Český bratr 7/2012.

Markéta Lengálová bydlí ve Velkých Hostěrádkách, malé dědince na jihu Moravy. Je jí 22 let, pochází z katolické rodiny a do Afriky odjela po maturitě na brněnském gymnáziu Matyáše Lercha. Po návratu se teď chystá studovat medicínu.

Jak jste se stala dobrovolnicí?

Když člověk chce, stane se dobrovolníkem snadno a rychle. Já jsem věděla, že po maturitě nechci jít rovnou na vysokou, a začla jsem hledat alternativy – a jednou z nich byl i rok dobrovolné práce v zahraničí.

S jakou organizací jste se dostala do Afriky? Proč zrovna s ní?

Když jsem se rozhodla, že chci odjet někam jako dobrovolník, začala jsem se rozhlížet, s jakou organizací by to bylo možné. Většina organizací ale hledala vystudované odborníky – mladá holka čerstvě po maturitě pro ně nebyla moc perspektivní. Potom jsem ale narazila na Salesiánskou asociaci dona Bosca (SADBA), která vysílá dobrovolníky do různých salesiánských středisek všude po světě. Ve většině z nich pracují dobrovolníci s dětmi – což je také náplň práce salesiánů.

Co jste v Africe dělala? Jak dlouho jste tam byla?

V Africe, konkrétně v Demokratické republice Kongo, jsem strávila jeden školní rok. Pracovala jsem ve městě Lubumbashi v jednom ze salesiánských středisek pro děti z ulice. Součástí centra je škola, kde jsem učila a doučovala, a internát pro kluky, takový dětský domov. Tam jsem byla něčím mezi vychovatelkou, starší sestrou a mámou pro děti bez rodiny.

Co jazyková bariéra, předsudky, nemoci?

Odjížděla jsem naštěstí dobře jazykově vybavená. V Kongu je oficiálním jazykem francouzština a já jsem absolvovala bilingvní francouzskou sekci gymnázia. Ne všechny děti ale francouzsky uměly, takže jsem se učila i místní jazyk, svahilštinu.
S předsudky jsem se moc nesetkala. Snad jedině s tím, který souvisí se špatnou pověstí Konga v našich končinách – že totiž v Kongu zuří válečný konflikt a hned po překročení hranic mě pravděpodobně někdo propíchne rezavým nožem. Je pravda, že v Kongu existují oblasti, kde není bezpečno a kde konflikty stále probíhají. Netýká se to ale zdaleka celé rozlohy a já jsem odjížděla do oblasti bezpečné.
Navzdory všem preventivním opatřením se mi ale nevyhnuly africké nemoci. Naštěstí o mě bylo dobře postaráno, v centru jsme měli malou nemocnici pro kluky a pracovníky centra.

Čeho jste za ten rok dosáhla? Naplnily se vaše představy?

Do Konga jsem neodjížděla s představou, že jedu dosáhnout něčeho hmatatelného. To nejdůležitější, čeho jsem dosáhla, bylo, že jsem rok byla součástí rodiny kluků, kteří normální rodinu nemají. Že jsem několika z nich pomohla se něco naučit ve škole, aby se mohli vzdělávat dál, mohli se vyučit řemeslu a nakonec se dokázat uživit sami.

Co bylo pro vás největší odměnou?

Radost dětí. Ta zabírá na všechny chmury. A taky radost mých spolupracovníků z toho, že tam jsem s nimi. To bylo tak nějak vzájemné.

Co bylo pro vás nejtěžší?

Nejtěžší bylo vrátit se zpátky!

Obohatil vás pobyt v Africe? Čím nejvíce?

Určitě. Když je člověk takhle vytržený ze svého prostředí, které ho formuje a které vlastně nikdy neopustil, je to takové setkání se sebou samým. Člověk o sobě zjistí spoustu věcí – některé ho zklamou, některé zase potěší. Pro mě to byla určitě velká lekce dospělosti. Na opačné polokouli sama mezi černoušky a cizími lidmi jsem najednou měla spoluvychovávat osmdesát kluků, kteří u nás na internátu trvale bydleli. Sotva jsem sama opustila školní lavice, a najednou jsem měla učit. Byla to velká výzva. Spoustu věcí jsem se učila za pochodu. Důležité na tom ale bylo, že kluci byli rádi, už jenom že tam s nimi prostě jsem.

Jaké máte plány do budoucna?

 

Na konci června se chystám vrátit zpátky do Konga. Tentokrát ale jen na dva měsíce, chtěla bych s kluky strávit letní prázdniny a potom se vrátit a začít studovat. Dál zatím moje plány nesahají, ale říká se, že když někdo navštíví jednou Afriku, musí se tam pořád vracet.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 7/2012.

Martin Hrubeš je zaměstnanec Ministerstva životního prostředí ČR, ordinovaný presbyter a kurátor sboru v Praze-Horních Počernicích. Spolupracuje s Českou rozvojovou agenturou na projektech rozvojové spolupráce v zemích tzv. třetího světa. Byl několikrát v Mongolsku, Nikaragui a dobře zná i Etiopii – zemi krále Šalamouna. Jako hudebník má velmi rád i skupinu Afričanů a pro africkou hudbu nadšených Čechů Nsango malamu.

Martine, aktivně se podílíš na rozvojové pomoci České republiky se zeměmi tzv. třetího světa. Můžeš tento projekt představit?

Musím tě opravit – správně se nyní říká rozvojová spolupráce, už ne pomoc.
Neměla by se plést s humanitární pomocí. Podle litery této koncepce chce ČR pomáhat v chudých zemích snižovat chudobu, počet hladovějících, vést k samostatnému rozvoji. V praxi to znamená zajišťování přístupu k pitné vodě, investice do veřejně prospěšných staveb, například nemocnice, čistírny odpadních vod, školy, zpracování ekologických auditů i technických opatření, pomoc v zemědělském hospodaření a mnoho dalších sfér činností. Patří sem i poskytování stipendií studentům z těchto zemí na českých vysokých školách.

Do jakých zemí jde z Česka rozvojová pomoc?

V současnosti jsou programovými zeměmi české rozvojové spolupráce Mongolsko, Etiopie, Moldavsko, Bosna a Hercegovina a Afghánistán. Tam jde většina projektů a peněz. O stupeň níže jsou tzv. projektové země, kde jsou realizovány jen jednotlivé projekty. Pak je několik zemí, kde pouze dobíhají dříve započaté projekty, ale s další spoluprací se už nepočítá. Mezi těmito posledními jsou bohužel i dvě země africké – Angola a Zambie.

Jak finančně náročné jsou tyto projekty? Jaké procento HDP je určeno na tuto pomoc? Omezily nějak tuto pomoc škrty ve státním rozpočtu?

To je velmi různé. Projekty zadávané Českou rozvojovou agenturou v Praze se pohybují od necelého milionu až do prvních desítek milionů Kč. Zastupitelské úřady mohou provádět tzv. malé projekty (cca do 400 tisíc Kč). Reálně je na rozvojovou spolupráci věnováno asi 0,1 % hrubého domácího produktu, což je podstatně méně, než se ČR zavázala. Toto nedostatečné financování však nesouvisí se škrty za současného ministra financí. Je staršího data a je výrazem neochoty pomáhat, je to obyčejná chamtivost na státní úrovni, aby naše peníze zůstaly nám.

Jak se na pomoci podílí vaše pracoviště?

Všechny aktivity rozvojové spolupráce jsou od roku 2008 postupně převáděny do tehdy založené České rozvojové agentury (ČRA). Moje pracoviště, v nejširším smyslu je to Ministerstvo životního prostředí ČR, se na ní již nepodílí vůbec. Spolupracuji s ČRA jako nezávislý expert.

Téma tohoto čísla je zaměřeno na Afriku. Co proto tebe znamená tento kontinent? Dokážeš jej krátce charakterizovat?

Nedokážu. Byl jsem krátce v několika afrických zemích a to na charakteristiku kontinentu nestačí. Relativně lépe znám jen Etiopii, ale co o ní stručně říct? Snad jen to, že jako jediná africká země nebyla nikdy evropskou kolonií (nepočítám-li asi dvacet let mezi válkami, kdy se o kolonizaci pokusili Italové). Jde o hornatou zemi, kterou prochází Východoafrický prolom – jedna z největších geologických struktur na Zemi. Je to mladá příkopová propadlina s řadou jezer a termálních pramenů – dno příkopu leží asi 1 000–1 700 m nad mořem.
V Etiopii jsou desítky sopek, mnohé z nich aktivní. Addis Abeba leží ve výšce zhruba 2 600 m nad mořem, původní královský hrad, kde sídlil král, se nachází nad městem ve výšce přes 3 000 m. Královně tam prý však bylo zima, tak přenesli sídlo níže – a vzniklo dnešní hlavní město. Na severu země povrch klesá hluboko pod hladinu Mrtvého moře do žhavé Afarské prolákliny. Po Mrtvém moři je to nejhlubší propadlina na pevnině. Etiopie nemá přístup k moři, připravila ji o něj separatistická Eritrea.

Je těžké přiblížit sedmdesát milionů lidí, příslušníků desítek národů a jazyků. Jsou uvyklí chudobě, tvrdé práci a čekání na déšť. Jsou hrdí na svou dlouhou křesťanskou tradici, kterou odvozují již od krále Šalamouna. Muslimové jsou tu spíše nenápadní, za ně tiše, leč nepřehlédnutelně promlouvají početné, zářivě nové mešity i v nejzapadlejších koutech venkova.

Kromě zaměstnání působíš i jako kurátor sboru v Horních Počernicích, co může Afrika znamenat pro českého evangelíka?

Nevím, těžko hledat spojitost. Etiopané jsou zbožní (včetně tzv. jižních národů, které zůstaly animistické). Tradiční je Etiopská pravoslavná církev, blízká egyptským Koptům. Protestanté se shlukují v menších, více méně charismaticky se projevujících kroužcích. Celkově jich je asi dost, jenže „českému evangelíkovi“ nejsou moc blízcí. Původní africká náboženství jsou spíše okrajová.

Vím, že jste ve sboru nedávno měli přednášku koordinátorky humanitární pomoci Diakonie pro Afriku a několikrát i vystoupení černošské skupiny Nsango malamu. S jakým ohlasem se setkaly tyto akce mezi členy sboru?

Vždy byly hojně navštíveny, byl o ně zájem. Beseda se sestrou Evou Grollovou byla výjimečná, vyplynula ze zájmu, který vyvolal projekt Diakonie ČCE v Etiopii.
Nsango malamu je něco jiného – skupina Afričanů a pro jejich hudbu nadšených Čechů. Jejich zpěv, hudba a bubnování je službou lidem a Bohu. V Čechách, nota bene na církevní půdě je to zjev neobyčejný a krásný. Škoda, že dva hlavní aktéři  odjeli zřejmě natrvalo do zahraničí.

Ptal se Jan Kirschner

Český bratr 7/2012.

Tomáš Pavelka, farář
Že se tam najdou země, kde do kostela chodí skoro každý. Že lidé vnějšně i vnitřně úplně odlišní, tisíce kilometrů vzdálení, mají stejnou víru jako já. Samozřejmě vím o tom, že realita je složitější; přesto v Africe hledám „Království kněze Jana“ jako mnohdy středověký člověk. Je to země dobrodružných snů i noční můra, Conradovo Srdce temnoty. Láká mě tedy dobrodružství.

Lenka a Wolfgang Schmidtovi, humanitární pracovníci v Africe
Velká potřeba fyzické pomoci. Podle našeho názoru potřebuje většina Afriky pomoc zvenku. Pro obyčejné lidi je těžké vůbec přežít kvůli korupci a tomu, jak jsou tam věci nastavené a jak fungují. Po létech života v Africe jsme došli k názoru, že aby se tento začarovaný kruh dal rozetnout, musí být umožněno vzdělání všem a zdarma. Školy se tu totiž normálně platí.

Jana Škubalová, pracovnice Diakonie – střediska humanitární a rozvojové pomoci
Její pestrost, barevnost a odvaha být sama sebou. To, že v každé zemi najdete lidi různých kultur, náboženství a zvyků. Lidé, kteří žijí mnohem jednodušeji než my a přitom plně. Každodenní radost v očích dětí a na tváři žen i starců. Odvaha nevzdat to a stále znovu hledat cestu vpřed. Inovativní myšlení v každodenním životě – schopnost si poradit. Plnější vnímání života, prostoru a času.

Petr Raus, televizní redaktor
Pozoruhodná příroda, staré kultury, ale také potřeba misie a pomoci. Subsaharská Afrika je evangeliu otevřená, potřebuje však pomoc se vzděláváním; zejména biblickým, ale nejen. Stejně tak je potřebné učit moderní metody zemědělství či zdravotnictví.

Miloš Hübner, senior
Pro mě je to světadíl, kde tuším za současným tradičním životem a společenským neklidem hloubku historie; tisíciletí egyptského státu, řadu biblických dějů, oblast nejstarší křesťanské misie. Zároveň si připomínám vytlačení afrického křesťanství islámem jako varovné znamení; ani sedm set let existence nějakého duchovního útvaru mu nezaručuje věčnost.

Ilona Mužátková, ekoložka
Myslím, že Afrika je kontinent jiné perspektivy, jiných souvislostí mezi běžnými pojmy. Lákala by mě, protože bych tam musela věcem porozumět nějak nově. Bylo by ale nutné tam strávit hodně času a žít přirozeně v místních podmínkách a na to nemám odvahu.

Lia Valková, synodní kurátorka
Afrika – to je pro mne příliš široký pojem a svou rozmanitostí přesahuje mé představy. Co mě napadne nejdřív, je nádhera přírody.

Český bratr 6/2012.

Náboženskou situaci a speciálně situaci západního křesťanství si lze představovat jako dynamickou, jako dění. Snad i proto také se objevila metafora trhu a tržiště, ne ve všech ohledech šťastná. Religionisté a sociologové ji dlouho používají a třeba se ptají, jak se náboženství projevuje jako „obchodní značka“. A předpokládá se přitom, že náboženské přesvědčení zahrnuje „racionální“ jednání. Tato metafora má však jen omezenou platnost.
Nejzřetelněji ji lze uplatnit tam, kde určitá náboženská společnost přímo či nepřímo provádí obchodní činnost nebo se účastní vztahů a procesů tzv. tržní ekonomiky. Neboli když se přizpůsobuje ekonomickým podmínkám a učí se od nich. Vztah náboženské obce a jejích členů se zčásti doplňuje anebo i nahrazuje vztahem podnikatelského subjektu a jeho klientů nebo zákazníků, aniž by se přitom za tím muselo skrývat bohaté rýžoviště anebo snad lumpárna.

O náboženském trhu mluvil už anglický myslitel Adam Smith, který uvažoval také o obchodní soutěži mezi náboženstvími. Ale ekonomičtí myslitelé často vidí ekonomiku všude. A přitom je to často tak, že se ve volném prostoru objevují nabídky, k nimž neexistují alternativy v nabídkách evangelických nebo katolických. Těžko také očekávat, že by se v kostelích objevila nabídka léčivých kamenů anebo se v nich prováděly šamanské kurzy, protože to do daných tradic nepatří. To spíš z evangelických kazatelen zaslechneme něco o pověrách a o víře jako zbrani proti pověře, ale sotva s praktickými důsledky. Někdy se může zdát, že se dnes setkáváme s inovacemi lidové religiozity, která kvete odedávna na okraji či za okrajem hlavních tradic. Jen se mění mentalita a požadavky spolu s nabídkou, která se obohacuje nejrůznějšími importy, zejména z Východu, a syntézami.

Určité srovnání dovoluje knižní trh. Některým knihkupectvím s duchovní literaturou anebo odpovídajícím oddělením běžných knihkupectví se poměrně dobře daří. Což si lze vysvětlit mimo jiné tím, že lidé hledající a lidé s duchovními zájmy více čtou, ale také tím, že duchovní zájmy jsou v nemalé míře individualizované a mnoho lidí (třeba po osobním zklamání z církví) si je spíš zasazuje do své soukromé sféry. A to z nejrůznějších důvodů (i z nezbytí).

Představou trhu lze náboženskou současnost postihnout ještě v jiném ohledu. Dávno se již totiž mluví o „náboženské samoobsluze“, která člověku dovoluje v praxi se cítit křesťanem, pěstovat buddhistické meditace, navštěvovat věštírnu a experimentovat s duchovnímu technikami. Vězme však, že žádné náboženství, křesťanství nevyjímaje, se nevyvíjelo v izolaci od vnějších vlivů. Nemluvě o tom, že křesťanství nevytvořilo samo sebe v bodě nula. Na druhé straně rozmanitý neklid vede někoho dál za pouhé rozhlížení po okolí a opatrné vypůjčování. A před podezřelým slovem „eklekticismus“ pak někdo takový utíká ke „korektněji“ znějícímu termínu „sdílená identita“, jako by mu křesťanství nestačilo.Když se ale na celou věc podíváme z jiného konce, můžeme se ptát, nakolik trh ovlivňuje přímo náboženskou praxi a náboženské myšlení. Sociologové totiž znají takzvanou teorii racionální náboženské volby, která si v posledním desetiletí minulého století získala významné postavení ve Spojených státech. Tato teorie počítá s tím, že člověk je tvor ekonomický a jako takový se vůbec snaží dosahovat svých cílů s vynaložením co nejnižších nákladů. Když ale nastanou vážné potíže, anebo cíle vůbec nelze dosáhnout, přichází ke slovu kompenzace například ve formě slibů spásy. A na základě toho člověk vstupuje s Bohem do ekonomického vztahu, v němž slibuje dodržovat určité závazky. Pak i odhodlání muslimských atentátníků položit svůj život s nadějí na posmrtné odměny ztrácí punc čirého fanatismu (jak říká americká politoložka Louise Richardsonová). Anebo díky pluralitě náboženského trhu dochází ke konkurenčnímu boji mezi náboženskými skupinami, které se snaží zlepšovat svou nabídku a tím posilují religiozitu. Do evropských a zejména českých poměrů tato teorie těžko zapadá. A to je také jeden z důvodů, proč s představou náboženského tržiště nakládat velmi opatrně anebo si je jí třeba vůbec vyhnout.

Poučení může být několikeré. Je totiž naivní bojovat z kazatelen proti jiné religiozitě, zato je prozíravé pracovat poctivě na vlastní nabídce, a to bez prvoplánových, krátkodechých, dušelapných a podobně defektních pohnutek. Vůči tržním principům a jejich reálnému uplatňování je bez ohledu na stranické preference dobré přijmout obezřetnost. Jednak proto, že co je neviditelné a věčné, má přednost, jednak proto, že křestané i nekřesťané nekriticky aplikují ekonomická měřítka na náboženství. Mluví se třeba o staletém náboženském „monopolu“, který po staletí v Evropě vládl, ačkoli hmatatelná jednota historického křesťanství nikdy neexistovala a dnešní představu o monopolech v dynamické civilizaci nelze přesazovat zpětně do společnosti tradiční. A jindy zase tíhneme k tomu, co se „vyplácí“ bez ohledu na „poklad v nebesích“, který člověk může dostat, ne si jej zaplatit. Posledním měřítkem nemůže být ani floskule o penězích, bez nichž se neobejdeme, stejně jako iluze, že peníze mohou být hlavním prostředkem řešení škod.

Není třeba se ani přímo zříkat přizpůsobování, pokud tím ovšem neutrpí svébytnost. Křesťanství prostě neobstojí, když se začne po okolním světě opičit. Ale ani tehdy, když se uzamkne do temné komůrky, v níž se pokusí rozsvěcet světlo jen pro sebe a básnit o tom, že je třeba „vyjít do světa“. Duchovní zájmy se probouzejí a naplňují, jen když je nabídka. Kdyby Ježíš nevystoupil s nabídkou, svědkové jeho existence by z něho nic nevyčetli. Podle mého by ale bylo neštěstí, kdyby se křesťanská nabídka začala chovat jako tržní produkt. O křesťanskou nabídku má jít, aby si ji člověk volil jako nutnou k životu. Avšak o nabídku, která po druhém nechce platbu. Vzpomeňme jen na Ježíše, jak demonstrativně odmítl vnášením trhu do svatyně dělat z chrámu peleš lotrovskou. Momentka prostinká, ale působivá…

Jiří Hoblík, teolog a religionista