Český bratr 8/2012.

Koncem loňského srpna jsem byl požádán, abych odjel do východního Turecka pod mohutný zasněžený Ararat, kde necelé dva kilometry od íránské hranice leží útvar, který tvarem i rozměry připomíná velkou loď. Mým úkolem bylo říct, zda se jedná o geologický či archeologický objekt, tedy zda by ona araratská záhada mohla být Noemovou archou či nějakou povedenou „hříčku přírody“. Již při studiu písemných materiálů bylo zřejmé, že půjde o víc než pouhou geologii. Objekt je totiž již padesát let cílem výzkumu různých, někdy poměrně sofistikovaných expedicí, které jej buď potvrzují, či méně často zpochybňují a podle toho vyvozují nejenom, zda má Bible pravdu, ale také jej citují jako důkaz kreacionismu. Jedná se tak o záležitost mezi velmi starým, ještě sumerským mýtem, přírodními vědami a nějakou novou mytologií založenou na náboženské reklamě a doslovném čtení svatých Písem.

„Noemova archa“ je kupodivu dobře přístupná. Stačí se dát po hlavní silnici z tureckého či spíše kurdského Dogubayazitu k íránské hranici a těsně za vesnicí Telceker odbočit po prašné, ale sjízdné silnici asi čtyři kilometry směrem k jihu. Archa je vidět přímo z cesty, policie nikoho neobtěžuje a místní Kurdi jsou k cizincům přátelští.

Objekt leží na okraji mohutného sesuvu připomínajícího tři kilometry dlouhý a několik set metrů široký proud sestupující z horského úpatí až mezi obdělávaná pole mezihorské pánve. Bylo to pravděpodobně jedno z mohutných araratských zemětřesení, které otřáslo úpatím nedaleké hory Tendürek a způsobilo, že masy zeminy sjely po vlhkých podložních jílovcích o kilometr níž. Další velké zemětřesení odhalilo v roce 1948 objekt podobný arše. Pastevci a jejich stáda se toulají celou Anatolií, takže není divu, že na „archu“ poprvé upozornil místní pasák Rešit Sarihan.

(…)

Jedná se o živý geologický fenomén. V zimě zde napadá víc než metr sněhu. Jarní vody se vsakují do svahovin a živí prameny, takže i v suchém srpnu na obou stranách archy protékají dva potoky a v jejím okolí se tvoří mokřady a drobná jezírka. Potoky vytvářejí čerstvě zaříznuté, několik metrů hluboké rokle, do kterých – jak o tom svědčí rozevřené pukliny – se v podobě poměrně pravidelných obloukovitých struktur sesouvají okraje proudu. Takovýchto jednostranných oblouků, podobných jednomu boku „archy“ nalezneme v okolí hned několik. Ale kupodivu se daří nalézt i oboustranné struktury podobné velkému oku, které vznikají tím, že zeminy se pohybují do roklí na obou stranách. Zde již můžeme tušit útvary podobné lodi.

Základem „archy“ jsou tedy dvě pravidelné rozevřené, obloukovité sesuvné struktury, které se pravidelně protnuly a šťastnou náhodou se podobají lodi. Tyto rozevřené pukliny byly vyplněny a zcela překryty bahnem a kameny mladšího sesuvu. Teprve trojité zemětřesení a vodní eroze v roce 1948 odkryla neobvykle pravidelný útvar, který místní zbožní lidé znalí Koránu, kde je potopa rovněž zmíněna, považovali za archu. Ale přesto tento příběh o vědeckém vyřešení není tak triviální, protože se nějak dotýká lidských srdcí. Už samy fotografie původního pastevce ukazují krásného, příjemného, velmi zbožného starce, jemuž objev změnil život.

Mezi argumenty svědčícími pro skutečnou archu je často uváděn nález kusů dřeva. Nic podobného jsme nenalezli a kusy horniny označené jako dřevo a uložené v místním muzeu jsou ve skutečnosti běžné místní vápence. Podle fotografií původních nálezů se však dá soudit, že se jedná o prokřemenělá třetihorní dřeva o celých dvacet milionů let starších než byl Noe. Na arše rovněž scházejí jakékoliv archeologické materiály.

(…)

Ale přesto to je úžasné místo zejména po ránu, kdy vrchol Araratu ještě není obklopen cáry mraků. Již v 18. století si cestovatelé a poutníci do Svaté země všimli, že v kontaktu s přírodou, místními lidmi a krajinou lépe rozumějí Bibli. Najednou si uměli představit, kudy chodili proroci či apoštolové, jaké překážky překonávali a s jakými lidmi se cestou setkávali. V těchto starých kulturních zemích se odehrává něco nápadného, co můžeme označit za narativní hodnotu krajiny, tedy její schopnost udržovat a vyprávět příběhy. Jedním z obecných kořenů poutnictví je navození osobního vztahu skrze místo, kde se děj udál. Příběh byl zpočátku jen jakýmsi vyprávěním, ale teprve při kontaktu s reálnou scenérií se i on sám stal skutečnějším.

(…)

Již od doby bronzové je doložena funkce profesionálních vypravěčů, kteří byli najímáni lodními kapitány i vůdci karavan, aby vyprávěli či formou „protomuzikálu“ zpívali příběhy. Obchodní karavany se v té době běžně pohybovaly mezi Indií a Cínovými ostrovy, tedy Británií. Zdá se, že různé verze mýtu o potopě patřily mezi nejoblíbenější příběhy své doby, protože je v nich obsaženo nebezpečí, katastrofa, lidé i zvířata, ale i ujištění bohů, že podobná věc se již nebude opakovat.

(…)

Základem mýtu o potopě světa je pravděpodobně skutečná obrovská povodeň ploché krajiny mezi Eufratem a Tigridem. Pojem „svět“ dlouhou dobu znamenal „místo, kde žijeme“.

(…)

Ale právě to vědecké vysvětlení, že mýtus o potopě je jen metaforou hodně velké povodně, je zavádějící, protože toto vyprávění je posledních pět tisíc let hlavně o vztahu člověka a boha, o tom, co znamená správně se chovat na zemi i o nezvratném slibu, že protivenství budou mnohá, ale k žádné světové katastrofě již nedojde. Vlastně teprve pod Araratem jsem pochopil zaujetí, s jakým renesanční malíři malovali a promýšleli své verze potopy světa či, jak bychom dnes řekli, „globální krize“. Vlastně mě překvapilo, jak málo o těchto starých příbězích dnes hovoříme, a dokonce ani hollywoodské katastrofické filmy nedosahují síly starých předloh, protože jsou jen o lidech a ne také o bohu a zvířatech.

RNDr. Václav Cílek, zkrácený text z nově připravované knihy Pozoruj tu zemi, která má vyjít v prosinci tohoto roku. Připravila Ilona Mužátková.

Český bratr 8/2012.

Skutečnost, že jsem křesťan, byla pro mne od mládí velice důležitá. Vystudoval jsem na pražské matematicko-fyzikální fakultě učitelství matematiky a fyziky. Předmět studia fyziky – svět či vesmír s jeho zákonitostmi – jsem vnímal jako ten svět, který stvořil Bůh. Když jsem studoval, mluvilo se hodně o zbrojení a odzbrojení; bylo známo, že zbrojní potenciál je tak silný, že může zničit stávající formu života na zemi. Žili jsme tehdy za železnou oponou a o nových, ve světě se šířících myšlenkách jsme se dovídali jen okrajově. Avšak informace jak o tom, že člověk i svou „mírovou“ činností může vážně narušit podmínky života, tak i o vznikajících zelených hnutích ke mně dorazily a začal jsem si uvědomovat, že křesťanskou víru je nezbytné promítat i do vztahu k životnímu prostředí.

Zelený
O iniciativách na jeho ochranu, které v naší zemi vznikaly před rokem 1989, jsem ovšem nevěděl. A tak veřejně jsem svou „zelenou“ orientaci vyjadřoval až po roce 1989. Krátce jsem byl členem Strany zelených; zklamalo mě, že jsem se tam setkal více s různým politizováním než s opravdovým zájmem o životní prostředí.

Křesťanský pohled
Evangelium formuje naše vztahy, a tak má co říci i k našemu vztahu k životnímu prostředí. Není možné zůstat netečnými k ničení toho, co Bůh stvořil a na čem mu neustále záleží. Na to, že předmětem Boží lásky je celý svět, celé stvoření, se často zapomíná či – snad mohu říci – zapomínalo. Vědomí této šíře Boží lásky výrazně ovlivňuje mou kazatelskou činnost (výpomocným kazatelem jsem byl od roku 1993, presbyterskou ordinaci jsem přijal roku 1996).
Prostřednictvím jednoho přítele se některá má kázání dostala v době, kdy zakládal Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ), k Josefu Vavrouškovi, prvnímu a poslednímu československému ministru životního prostředí. Byl velká osobnost. Zdůrazňoval souvislost vztahu k životnímu prostředí s mezilidskými vztahy, s přijatým hodnotovým systémem. Nepovažoval se za křesťana, avšak propagoval doslova kristovské hodnoty. Velice stál o začlenění křesťanů do svých snah. Přirozeně, že jsem vděčně přijal pozvání setkat se s ním a stal jsem se členem STUŽ. Škoda že přátelství s ním trvalo jen poměrně krátce; bylo přerušeno jeho tragickou smrtí v březnu 1995.

Odpovědnost
V druhé polovině posledního desetiletí 20. století vznikla v rámci České křesťanské akademie (ČKA) ekologická sekce. U jejího založení byla řada úžasných osobností, mezi nimi např. Bedřich Moldan, Bohuslav Blažek, Ivan Dejmal, Jan Bednář, Jan Čeřovský, Jan Heller, Libor Ambrozek, Otto Mádr, Pavel Trpák či Václav Mezřický. Řídil ji Miloslav Šindlar, odborník na revitalizaci vodních toků.
Jako jeden z hlavních cílů si sekce vytkla zvyšování křesťanské a církevní odpovědnosti za životní prostředí. Mnozí zakládající členové sekce však byli příliš vytíženi svými pracovními úkoly, pro životní prostředí velice přínosnými, že na vlastní činnost v sekci jim čas nezbýval.
V sekci jsem se účastnil činnosti skupiny pro teologické otázky, odborně vedené katolickým morálním teologem Otou Mádrem a evangelickým starozákoníkem Janem Hellerem a považuji se za vděčného žáka těchto vzácných bratří. Velké a užitečné pracovní vytížení dolehlo časem i na Miloslava Šindlara, který proto na vedení sekce rezignoval. Když se nedařilo najít jeho nástupce, nabídl jsem se k vedení sekce na přechodnou dobu. Nakonec z toho bylo více než deset let. Věřím, že jsme na cestě k „ozeleňování“ církví kus práce vykonali. A důležitá je v sekci také atmosféra ekumenické spolupráce a vzájemnosti, podporovaná vědomím odpovědnosti.

Širší souvislosti
Na své cestě křesťana-ekologa jsem musel řešit i vztah k různým environmentálním organizacím (Arnika, Duha, Děti Země apod.). Viděl jsem mezi jejich členy a spolupracovníky úžasnou obětavost a nasazení pro různé záležitosti týkající se životního prostředí. Možná i díky kritickému myšlení získanému studiem matematiky jsem si však začal uvědomovat, že některé akce těchto nadšených lidí nemusejí životnímu prostředí pomoci. Jde např. o jadernou energetiku, proti níž většina ekologických aktivistů bojuje. Zpravidla prosazují orientaci jen na obnovitelné zdroje. Jejich širší využití však s sebou nese řadu problémů, ať už technických, ekonomických či organizačně legislativních. Někteří aktivisté s odporem k jaderným zdrojům jdou tak daleko, že dokonce dávají přednost fosilním zdrojům (myslí především na zemní plyn), přispívajícím k oprávněně obávanému růstu podílu oxidu uhličitého v atmosféře. Jaderná energetika není bez problémů, avšak své, avšak své, možná ještě větší problémy s sebou přinášejí nejen zdroje fosilní, nýbrž i obnovitelné.

Angažovanost versus rostoucí náročnost
Zájem o zachování a zlepšování životního prostředí a v rámci osobních možností  také angažovanost pro ně patří ke křesťanskému životu. Co to však konkrétně znamená, nemusí být, a často není, zcela zřejmé. Rozhodně je dobré o přírodě, jejích zákonech a fungování co nejvíce vědět a nevnímat ji jen jako zásobárnu zdrojů ani jen jako životní prostředí, nýbrž vidět v ní Boží dílo, které je nám lidem svěřeno, které smíme užívat, o něž máme pečovat a které je součástí našich osobností.
Všechny naše lidské zásahy do přírody mají být šetrné a citlivé. Řada dobrých environmentálních návyků se stala či stává součástí běžné životní praxe. Třídí se odpad, leckde se šetří surovinami i energií. Energie je stěžejním problémem životního prostředí. Každá její přeměna je spojena s určitou degradací, tedy znamená nevratný krok směrem ke zkáze, k zániku. (Tuto jednosměrnost přírodních procesů vyjadřuje pojem entropie, jemuž byl věnován článek v ČB 2007, č.7.) Raduji se z rostoucího důrazu na energetickou šetrnost staveb. A i jinde a jinam stále více pronikají šetrné technologie.
Nicméně nad přínosy tohoto vývoje převažuje dopad našeho celkového životního stylu, charakterizovaného rostoucí náročností. Úspora provozu nových staveb a strojů bývá menší než škody způsobené brzkým zastaráváním a často jen módními trendy vyvolanou touhou po časných inovacích. Kapitalismus, který jsme před necelým čtvrt stoletím přejali jako osvědčený systém organizace společnosti, se ukazuje být slepou uličkou, ba spíše cestou k záhubě, ke kolapsu. Stálý materiální růst, na němž je vystavěn, není z podstaty věci možný.
Jsem přesvědčen, že veškeré přínosy úsporných technologií (a mezi ně patří i třídění odpadu jako „domácnostní technologie“) i snahy ekologických aktivistů odvrátit některé akce životnímu stvoření škodící nejsou s to zachránit přírodu před lidskou stupiditou a chamtivostí. Je nezbytná změna životního stylu, životních hodnot. Koneckonců, už před dvěma desetiletími cestu změny hodnotového systému doporučoval Josef Vavroušek, a to nejen pro její prospěšnost pro přírodu, nýbrž i pro člověka samého, pro společnost i pro jednotlivce.

Stvoření i spasení se nás týká
Jak však počínání člověka změnit? Co dělat proti kultu pohanského boha zvaného Hrubý domácí produkt či Mamon? Hospodin, všemohoucí Bůh a Stvořitel jako první přikázání klade: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Jenže většina lidí Boží hlas odmítá. Víme, že Bohu na jeho stvoření stále záleží, že mu záleží na člověku, a to navzdory lidskému hříchu. Ve Starém zákoně to úžasně potvrzuje autor žalmu 8 a ve známém verši J 3,16 čteme o tom, že Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna… Bůh posláním Ježíše Krista na svět, Ježíšovou obětí na kříži, následovanou vzkříšením a sesláním Ducha svatého završil stvořitelské dílo spasením. Stvoření i spasení se týká celého světa. Ježíš o sobě říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ On je i cestou k řešení ekologických problémů.
Kázat evangelium je pro životní prostředí důležitější než cokoli jiného. Evangelium v plnosti, bez lidských přídatků, bez omezení na naši kulturu a tradici. Ježíšovou cestou mohou jít i mnozí, kteří ho ústy nevyznávají, avšak řídí se jeho učením, přijímají jeho hodnotový systém a plní jeho vůli. S norským spisovatelem T. Gulbranssenem vyznávám: „Není jiné cesty.“

Jiří Nečas

Český bratr 8/2012.

Erazim Kohák, filozof a ekolog
Ne ,,dávám“ věci opravit, opravuji si je sám a mám z nich radost. A když už musím nové, tak z bazaru. To byste koukali, jakou radost dovede mít věc, která léta věrně sloužila a už, už se bála, že půjde na skládku! Oplatí to vděčností a věrností. A lidi jak by smet! Buďte k nim hodní, vy mladí!

Pavla Bělíková, redaktorka
Kolo jsem si nechala po dvanácti letech opravit za 2000 Kč, což se vyplatilo. Ale když mi chtěli opravit televizi, která stála původně 3000, za 1200, tak jsem se na to vykašlala. A stolní lampičku mi v opravně domácích spotřebičů opravit odmítli, protože to prý není domácí spotřebič. Moje námitka, že domácí spotřebič je to, co stojí doma a spotřebovává elektrickou energii, je ani v nejmenším nezviklala.

Ilona Mužátková, ekoložka
Snažím se dávat věci opravit, většinou nerada nakupuji cokoli. Pořád mě překvapuje, jak málo některé věci vydrží a ještě víc to, že se výrobci tváří, že je to normální.

Pavel Prejda, farář
Opravuji! Zrovna nedávno jsem za 150 Kč nechal opravit batoh, i když vím, že nový by nestál o mnoho víc. Nerad se loučím s věcmi, na které jsem si zvykl.

Jan Keller, farář
Když to jde, raději dám opravit či si opravím sám. Důvodů pro to je více. Většinou to přijde levněji, staré věci se mně mnohdy líbí víc než nové, vidím v nich konkrétní práci, moudrost, vkus a um lidí, kteří žili dříve – někdy i dávno před námi. A koupím-li nové, musím staré vyhodit. A to také není vždy jednoduché. Občas po něčem novém zatoužím, ale dlouho se tomu bráním. Mít jen nové prostě nechci. Vím, že tím nepodporuji naše hospodářství, ale ono se kvůli mně nepoloží. A stejně toho nového nakoupím a mám až až.

Petr Bárta, správce Horského domova v Herlíkovicích
Rozhodující je pro mne cena a poskytnutá záruka na opravu. Pokud se oprava nevyplatí, volím nový výrobek s dvouletou zárukou a doufám, že vydrží déle než poskytovaná záruka. Smutné je, že dnešní výrobky vydrží i s reklamací sotva záruční dobu. Věřím, že se jednou dočkáme, že prodávané výrobky budou opět trvanlivější.

Petr Černý, správce střediska Chotěboř
Pokud to jenom je trochu možné, dávám věci opravit. Když už oprava není možná (nedostatek dílů nebo drahá oprava), rozhoduji se o koupi nové věci. Přece člověk kvůli maličkostem nemusí hned kupovat nové věci. Měl by myslet i na případnou likvidaci použitých.

Jan Kirschner, stavař a teolog
Pro mě je dobrým příkladem stará dobrá Anglie. Na venkově je ochrana kulturní krajiny tak přísná, že postavit novostavbu je téměř nemožné. Na druhou stranu dokážou interiéry starých domů šikovně modernizovat. Stejně tak se nerozpakují odstranit z viktoriánských kostelů nepraktické lavice nebo přistavět moderní prosklené komunitní centrum. Staré věci, pokud to nejsou bezcenné cetky, má smysl zachovávat a hledat jejich nové využití.

Míla Hofmanová, farářka na mateřské
Snažím se vědomě snižovat spotřebu u sebe a u své rodiny. Příkladem mi byli moji vzácní prarodiče, kteří mládí prožili za války. Staré věci často recyklujeme, a pokud je to možné, tak i opravujeme. Samozřejmě se kupování věcí nových nelze vždy úplně vyhnout.

Marek Drápal, předseda poradního odboru pro otázky životního prostředí při SR
Rozbité věci se především snažím opravit sám, pouze pokud na to mé síly nestačí, obracím se na odborníky. Koupě je až tou poslední, sporadicky využívanou možností.

Jan Hamr, technik
Pokud možno věci opravuji sám, když na to nestačím, hledám pomoc u fundovanějších, a pokud není pomoci ani tam, musím koupit věc novou. Protože nepodléhám módním trendům, nemám ani potřebu stále pořizovat věci nové, když ty původní jsou ještě plně funkční.

Alena Fendrychová, pracovnice Diakonie ČCE
Dávám opravit, pokud to není dražší než nová věc.

DaZ

Český bratr 7/2012.

Před získáním nezávislosti byl Súdán součástí Egypta pod britským protektorátem. Britové soustředili svůj zájem na muslimský arabský severní Súdán, jehož obyvatele pokládali za civilizovanější. Jižní Súdán, obývaný animistickými černochy na úrovni doby kamenné, prakticky ponechali misionářům, jejichž činnost jinak ve svých koloniích neviděli příliš rádi.

O nás bez nás

Jako v jiných afrických zemích, i v Súdánu provázely dekolonizaci v padesátých letech minulého století dvě protichůdné zničující tendence: ztráta vůle vzít na sebe odpovědnost za správu země a zároveň touha zachovat si v bývalé kolonii vliv. Arabský sever tradičně panoval nad černošským jihem – pro muslimské obchodníky s otroky byl „kafirský“, animistický jih tradičním „lovištěm“. I přes to, že se britské správě v době jejího mandátu celkem dařilo obchod s otroky potlačovat, měl sklon „bílých“ Arabů ze severu pohlížet na „černé“ obyvatele jihu jako na rozené otroky příliš hluboké náboženské i kulturní kořeny.

Pro Brity byli přirozeným partnerem „civilizovanější“ Arabové, zástupci jihu nebyli k jednání o nezávislosti ani přizváni. Už v nově ustaveném parlamentu měl nyní již převážně křesťanský jih nižší zastoupení (pouhých šest z osmi set pozic), proti čemuž se bouřil. Vláda v Chartúmu se rozhodla nepoddajný jih podrobit tím, že utne jeho předpokládanou „duchovní hlavu“ – ze země byli vyhoštěni všichni evropští misionáři a duchovní. Bez evropského duchovenstva, soudil Chartúm, nebudou negramotní černoši schopni čelit chystané islamizaci.

Oproti všemu očekávání však byla církev v jižním Súdánu schopna přežít jen s narychlo ordinovaným, často negramotným domorodým duchovenstvem. Duchovní soběstačnost byla jednou ze sil, která umožnila kmenům jižního Súdánu vzdorovat nemilosrdné islamizační válce, trvající s přestávkami padesát let. V podstatě jakákoliv stavba na jihu země se stala terčem leteckého bambordování, následovaného nájezdy polovojenských milic, vražděním, znásilňováním a odvlékáním do otroctví, jehož dlouhá tradice na severu ožila a trvá dodnes.

Lukem a kopím

Po nutném úvodu dejme již slovo Barnardu Balmoiovi, anglikánskému biskupovi z Toritu, který byl letos v únoru hostem pastorální konference ústeckého seniorátu a sborů v Chomutově a Lounech. Padl zde také dotaz, zda měl odpor Jihosúdánců nějakou zahraniční podporu; úžeji – odkud vzali zbraně.

„Neměli jsme v podstatě žádnou podporu ze zahraniční. Zpočátku jsme bojovali jen luky a kopími, které umíme vyrábět,“ odpovídá B. Balmoi. „Ale podívejte se na tuto fotografii. Tráva, kterou na ní vidíte, má kolem dvou metrů, a to je teprve březen. V létě má metrů pět. Když se v ní nebo v místních lesích pohybujete, přestávají být pro protivníka letadla nebo tanky výhodou. Obyčejně jsme měli na stromě hlídku, která ohlásila počet vozů blížícího se konvoje. Naši bojovníci se rozestavěli podle toho. Klíčové pak bylo trefit šípem řidiče prvního náklaďáku, které v horku jezdily s otevřenými okny. Vůz se na špatné cestě obvykle převrátil a hned za ním i další v konvoji. Pak se naši bojovníci vrhli na dezorientované vojáky pod plachatmi převržených náklaďáků – a měli jsme první útočné pušky. Tímto systémem jsme se někdy dopracovali až k obrněným vozům. To, že jsme v posledních letech získali schopnost sestřelovat severosúdánská letadla, byl zlom, který nám nakonec přinesl nezávislost.

Ptáte-li se na zahraniční podporu, pokud je mi známo, jediná země, která nám nakonec (tajně) pomáhala, byl Izrael. O samotném nezávislém Jižním Súdánu se teď v muslimském světě mluví jako o druhém Izraeli a nenávist k němu je téměř stejně silná.“

Při lounském setkání nám bratr biskup ukázal mnoho fotografií vraků vojenské techniky v krajině. „Tohle jistě poznáváte?“ zeptal se posluchačů. „MiG 21, T-55, Mi 24,“ ozývali se ti z publika, co byli na vojně nebo prostě poznali hlavní vývozní artikl bývalého RVHP. Východní blok vyzbrojoval muslimský sever do roztržky v roce 1977. Od té doby až po současnost je to celkem samozřejmě Čína, která má svůj zájem na zdrojích ropy v pohraničních oblastech, jakož i na surovinách obecně v celé Africe a nemá ve zvyku obtěžovat se nějakými morálními otázkami.

Moc meče a moc ducha

Převážná část setkání však byla věnována otázkám Jižního Súdánu, který získal referendem v roce 2011 nezávislost. Církev zde zajištuje v podstatě všechny funkce, které obvykle připadají státu – vzdělání, zdravotnictví, školství, komunitní život, řešení konfliktů, a dokonce i ochranu přírody. Súdánští politici, většinou vojáci povstalecké armády (ovšem demokraticky zvolení!), jsou si vědomi, že bez církví je jakákoliv mírová správa země prakticky nemožná. Církev má u nich velký respekt; už v době povstání měla většina jednotek svého kaplana, jehož úkolem byla kromě duchovní péče o vojáky zejména humanitární práce v týlu – budování kostelů, škol a zdravotní pomoci.

Slovo církve tak má velkou váhu. Církev upozorňuje na zkorumpované státní zaměstnance, což často vede k jejich vyšetřování a odvolání. Zejména ale řeší meziklanové konflikty, na které je pro nás nepředstavitelně syrový život v Jižním Súdánu velmi bohatý. „Vesničané mají po staletí ve zvyku krást si krávy. Po tom následuje odveta, která se často neobejde bez obětí na životech. Je to něco v naší kultuře, co je prostě špatně. Na řešení těchto konfliktů máme ekumenický tým. Dostaneme zprávu, že armáda se chystá proti vesnici, která napadla jinou vesnici. Spěcháme na místo. Promluvíme s velitelem, který drží ves k obklíčení a chystá se k akci. „Nemůžete je pobít, dáme vás za to do klatby.“ – „Tak co mám s nimi dělat, reverende?“ – „Nechte to na nás.“ Ekumenický tým pak pod hrozbou církevních trestů dotlačí zástupce znesvářených vesnic k mírovému narovnání. Církev se snaží dovést jednotlivé klany k řešení sporů soudní cestou – soudy prý fungují celkem dobře.

Modli se a pracuj

Při vyprávění bratra biskupa jsme si nemohli nevzpomenout na Evropu temného středověku, kdy církev, představující v podstatě jako jediná občanskou společnost,  pomocí „Božích mírů“ celkem účinně mírnila konflikty a zprostředkovávala domluvu znesvářených náčelníků.
Podobnost však zde nekončí. Když jsme se na pastorálce bratra biskupa zeptali, co jejich země potřebuje nejvíce (a mezi shromážděnými už šumělo trochu nepatřičně pobavené „peníze“), odpověděl B. Balmoi: „Na prvním místě teologii. Potřebujeme duchovní, kteří by dovedli dát odpověď i vzdělanému člověku, kteří znají dějiny křesťanství, kteří znají třeba ty noty, co vidím tady ve vašem zpěvníku. Kteří by měli na to učit další. Potřebujeme někoho, kdo by od vás přijel a vyučil naši první akademickou generaci aspoň na úroveň bakalářů. A to na místě – protože naši studenti, poslaní do zahraničí, se obvykle nevrátí. Náš vzdělávací institut hodláme postavit v podhorské oblasti, kde je celý rok 25˚C, aby to pro vás bělochy bylo snesitelné.“ (Detailní biskupův plán nápadně připomínal systém středověké univerzity.)
„Na druhém místě potřebujeme zemědělské vzdělání. Země dává sklizeň dvakrát do roka, jenže nikdo z nás ji neumí obdělávat, protože jsme už padesát let ve válce. Samozřejmě potřebujeme angličtinu, základní medicínské znalosti, manažerské dovednosti; aktuální je teď také lesnictví a ochrana přírody, abychom si nevykáceli lesy, kvůli kterým by jednou mohli jezdit turisté. Ale na prvním místě je teologie, tu Jižní Súdán potřebuje nejvíc.“

Čtverečkovaný papír

Shodli jsme se potom, že bratr Balmoi má věc dobře promyšlenou. V zemi, kde není čím nasytit tisíce uprchlíků, které cestující biskup potkává doslova pod každým větším stromem, je to první, co jde lidem třeba vždy nabídnout, útěcha v Bohu. Zhlédli jsme video, kde sbor tančících sirotků zpíval „nevadí, že mám hlad, že nemám otce a matku, protože Ježíš je se mnou“ – a věřte, neznělo to falešně.
Přitom círev v Súdánu se neoddává nějakému fatalismu. U biskupovy chýše trčí z pole internetový satelit, a tak je možné využít mnoha vzdělávacích materiálů na internetu. Kazatelé putují na kolech po vsích, na zádech plátno, které se přitluče na strom a dataprojektorem se na ně promítají z notebooku písmena, anglická slovíčka apod. Dojem na nás udělala tabulka rozpisu prací z jedné farnosti; úkol: vykopat septik. Nástoje: dvě motyky, čtyři lopaty. Udělá: ten a ten. Začátek práce: datum. Konec práce: datum. Zodpovídá: jméno.

Závěrem soudím, že súdánští anglikáni by pro nás mohli být dobrými partnery. Když si z jejich bohoslužeb odmyslíme tam-tam (a plný kostel), je to vlastně celkem podobné. Stejně i ten pohled, že církev má nějaký úkol ve společnosti, a že se proto neobejde bez vzdělání a bez tabulek na čtverečkovaném papíru, kde je napsáno od kdy do kdy. Vím, že plány na africké dobrodružství se těžko objasňují rodině; přesto doufám, že mise bratra biskupa v ČR nakonec přinese nějaké plody. Když tak mám jeho e-mail i číslo účtu.

Tomáš Pavelka