(ČB 3/2020) Jeden z největších evangelických teologů Dietrich Bonhoeffer napsal ve svých dopisech z vězení:
„Chtěl bych mluvit o Bohu nikoliv až na hranicích, ale v samém středu, nikoli ve slabých, ale v silných stránkách člověka, a tedy nikoli při smrti a hříchu, ale v životě a v tom, co je v člověku dobré. (…) Bůh chce, abychom ho poznávali v životě, a ne až v umírání, ve zdraví a v síle, a ne až v utrpení, jako jednající, a ne až jako hřešící.“

Poslechněte si článek:

Tato slova byla od té doby nesčetněkrát citována a interpretována, avšak nezdá se, že by na výzvu v nich obsaženou někdo dokázal najít nosnou odpověď. Bonhoefferovi žel již nebylo dáno, aby svůj myšlenkový potenciál plně rozvinul. Stačil jen varovat před evangelizací, která musí člověku nejprve namluvit, že je hříšný a nešťastný, aby pak mohla přispěchat se záchranou v Kristu. „Nepodaří-li se však člověka dovést k tomu, aby své štěstí považoval za neštěstí, své zdraví za nemoc, svůj životní elán za zoufalou bezmoc, je teologická latina u konce.“

Co říci úspěšným a spokojeným

Zdá se, že dnešní církev, má-li přiblížit evangelium „nasyceným“, kteří necítí žádnou akutní ani chronickou nouzi, je u konce také. Takoví jsou relativně spokojeni v práci i rodině, mají přátele a síť známostí, jsou zdraví a jsou finančně zajištěni. Abych rovnou předešel nedorozumění: Tito lidé mají samozřejmě každodenní problémy a starosti, občas je něco bolí na těle i na duši. Nemají ale dojem, že by se jim nedostávalo něčeho zásadního, že by nějaký rozměr jejich života byl hrubě zanedbán, že by nějaká jejich potíž byla nesnesitelná. Svůj život dokážou ukočírovat, i když někdy lépe, někdy hůř.

A o sobě často říkají, že jsou slušní. Na taková prohlášení se právem díváme s jistým podezřením, mimo jiné proto, že se tak dnes titulují různí neofašisté, kteří by rádi odstranili ze společnosti ty údajně neslušné. Přiznejme ale, že ve světě, který máme sklon označovat jako zkažený, se opravdu děje mnoho dobrého a Bohu milého. Ostatně být slušný pro tyto lidi rozhodně neznamená být dokonalý, to o sobě netvrdí.

Jednoduše řečeno: lidé, které církev nedokáže oslovit, nemají touhu být spaseni či – řečeno současnějším jazykem – zachráněni. Totiž: zachráněni před čím? Před věčným zavržením? K posmrtnému životu mají postoj buď odmítavý, anebo lhostejný. Důležité pro ně je, jak žijí teď a tady. Ale oni si nemyslí, že by žili zásadně špatně, bídně a nesmyslně. Nestojí o to, aby je někdo poučoval o tom, jak je jejich život ve skutečnosti temný a ztracený. Pokud se octnou v nějaké krizi, dokážou ji řešit buď sami, nebo s pomocí druhých, žádnou náboženskou intervenci k tomu však nepotřebují.

Co jim církev nabízí pro tento pozemský život? Jak máme zvěstovat Krista, aniž bychom byli nejprve nuceni štěstí těchto lidí demaskovat jako iluzi a slušnost jako maloměšťácké pokrytectví?

Nezúženě

Když se podíváme na pestrou škálu lidí, s nimiž se Ježíš či později apoštolové potkávali, zjistíme, že chápat evangelium výhradně jako zvěst o záchraně je jednostranné. Tomuto zúženému přístupu my kazatelé snadno podléháme. Když hovoříme o tom, jak Bůh pomohl nemocným, postiženým, opovrhovaným, zoufalým či bloudícím, tušíme, že se v těchto příbězích naši posluchači snadno najdou. Uvidí v nich své vlastní slabosti, selhání a slepé uličky. A vůbec je nemusíme nejprve duchovně znásilňovat, abychom je pak ujistili o Boží lásce, protože oni do kostela se svým trápením již přicházejí, a tak je nikdo na jejich bídu nemusí upozorňovat či je o ní dokonce přesvědčovat.

Při takovém jistě chvályhodném počínání ovšem snadno zapomeneme na ty ostatní. Bonhoeffer sám uvádí několik příkladů. Dá se například tvrdit o všech Ježíšových učednících, že předtím žili nějakým bezútěšným, nedůstojným anebo zavrženíhodným způsobem? A co pastýři kolem Betléma – to přece nebyli vyvrhelové, třebaže moc vážení nebyli. A mudrci od východu? Ti bohatí a vážení byli. Josef z Arimatie či Nikodém patřili k náboženské elitě. Etiopský dvořan či setník Kornelius byli rovněž představitelé high society.

Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, řekl Ježíš. Obhajoval tím svůj milosrdný postoj vůči hříšníkům. Tato věta ovšem současně naznačuje, že kromě nemocných či jinak trpících tu byli (a jsou) také ti druzí. Ti sice – alespoň na první pohled – lékaře či zachránce nepotřebovali a Ježíš jim svou záchranu ani nijak nevnucoval, ale přesto pro ně setkání s evangeliem bylo zlomovou událostí, která dala jejich životům nový směr.

Víc než standard

Aniž bych zpochybňoval důležitost pojmu spásy, jakož i slov souvisejících, jako je odpuštění, milosrdenství či uzdravení, mám za to, že tato slova musejí být při zvěstování evangelia doplněna jinými důrazy. Pro Ježíšovo vystoupení je klíčové zejména očekávání Božího království. V Novém zákoně je tímto královstvím samotná Boží přítomnost v Ježíši Kristu. Obecněji takto můžeme označit Boží obnovující se dílo v našem světě. Toto dílo má bezpochyby svou „spásnou“ složku: Bůh přichází, aby napravil, usmířil, oživil, aby se ujal vlády a zneškodnil mocnosti, které se mu stavějí na odpor a lidi všelijak utlačují.

Současně je ale víra v Boží království mobilizující: Boží jednání strhává člověka k tomu, aby se k němu přidal a byl účasten na velkých věcech, které jsou pro nás připraveny. Boží království dokáže nadchnout a probudit to nejlepší v člověku, jeho ctnosti, intelekt, vůli, kreativitu, fantazii. Zvěstujeme-li Boží království, které se přiblížilo v Kristu a dále působí v Duchu svatém, neoslovujeme člověka pouze v jeho slabosti a neschopnosti, ale zveme ho, aby se ve svém životě otevřel spásnému Božímu ději a dal se do jeho služeb. Kdo tvrdí, že před Boží tváří nemá vůbec nic, může tím získat alibi pro svou lenost a neochotu následovat Krista. Navzdory vší naší hříšnosti, omezenosti a nedostatečnosti Bůh v nás to ryzí sám nalézá, uschopňuje nás k svým záměrům.

Člověka, který sám sebe vnímá jako celkem spokojeného, nasyceného a slušného, nemá smysl přesvědčovat o opaku. Jistě že si každý z nás cosi nalháváme, málokdo se umí na svůj život podívat zcela pravdivě, bez iluzí o sobě; k podstatným rysům hříchu patří, že sám sebe skrývá, zlehčuje a relativizuje. Nemyslím si ovšem, že by rozbíjení těchto sebeklamů byla ta správná misijní strategie. Spíše bychom měli tomu spokojenému člověku nabídnout cosi víc. Totiž víc než to, co patří k standardní náplni jeho života. Víc než jen kroužit kolem sebe sama a svých potřeb. Víc než hledat smysl v krátkodechých záležitostech. Víc než potlačovat vlastní křehkost a smrtelnost prací, zábavou a konzumem. Víc než hodnotit sebe sama výhradně v závislosti na vlastním výkonu.

Toto „víc“ není prostě jen zesílený altruismus, ale především naděje, že jsme – řečeno s apoštolem Pavlem – spolupracovníci na Boží stavbě (1K 3). Ve víře v Krista vzkříšeného smíme doufat, že nic z toho dobrého, co zde na zemi na této stavbě vybudujeme, se neztratí, avšak stane se stavebním kamenem života věčného. Proto má třeba smysl se zastávat slabých, usilovat o život v pravdě, zasypávat příkopy mezi lidmi, tvořit pokoj, sloužit bez nároku na protislužbu. Protože to vše má věčnou budoucnost, která je nakonec v rukou Božích, a nikoli v těch našich.

Právě uprostřed této stavby snad takový nasycený člověk pochopí, že svou sílu nemá tak úplně ze sebe, že za své schopnosti vděčí někomu jinému, že si své štěstí nevytvořil zcela vlastníma rukama. Snad si uvědomí, že navzdory vší své dobré snaze zůstává vůči svým bližním dlužníkem. Snad nahlédne svou odkázanost na Boží milosrdenství a pomoc. Snad mu dojde, že v hodině své smrti se nebude moci chlubit ničím z toho, co zde na zemi dokázal, ale bude moci pouze vyznat svou nedostatečnost a svěřit se Boží bezmezné lásce. Snad přijde na to, že slova pokání a spása nejsou muzeální kousky, ale žitá skutečnost. Skutečnost víry.

Ondřej Kolář

ilustrace Petra Fischerová, ilustrační foto Pavel Capoušek