Český bratr 6/2012.
Náboženskou situaci a speciálně situaci západního křesťanství si lze představovat jako dynamickou, jako dění. Snad i proto také se objevila metafora trhu a tržiště, ne ve všech ohledech šťastná. Religionisté a sociologové ji dlouho používají a třeba se ptají, jak se náboženství projevuje jako „obchodní značka“. A předpokládá se přitom, že náboženské přesvědčení zahrnuje „racionální“ jednání. Tato metafora má však jen omezenou platnost.
Nejzřetelněji ji lze uplatnit tam, kde určitá náboženská společnost přímo či nepřímo provádí obchodní činnost nebo se účastní vztahů a procesů tzv. tržní ekonomiky. Neboli když se přizpůsobuje ekonomickým podmínkám a učí se od nich. Vztah náboženské obce a jejích členů se zčásti doplňuje anebo i nahrazuje vztahem podnikatelského subjektu a jeho klientů nebo zákazníků, aniž by se přitom za tím muselo skrývat bohaté rýžoviště anebo snad lumpárna.
O náboženském trhu mluvil už anglický myslitel Adam Smith, který uvažoval také o obchodní soutěži mezi náboženstvími. Ale ekonomičtí myslitelé často vidí ekonomiku všude. A přitom je to často tak, že se ve volném prostoru objevují nabídky, k nimž neexistují alternativy v nabídkách evangelických nebo katolických. Těžko také očekávat, že by se v kostelích objevila nabídka léčivých kamenů anebo se v nich prováděly šamanské kurzy, protože to do daných tradic nepatří. To spíš z evangelických kazatelen zaslechneme něco o pověrách a o víře jako zbrani proti pověře, ale sotva s praktickými důsledky. Někdy se může zdát, že se dnes setkáváme s inovacemi lidové religiozity, která kvete odedávna na okraji či za okrajem hlavních tradic. Jen se mění mentalita a požadavky spolu s nabídkou, která se obohacuje nejrůznějšími importy, zejména z Východu, a syntézami.
Určité srovnání dovoluje knižní trh. Některým knihkupectvím s duchovní literaturou anebo odpovídajícím oddělením běžných knihkupectví se poměrně dobře daří. Což si lze vysvětlit mimo jiné tím, že lidé hledající a lidé s duchovními zájmy více čtou, ale také tím, že duchovní zájmy jsou v nemalé míře individualizované a mnoho lidí (třeba po osobním zklamání z církví) si je spíš zasazuje do své soukromé sféry. A to z nejrůznějších důvodů (i z nezbytí).
Představou trhu lze náboženskou současnost postihnout ještě v jiném ohledu. Dávno se již totiž mluví o „náboženské samoobsluze“, která člověku dovoluje v praxi se cítit křesťanem, pěstovat buddhistické meditace, navštěvovat věštírnu a experimentovat s duchovnímu technikami. Vězme však, že žádné náboženství, křesťanství nevyjímaje, se nevyvíjelo v izolaci od vnějších vlivů. Nemluvě o tom, že křesťanství nevytvořilo samo sebe v bodě nula. Na druhé straně rozmanitý neklid vede někoho dál za pouhé rozhlížení po okolí a opatrné vypůjčování. A před podezřelým slovem „eklekticismus“ pak někdo takový utíká ke „korektněji“ znějícímu termínu „sdílená identita“, jako by mu křesťanství nestačilo.Když se ale na celou věc podíváme z jiného konce, můžeme se ptát, nakolik trh ovlivňuje přímo náboženskou praxi a náboženské myšlení. Sociologové totiž znají takzvanou teorii racionální náboženské volby, která si v posledním desetiletí minulého století získala významné postavení ve Spojených státech. Tato teorie počítá s tím, že člověk je tvor ekonomický a jako takový se vůbec snaží dosahovat svých cílů s vynaložením co nejnižších nákladů. Když ale nastanou vážné potíže, anebo cíle vůbec nelze dosáhnout, přichází ke slovu kompenzace například ve formě slibů spásy. A na základě toho člověk vstupuje s Bohem do ekonomického vztahu, v němž slibuje dodržovat určité závazky. Pak i odhodlání muslimských atentátníků položit svůj život s nadějí na posmrtné odměny ztrácí punc čirého fanatismu (jak říká americká politoložka Louise Richardsonová). Anebo díky pluralitě náboženského trhu dochází ke konkurenčnímu boji mezi náboženskými skupinami, které se snaží zlepšovat svou nabídku a tím posilují religiozitu. Do evropských a zejména českých poměrů tato teorie těžko zapadá. A to je také jeden z důvodů, proč s představou náboženského tržiště nakládat velmi opatrně anebo si je jí třeba vůbec vyhnout.
Poučení může být několikeré. Je totiž naivní bojovat z kazatelen proti jiné religiozitě, zato je prozíravé pracovat poctivě na vlastní nabídce, a to bez prvoplánových, krátkodechých, dušelapných a podobně defektních pohnutek. Vůči tržním principům a jejich reálnému uplatňování je bez ohledu na stranické preference dobré přijmout obezřetnost. Jednak proto, že co je neviditelné a věčné, má přednost, jednak proto, že křestané i nekřesťané nekriticky aplikují ekonomická měřítka na náboženství. Mluví se třeba o staletém náboženském „monopolu“, který po staletí v Evropě vládl, ačkoli hmatatelná jednota historického křesťanství nikdy neexistovala a dnešní představu o monopolech v dynamické civilizaci nelze přesazovat zpětně do společnosti tradiční. A jindy zase tíhneme k tomu, co se „vyplácí“ bez ohledu na „poklad v nebesích“, který člověk může dostat, ne si jej zaplatit. Posledním měřítkem nemůže být ani floskule o penězích, bez nichž se neobejdeme, stejně jako iluze, že peníze mohou být hlavním prostředkem řešení škod.
Není třeba se ani přímo zříkat přizpůsobování, pokud tím ovšem neutrpí svébytnost. Křesťanství prostě neobstojí, když se začne po okolním světě opičit. Ale ani tehdy, když se uzamkne do temné komůrky, v níž se pokusí rozsvěcet světlo jen pro sebe a básnit o tom, že je třeba „vyjít do světa“. Duchovní zájmy se probouzejí a naplňují, jen když je nabídka. Kdyby Ježíš nevystoupil s nabídkou, svědkové jeho existence by z něho nic nevyčetli. Podle mého by ale bylo neštěstí, kdyby se křesťanská nabídka začala chovat jako tržní produkt. O křesťanskou nabídku má jít, aby si ji člověk volil jako nutnou k životu. Avšak o nabídku, která po druhém nechce platbu. Vzpomeňme jen na Ježíše, jak demonstrativně odmítl vnášením trhu do svatyně dělat z chrámu peleš lotrovskou. Momentka prostinká, ale působivá…
Jiří Hoblík, teolog a religionista