Český bratr 7/2012.

Markéta Lengálová bydlí ve Velkých Hostěrádkách, malé dědince na jihu Moravy. Je jí 22 let, pochází z katolické rodiny a do Afriky odjela po maturitě na brněnském gymnáziu Matyáše Lercha. Po návratu se teď chystá studovat medicínu.

Jak jste se stala dobrovolnicí?

Když člověk chce, stane se dobrovolníkem snadno a rychle. Já jsem věděla, že po maturitě nechci jít rovnou na vysokou, a začla jsem hledat alternativy – a jednou z nich byl i rok dobrovolné práce v zahraničí.

S jakou organizací jste se dostala do Afriky? Proč zrovna s ní?

Když jsem se rozhodla, že chci odjet někam jako dobrovolník, začala jsem se rozhlížet, s jakou organizací by to bylo možné. Většina organizací ale hledala vystudované odborníky – mladá holka čerstvě po maturitě pro ně nebyla moc perspektivní. Potom jsem ale narazila na Salesiánskou asociaci dona Bosca (SADBA), která vysílá dobrovolníky do různých salesiánských středisek všude po světě. Ve většině z nich pracují dobrovolníci s dětmi – což je také náplň práce salesiánů.

Co jste v Africe dělala? Jak dlouho jste tam byla?

V Africe, konkrétně v Demokratické republice Kongo, jsem strávila jeden školní rok. Pracovala jsem ve městě Lubumbashi v jednom ze salesiánských středisek pro děti z ulice. Součástí centra je škola, kde jsem učila a doučovala, a internát pro kluky, takový dětský domov. Tam jsem byla něčím mezi vychovatelkou, starší sestrou a mámou pro děti bez rodiny.

Co jazyková bariéra, předsudky, nemoci?

Odjížděla jsem naštěstí dobře jazykově vybavená. V Kongu je oficiálním jazykem francouzština a já jsem absolvovala bilingvní francouzskou sekci gymnázia. Ne všechny děti ale francouzsky uměly, takže jsem se učila i místní jazyk, svahilštinu.
S předsudky jsem se moc nesetkala. Snad jedině s tím, který souvisí se špatnou pověstí Konga v našich končinách – že totiž v Kongu zuří válečný konflikt a hned po překročení hranic mě pravděpodobně někdo propíchne rezavým nožem. Je pravda, že v Kongu existují oblasti, kde není bezpečno a kde konflikty stále probíhají. Netýká se to ale zdaleka celé rozlohy a já jsem odjížděla do oblasti bezpečné.
Navzdory všem preventivním opatřením se mi ale nevyhnuly africké nemoci. Naštěstí o mě bylo dobře postaráno, v centru jsme měli malou nemocnici pro kluky a pracovníky centra.

Čeho jste za ten rok dosáhla? Naplnily se vaše představy?

Do Konga jsem neodjížděla s představou, že jedu dosáhnout něčeho hmatatelného. To nejdůležitější, čeho jsem dosáhla, bylo, že jsem rok byla součástí rodiny kluků, kteří normální rodinu nemají. Že jsem několika z nich pomohla se něco naučit ve škole, aby se mohli vzdělávat dál, mohli se vyučit řemeslu a nakonec se dokázat uživit sami.

Co bylo pro vás největší odměnou?

Radost dětí. Ta zabírá na všechny chmury. A taky radost mých spolupracovníků z toho, že tam jsem s nimi. To bylo tak nějak vzájemné.

Co bylo pro vás nejtěžší?

Nejtěžší bylo vrátit se zpátky!

Obohatil vás pobyt v Africe? Čím nejvíce?

Určitě. Když je člověk takhle vytržený ze svého prostředí, které ho formuje a které vlastně nikdy neopustil, je to takové setkání se sebou samým. Člověk o sobě zjistí spoustu věcí – některé ho zklamou, některé zase potěší. Pro mě to byla určitě velká lekce dospělosti. Na opačné polokouli sama mezi černoušky a cizími lidmi jsem najednou měla spoluvychovávat osmdesát kluků, kteří u nás na internátu trvale bydleli. Sotva jsem sama opustila školní lavice, a najednou jsem měla učit. Byla to velká výzva. Spoustu věcí jsem se učila za pochodu. Důležité na tom ale bylo, že kluci byli rádi, už jenom že tam s nimi prostě jsem.

Jaké máte plány do budoucna?

 

Na konci června se chystám vrátit zpátky do Konga. Tentokrát ale jen na dva měsíce, chtěla bych s kluky strávit letní prázdniny a potom se vrátit a začít studovat. Dál zatím moje plány nesahají, ale říká se, že když někdo navštíví jednou Afriku, musí se tam pořád vracet.

Ptala se Daniela Ženatá