro tělo: Vysušování tělesných šťáv je sice primitivní Galénova představa, ale má v sobě hodně pravdy. V době hladovění tělo po pár dnech spotřebuje glykogen v játrech a vůbec všechno, co bylo v krvi připraveno pro výživu a začne spotřebovávat ledacos, co v těle bylo a škodilo.

2. Lék pro duši: Církevní otcové znovu a znovu opakují, že půst přináší do našich životů pokoj a mír, protože nepokoj vzniká z nadvlády vášní a pudů. Tím, že omezím tělo, posiluji se k tomu, abych ovládal i svoji duši – svoje myšlenky, emoce, vášně a pudy.

Jen pozor – bojuješ proti pudům a vášním, ne proti tělu a krvi. Miluj své tělo. Jakmile se člověk postí, protože chce tělo trestat, umrtvit, zničit, je na špatné cestě, která končí v nemocnici, např. s anorexií. Křesťan by měl vědět, že půst těla a duše patří k sobě. Půst těla – tedy vzdát se jídla – musí být spojen s půstem duše – tedy vzdát se špatných myšlenek a tužeb.

Půst a modlitba

Znovu se nám vrací myšlenka, že vnější projevy těla ovlivňují duši. Potud si myslím, že půst zintenzivňuje modlitbu. Představte si situaci, že při modlitebním ztišení, uprostřed něčí modlitby se natáhnete pro chleba a začnete jíst nebo při své modlitbě rychle zhltnete smažený brambůrek. Podpoří to vaše modlitební soustředění?

Jako nerozdělitelný jedinec, složený z těla a duše, cítím, že když se v modlitbě obracím k Bohu a jen od něj v tu chvíli očekávám posilu pro svoji duši, měl bych právě tak v tuto chvíli čekat, že Bůh nenechá na holičkách moje tělo, a že tedy při modlitbě jíst rozhodně nemusím.

Toto považuji za nejlepší odpověď na otázku, proč se vůbec postit. Je to vyjádření mé soustředěnosti na modlitbu. Nejde o nátlak na Boha! Není to protestní hladovka za vyslyšení modlitby. Jde o mě. Když já se modlím, když já mluvím k Bohu, je půst projev této mé řeči. Je tu proto, abych si sám uvědomil, že jsem na Bohu plně závislý a že jen od něho mohu čekat pomoc.

V půstu se symbolicky distancujeme od Adama a Evy a jejich prvního hříchu se zakázaným ovocem. Tenkrát se tak projevila jejich touha po bohorovnosti. Jedením toho ovoce bylo tehdy vyjádřeno, že člověk nechce Boha poslouchat. Půstem naopak symbolicky říkám, že se Boží vůli podrobuji. Že se chci vrátit před tento okamžik. Proto je mi blízká stará církevní praxe půstu před večeří Páně. Původně od půlnoci, dnes jednu hodinu před vlastním aktem. V půstu se omlouvám Bohu za spáchané hříchy (vyznání vin před VP) a moje první jídlo je Kristovo tělo a Kristova krev, ve kterých se mi on sám dává jako spojené tělesné i duchovní nasycení.

Půst jako cesta k osvícení

Půstem se stáváme vnímavějšími k Božímu hlasu. Půst je součástí věštby v mnoha kulturách a není divu, že se takováto představa objevuje i v Bibli. Mojžíš i Elijáš se před setkáním s Bohem postí a právě tito dva se zjeví Ježíšovi jako „druhové v půstu“, jak píše velký obhájce postní praxe Tertulián.

Mystici i lékaři se shodují na tom, že půst zbystřuje vnímavost a smysly. Koncentrace se neztrácí, ale roste vnímavost. Člověk je citlivější na vnější podněty. To v sobě ovšem přirozeně nese i rizika. Můžete rozhoupat maniodepresivní houpačku k té manické straně – budete přecitlivělí, vzteklí, podráždění. O důvod víc, proč se má člověk postit uvážlivě, proč se má o to intenzivněji modlit a číst Bibli, o to intenzivněji být ve společenství církve – nejlépe s někým, kdo se také postí. Ideálně pak s někým, koho nazvu pracovně „zpovědník“.

Na závěr tedy sumář jako odpověď na otázku, proč se postit:
– půst čistí tělo a duši
– půst posiluje modlitbu
– půst posiluje vnímavost pro Boží oslovení.

Jaroslav Pechar