Český bratr 11/2013.

Před lety jsem byla v jedné obřadní síni na pohřbu mladého člověka. Celé rozloučení trvalo necelých třicet minut. Čtyřmi popovými písněmi, pateticky zarecitovanou básní a několika slovy jsme se rozloučili s člověkem, který prožil krátký, ale jistě bohatý a zajímavý život. Působilo to na mě velmi depresivně a beznadějně. A tak jsem si o práci v pohřební službě, o délce obřadů a praktických radách při úmrtí blízkého člověka povídala s kolegou Martinem Tomeškem, v současné době kazatelem ve sboru ČCE v Jablůnce.

Martine, jak ses k pohřební službě vlastně dostal?
Budeš se divit, ale regulérním výběrovým řízením. Byl jsem bez zaměstnání, přišel jsem na konkurz řečníka v krematoriu v Olomouci, kde bylo asi 13 lidí, a ten konkurz jsem vyhrál.

Co jsi u pohřební služby dělal a jak dlouho?
To bylo právě zajímavé. Říkal jsem si: „Promlouvat k lidem, to mě určitě bude bavit. Snad budu moci i nějak křesťansky působit.“ Ale ihned po tom, co si mě vybrali a zeptali se, zda bych byl ochoten nastoupit, se ukázalo, že to bude tak půl na půl. Týden „řečnit“ a týden „dělat papíry“. A toho papírování je v pohřebnictví opravdu mnoho. Strávil jsem tam jeden a půl roku, což není ani povinné penzum pro zřízení vlastní pohřební služby podle Zákona o pohřebnictví (§ 6, odst. 2 zákona č. 256/2001 Sb.).

Jak to vlastně u pohřební služby funguje? Jsou tam profese jako řečník, řidič pohřebního auta, administrativní pracovník, obsluha v krematoriu?
Dříve to bylo tak, že každý měl určitou oblast. Nyní, jako i v mnoha jiných firmách, se funkce shlukují a podle potřeby se všelijak za pochodu transformují.

Jaké jsou pro takovou práci předpoklady? Například dobrá komunikace s lidmi, citlivý a empatický přístup, dobrý a příjemný projev, psychická stabilita?
To jsou pěkné lidské představy – různé testy z psychologie, testy inteligence… Jenže tak to opravdu není. Při výběrovém řízení na pozici řečníka, kterého jsem se zúčastnil, byla podmínkou vystudovaná střední škola. Při samotném výběrovém řízení jsme dostali čistý papír A4 a měli jsme podle podkladu sestavit smuteční řeč. Tu jsme pak jeden po druhém přednášeli za řečnickým pultem. Nebyl jsem samozřejmě ve výběrové komisi, ale podle mého názoru jednoznačně zvítězila artikulace a rétorika. Pokud jde o obsah – jak jsem tak své souputníky slyšel – „to by snad z rakve i mrtvý vstal“. Trochu to nadlehčím: když už vůbec někdo měl slušný a hlasitý přednes, měl velkou šanci uspět. To ostatní se, alespoň při tomto výběrovém řízení, nezjišťovalo. I když samozřejmě zmínili, že by se měl člověk chovat citlivě a měl by mít slušné vystupování.

Co všechno může požadovat člověk, který přijde vyřizovat pohřeb svého blízkého, a na co by lidé neměli zapomenout?
Tak za tuto otázku jsem, Romano, vděčný. Když někdo zemře, pak je třeba co nejdříve vybrat peníze z jeho účtu, pokud nemáte jiné finanční rezervy. To není vtip ani novodobý druh kanibalismu, nýbrž praktická rada. Úřady totiž bankovní účet zablokují nejednou i pár hodin po úmrtí, a pokud nemáte dostatek peněz na platbu pohřbu, případně dalších existenčních výloh, které mají být z účtu zesnulého hrazeny, pak se mimo rozloučení s blízkým člověkem dostáváte pod ještě další situační tlaky. (Samozřejmě že nesmíte při výběru peněz v bance říci, že dotyčný člověk zemřel. Prostě „normálně“ potřebujete peníze.) Pokud jsou vztahy v rodině v pořádku, vše se vysvětlí a v dědickém řízení, které trvá dva až šest měsíců, vyrovná.
Není třeba hned utíkat na pohřební službu, i když mrtvý zemřel v nemocnici. Je dobré si sednout a vše krok po kroku probrat. Najít verš na parte, promyslet, zda konat pohřební rozloučení v kostele a komu dát vědět, domluvit se s kazatelem… Důležité je dát dohromady doklady zesnulého: občanský průkaz, kartičku pojišťovny (pokud nezůstaly v nemocnici), cestovní pas, rodný a oddací list (není-li již člověk vdovec), vojenskou knížku a fotografii, pokud chceme, aby parte udělala pohřební služba, a fotografie má být na smutečním oznámení. A konečně pak oblečení, včetně spodního prádla. Slušná pohřební služba doklady na úřadech v rámci svých režií vyřídí.
Při zajišťování pohřbu si mnoho věcí mohou samozřejmě pozůstalí vyřídit sami: parte, květiny nebo i autobus pro smuteční hosty. Pohřební služba to sice zajistí také, ale vždy za poplatek.

Co si myslíš o pohřebním rituálu? Jakou roli v životě má? A co církevní a necírkevní pohřeb, jaké zásadní rozdíly vidíš?
Rituál sám o sobě je důležitý třeba právě proto, aby vám lidé v údivu, když se dozvědí o úmrtí, nekondolovali ještě dva roky po smrti dotyčného. Pohřebním obřadem, a je jedno, zda církevním, nebo civilním, se v jasně daném okamžiku uzavírá etapa jednoho lidského života. Všichni „to“ vědí. Smíte si regulérně poplakat, měli jste možnost se rozloučit a tuto možnost jste dopřáli i lidem okolo vás, se kterými tu ještě nějakou dobu budete.
Církevní pohřeb nehovoří k mrtvému, nýbrž k živým, k pozůstalým. To je dost zásadní rozdíl. Nehledím do rakve, ale pozvedám oči těch, kteří se na mne dívají, vzhůru.

Člověk, který pracuje dennodenně se „smrtí“, se musí se smrtí svojí vyrovnat. Máš sám strach ze smrti? Poznamenala tě v tomto směru práce v pohřební službě?
Tak dennodenně to zas nebylo, mezitím byly „víkendy“ (to slovo nemám rád, ale zde se mi celkem hodí.) A teď vážně: Člověk musí mít vlastní smrt nějak zpracovanou. Buď upadne do apatie, stereotypu, nebo do věci aktivně vstupuje a pak jedná s láskou a dobrotou i s porozuměním. Ze smrti strach nemám. Slovy příslovečného rčení: „Peníze a strach nemám.“

Využíváš nějak zkušenosti z práce v krematoriu v svém současném povolání jáhna?
V práci kazatele to moc nejde. Civilní způsob obřadu je pro církevní účely nepoužitelný. Důležité ale je, že jsem pronikl do celého systému pohřebnictví. To je velice dobrá zkušenost. Už zcela jasně a jednoznačně chápu, proč má například čistý čas obřadu v krajském městě trvat 20 minut. Není to nějaká zlovůle na duchovních, kteří se tam občas ukážou, ale nutnost k přežití. Konkrétně olomoucké krematorium: Na celý obřad je vyhrazeno 40 minut. Deset minut se chystá rakev na katafalk, kytky, stuhy. Vše se s pozůstalou rodinou projde a zkontroluje, na to je kladen velký důraz; případně se ještě dojedná hudba, báseň, provede se identifikace. Pak následuje vstup lidí do krematoria, který podle počtu účastníků trvá jednu až čtyři minuty, přitom hraje vstupní hudba. Jakmile jsou všichni shromážděni, začne samotný obřad, při němž je slyšet hudba, báseň, další hudba, smuteční řeč a závěrečná hudební skladba, během níž zajíždí rakev z katafalku. V posledních deseti minutách lidé kondolují, rodina si rozebírá kytky a věnce, nebo se vše vynáší dozadu do kontejneru. Zametá se sál. Na samotný pohřební obřad je vymezeno 20 minut. Samozřejmě, že některé obřady jsou kratší, když při nich není mluvené slovo. Jiné naopak bývají i delší… Jak říkával můj kolega obřadník – když se sešli dva faráři po sobě, třetí obřad už nabíral zpoždění.
A ještě něco k vymezenému času v krematoriu: Určitý zaběhaný systém se dá těžce předělat – ve smyslu, aby byl čas na obřad delší. Vzhledem k tomu, že církevních pohřbů v krematoriu moc není, těžko by se to prosazovalo.
Já si myslím, že křesťanský pohřeb by měl být vždy v kostele nebo v modlitebně. Máme tam neomezený čas a společenství bratří a sester stejné víry. Také společný sborový zpěv je lepší než být jen pasivním účastníkem obřadu.
Smrt patří k životu; a jestliže někdo chodil celý život na bohoslužby, pak by se i ty jeho „poslední“ měly konat na důstojném místě bez nějakých vnějších tlaků. Mimochodem: Je lépe dát dva, tři tisíce korun církevnímu sboru než je utratit za dvaceti až čtyřicetiminutový pronájem obřadní síně.

Chtěl bys, Martine, ještě něco vzkázat čtenářům Českého bratra?
Kdyby se křesťanům naskytla příležitost, aby šli do pohřební služby pracovat; a se vztyčenou hlavou. Kdo jiný než člověk zralé a zdravé sebevědomé křesťanské víry by měl být na místě, kde se jedná o existenční věci života i smrti?

Ptala se Romana Čunderlíková

Český bratr 11/2013.

Zdeněk Susa, lékař a nakladatel
Na mém pohřbu nesmí chybět farář (nejraději bych byl, kdyby to byl Petr Hudec), který nebude mluvit tolik o mně, jako o naději, kterou máme ve víře všichni. S ní se mi líp žije a bohdá bude i líp umírat.

Pavel Zatloukal, ředitel církevní konzervatoře
Kněz.

Jiřina Šiklová, socioložka
Přála bych si, aby tam přišli moje děti, vnuci, jejich partneři a partnerky a moji přátelé a přála bych si, aby tu chvíli věnovali přemýšlení o svém vztahu ke mně a to vzpomínání bylo v dobrém.

Eva Žárská, aktivní evangelička
Určitě nesmí chybět shromáždění církve, do něhož se vejdou i všichni moji drazí, s kázáním na text, který jsem si už před více než třiceti léty vybrala, a zpěv, zpěv.

Věra Roubalová Kostlánová, supervizorka
Přátelé.

Aleš Opatrný, katolický kněz
Pokud jde o pohled na můj život: Vděčnost za prožité a výraz naděje ve velikost Božího milosrdenství.
Pokud jde o liturgii pohřbu: Dobrá, nadějeplná biblická homilie. Přátelé, za něž jsem vděčný, a kteří budou asi vděční se mnou. Hudba, která by potěšila a inspirovala k modlitbě.
Po pohřbu: Setkání s jídlem a pitím, aby si lidé mohli spolu v klidu popovídat.
A hlavně by tam neměly být zbytečné řeči. (To vše musím vtělit do poslední vůle nebo napsat jakési „směrnice k mému pohřbu“.)

Ivan Ryšavý, farář a psycholog
Jeden můj syn hraje už dlouho na klavír. Posluchám ty skladby od prvního čtení not po konečnou podobu. Tak s nimi prožívám vždycky jeden úsek života. A někdy mu říkám: „To mi zahrej na pohřbu“. Teď je favoritem jedno preludium od Frederika Chopina, myslím, že cis moll.

Jana Slámová, zakladatelka škol Evangelické akademie
Při mém pohřbu by se měli sejít naše dospělé děti s rodinami a přátelé a společně zažít děkovnou bohoslužbu. Po ní bych si přála, aby si všichni přítomní pochutnali na dobrém pohoštění a v přátelské atmosféře mohli vzpomenout na hezké i úsměvné společné zážitky z minulých let (k čemuž by mohly být promítnuty i obrázky). Také by tam mohly zaznít mé oblíbené písně a rozhodně by někde mělo být zmíněno moje životní poselství určené vnoučatům, ale zároveň všem přítomným: Věřte evangeliu  a spolehněte se na Boží pomoc!

DaZ

Český bratr 10/2013.

Petr Socha (1957) žije a pracuje v Brně a celý život se pohybuje v blízkosti tramvají. Vyučil se u dopravního podniku a po vojně večerně vystudoval průmyslovou školu strojnickou. Rozumí tramvajovým převodovkám jako málokdo a opravuje tramvajové podvozky. Je rozvedený a má v péči dva syny školního věku. Pevné zázemí pociťují všichni tři v evangelickém sboru a také ve skautu, kde Petr dělá vedoucího.

V Brně nejezdí tramvaje, ale šaliny. Jak tento název vlastně vznikl?
Dřív bylo Brno víc než z poloviny německé, němčina tu vládla. A z pojmenování „elektrische Linie“ vznikla zkomolením záhy po vybudování prvních linek pověstná šalina.

Tvůj tatínek pracoval jako řidič tramvaje. Jak ses k této profesi dostal ty?
Koleje se mi líbily od malička. Doma jsme měli s bráchou pikovláček a já jsem už jako dítě snil o tom, že budu buďto strojvedoucí nebo řidič tramvaje. Postupně se to vytříbilo směrem k těm šalinám.

Jak se taková tramvaj ovládá? Žádný volant, zato pedál jako u šicího stroje…
Ve starých vozech jsou skutečně pedály jako u šicího stroje. V těch nejstarších byly kliky, ale to už jsem jako řidič nezažil. Moderní vozy se řídí i brzdí ručně. Nohama se neovládá žádný pohyb vozu, ale zvonek a v zimě písek.

Má tramvaj tlačítko bdělosti jako lokomotiva?
Na starých vozech s pedály není. Na těch moderních s ručním řízením je automatika, které říkáme knipl. Ovládací páka musí být jakoby trochu zaražena do pultu, pořád na ni musíš vyvíjet určitý tlak. Tíhou ruky a ještě trochu víc. Pokud tlak na knipl přestane, začne zvonit zvonek a po pěti vteřinách se stroj zabrzdí. To je kontrola bdělosti. Kdyby řidič usnul nebo se mu udělalo špatně, odlehčený knipl tramvaj okamžitě zastaví. Občas se stane, že člověk ruku nadlehčí, ani si to neuvědomí, a tramvaj hned začne zvonit. A po pěti vteřinách by se zastavila. Kvůli bezpečnosti cestujících. Nevím, jestli je to jen brněnská specialita, ale vím, že třeba v Ostravě tuto automatiku nemají.

Tramvaj v pohybu je pěkný kolos. Co když se na kolejích objeví nějaká nenadálá překážka nebo chodec?
Záleží na tom, v jaké je vzdálenosti. Je to každopádně stres. Zvoníš a člověk nic, případně vidíš, jak se k němu blížíš a on vůbec nevnímá, že se na něj něco řítí. Hodně pomáhá předvídavost. Už poznám, že tenhle chodec mně asi do kolejiště vleze, že tohle auto asi nestačí uhnout. Pak brzdím jako blázen a ohrožuji zase cestující ve voze. Je to vždycky blbé. Další nebezpečný moment je, když tramvaj stojí v zastávce a lidi přecházejí těsně před vozem. A ty je nevidíš nebo je vidíš na poslední chvíli. Jediným lékem je jet velice opatrně, radši pomaleji, mít oči na stopkách. Nejhorší jsou řidiči aut, kteří pořád někam spěchají, hrknou najednou doleva bez blinkru, to je nepříjemné. Tramvaj z kolejí uhnout nemůže.

Zažil jsi nějakou nehodu?
Měl jsem ve své řidičské kariéře tři kolize. Ale už je to dávno. Dvakrát jsem v tom byl naprosto nevinně, jednou přisoudili vinu mně. V ostré levotočivé zatáčce jsem údajně neodhadl dobře, jak moc vybočuje zadek vozu a pomuchlal jsem bok a blatník auta, co zastavilo a čekalo, až projedu. Stalo se to v takovém nešťastném místě – koleje jdou těsně k chodníku a pruh pro auta se zužuje, až se ztratí. Auto sice zastavilo, aby tramvaj pustilo, ale už v příliš úzkém místě. Dodnes si myslím, že to nebyla úplně moje vina. Podle vyhlášky však zodpovídám za celou soupravu, takže mi to „přišili“.

Co se v takovém případě stane?
Dostal jsem pokutu a musel nahradit škodu. Bylo to před patnácti lety, kdy náhradní díly nebyly ještě tak drahé, takže to nebyla taková hrůza. K žádnému „smrťáku“ jsem za celou dobu naštěstí nepřišel.

Kolikrát se za směnu otočíš z konečné na konečnou?
To záleží na tom, na které lince jedu. Teď v pátek mám třeba jedničku, to je nejdelší brněnská linka. S tou obkroužím třiapůlkrát. Čtyřikrát na jednu konečnou a třikrát na druhou. Je to paráda, část trasy jede po takzvaném vlastním tělese, ne ulicí mezi auty, ale bokem, bez nebezpečí chodců, spíš mezi poli. Nikdo by se tam neměl motat. Samozřejmě linka projíždí i centrem a kolem hlavního nádraží, tam musí být člověk ostražitý.
Jsou ale i kratší klidné linky. Třeba desítka. Jeden směr osmnáct minut. Půlka trasy vede taky po vlastním tělese, je tam málo křižovatek. Jedna konečná je u továrny ZKL (dříve Závody kuličkových ložisek), tam se jezdí pro dělníky. Pro ty já mám slabost, a i když to správně nemáme dělat, většinou jim otevřu dveře dřív a pustím je do tepla, aby v zimě po šichtě nemuseli podupávat deset minut na zastávce.
Naopak jako na nejhorší vzpomínám na linku, která byla kdysi rozpůlena kvůli opravám na náměstí Svobody v centru. Z konečné v Jiráskově čtvrti se jelo jen k náměstí a zase zpátky. Za osmihodinovou směnu dvaatřicetkrát. Navíc lokalitami se spoustou lidí, školáků, maminek s kočárky. To bylo náročné.

Máš rád svou práci?
Mám. Je to hezká práce, je to služba lidem. Už můj táta říkával, že nejde do práce, ale do služby. Jsem tady pro cestující, jízdní řád je až na druhém místě. Paní s berlemi bych nezavřel dveře před nosem. Na druhou stranu – všechno má své meze. Tuhle jsem čekal na dobíhajícího pána, a on neměl jízdenku, chtěl si ji koupit ve voze. No dobře, zdržuje, ale nešť. Jenomže vytáhl dvoustovku! Než jsme to vyřídili, měl jsem hned dvě minuty zpoždění.

Vím, že se staráš o dva školáky. Jak jdou pracovní směny dohromady se zajišťováním chodu domácnosti?
Kluci už jsou velcí, čtrnáct a dvanáct, tak to jde. Odpoledne mají kroužky nebo si vezmou knížku nebo hrajou na počítači. Mám je v péči od jejich druhé a první třídy, tehdy to bylo horší. Psali jsme úlohy, všude je musel někdo vodit. Bývali v družině, někdy vypomáhala kamarádka ze sboru, která má stejně staré děti. Služby jsem si brával většinou v pátek, kdy se už kluci nemuseli připravovat na druhý den do školy. Teď už bývají sami doma, i když jezdím do půlnoci; dřív k nám chodila jedna starší paní hlídat. Vyzvedla je z družiny, připravila jim večeři a byla s nimi, než šli spát.

Máš zázemí ve sboru?
Mám, velké. Je několik rodin, které mají podobně staré děti. Občas si berou kluky o prázdninách, třeba na chatu na Vysočinu. Já je pak zas všechny vezmu na týden na Blažkov nebo na čundr. Lidé ze sboru mi byli a stále jsou velkou oporou.

Máš nějaké další zájmy, koníčky?
Podílím se na vedení skautů. Oddíl evangelického skauta se obnovil v devadesátých letech a práce s dětmi stále pokračuje; tam se dost angažuji. Mým velkým koníčkem je železniční modelářství, zase koleje. Doma máme jeden hotový panel a druhý se syny stavíme. Budujeme ho už několik let.

A co rekreační středisko brněnských sborů – Blažkov?
No, to taky. Mám tam na starosti údržbu a provoz. Péči o středisko řídí pětičlenné kuratorium, takže je nás na to víc, ale práce a starost to je.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?
Jako řidič tramvaje? Milí cestující čtenáři: Chcete-li službu, máte ji mít. Za službu se má platit, černé pasažéry nemám rád. A chovejte se ohleduplně. I řidič je jenom člověk.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 10/2013.

EvangMoto – divný název, ale kdo se alespoň trošku pohybuje v branži a zná například SuperMoto, ví, odkud vítr vane. EvangMoto je křesťanská motorkářská alternativa. Ano, i mezi křesťany se najdou tací, kteří sedají na jednostopé motorové stroje a účelně nebo prostě jenom tak cestují z místa na místo. Motorkář je poměrně divná diagnóza a jednou z jejích charakteristik je individualita, řeknu rovnou: až osamocení.

Farářka Magdaléna Trgalová si svého času této skutečnosti všimla: i někteří křesťané jsou motorkáři a se svým koníčkem se ve společenství církve tak trochu skrývají. Nechce se jim jezdit na motorkářské srazy, kde se vedou jenom silná slova, hraje hlasitá hudba a alkohol teče proudem. Co takhle dát ty křesťansky zaměřené dohromady a vytvořit z nich společenství, kde by bylo dost místa pro jejich koníček i jejich víru? Vsadili jsme na nové technologie a založili internetové stránky, osobně k nim pozvali těch pár, o kterých jsme věděli, a začali organizovat příležitostné akce.

Žádná statistika sboru neeviduje údaj, kolik jeho členů jezdí na motorce. Z toho ovšem nelze vyvodit, že takoví neexistují. Zájem o EvangMoto nezůstal u biblického „kde se dva neb tři…“. Klub však na druhou stranu neorganizuje sjezdy pro stovky lidí. Díky volnějšímu členství se jich kolem tohoto společenství pohybují tak tři, čtyři desítky a navazují přátelské kontakty s jinými skupinami podobného pojetí motorkářské záliby. Klub se profiluje jako ekumenický. Jeho věkový průměr není 21, jak byste možná hádali, ale něco přes 40!

Vzpomínám na jeden ze zážitků při návštěvě domova odpočinku ve stáří. Možná si říkáte: „Proč jezdí motorkáři do důchoďáku?“ Tady je kus odpovědi: Přišla za námi shrbená bělovlasá babička s hůlkou a s rozzářenýma očima. Vyprávěla, jak s manželem po válce na „Jawce“ projeli Čechy i Slovensko. A pak se nechala povozit na Hondě, Aprili i BMW. Do té doby mne nenapadlo, že tento dopravní prostředek může být součástí života i takové paní, navzdory jejímu dnešnímu vzezření, věku či fyzickým možnostem.

Vždycky je složité pro svůj koníček najít přiměřený prostor tak, aby nešel na úkor práce, rodiny či ekonomických možností. S tím zápasí i členové klubu EvangMoto. Ale nabízejí během roku těm, kteří rádi cestují na motocyklu a stojí také o sdílení víry, hned několik příležitostí. Centrem se stala prázdninová jízda, které říkáme EvangMotoTour. Její (většinou česká) trasa vede například od jedné evangelické fary ke druhé a kromě zážitku z jízdy nabízí i podvečerní setkání se členy sborů, návštěvy církevních sociálních středisek nebo biblické programy. V průběhu roku se pak děje několik událostí menších, víkendových. Ruch tohoto společenství neutichá, ani když napadne sníh, vždycky se totiž najde příležitost setkat se, popovídat si o plánech na léto, oslavit nějakou tu svatbu či přelom roku, navštívit třeba výstavu (samozřejmě ne obrazů, ale k tématu života klubu).

Štěpán Brodský, www.evangmoto.cz