Český bratr 12/2013.

V roce 2004 vyšel zákon o nelékařských zdravotnických povoláních, který vymezuje podmínky k získávání způsobilosti zdravotnického pracovníka v nelékařských oborech. Příslušné prováděcí předpisy jej doplňují o popis konkrétních činností a kompetencí těchto zdravotnických pracovníků. Zákon takto popisuje celkem 40 oborů, se kterými se pacienti mohou v poskytování zdravotnických služeb potkat.

Nelékařské obory zákon rozděluje podle výkonu činností (kompetencí) do tří skupin. A nutno říci, že v jejich výkladu nemají vždy jasno ani zdravotníci sami.

1. Porodní asistentka, všeobecná sestra
Výkon povolání bez odborného dohledu znamená, že zdravotnický pracovník vykonává činnosti dle ordinace lékaře bez ohledu na lékařovu přítomnost či dosažitelnost jeho rady. Právní předpis dokonce upravuje některé činnosti, které může takový pracovník vykonávat podle vlastní ordinace (např. léčba ran). Součástí výkonu těchto oborů je i kontrolní činnost. Pracovníci v této skupině podléhají povinnosti odborné registrace, která je jim obnovována na základě kreditů dalšího vzdělávání v desetiletých intervalech.
Příkladem této skupiny zdravotnických pracovníků je:– porodní asistentka, která získává odbornou způsobilost pouze vysokoškolským studiem v bakalářském oboru;– všeobecná sestra, která získává odbornou způsobilost vysokoškolským studiem v bakalářském nebo magisterském programu nebo studiem na vyšší odborné škole.

2. Zdravotnický asistent, ošetřovatel
Výkon povolání pod odborným dohledem znamená, že zdravotnický pracovník vykonává činnosti, které vyjmenovává právní předpis, za podmínky dosažitelnosti rady nebo pomoci kompetentního pracovníka (např. všeobecné sestry, porodní asistentky, lékaře atp.). Neznamená to však, že na takového pracovníka musí stále někdo vidět, zpravidla je ale ve službě v týmu s pracovníkem vyšších kompetencí.
Příkladem této skupiny zdravotnických pracovníků je:– zdravotnický asistent, který získává odbornou způsobilost čtyřletým studiem na střední zdravotnické škole, ukončeným maturitní zkouškou;– ošetřovatel, který získává odbornou způsobilost tříletým studiem na střední zdravotnické škole, ukončeným závěrečnou zkouškou s výučním listem.

3. Zubní instrumentářka
Výkon povolání pod přímým vedením znamená, že zdravotnický pracovník koná některé činnosti za stálé přítomnosti a podle pokynů pracovníka s vyšší kompetencí. Typickým příkladem je práce zubní instrumentářky, která pacienta ošetřuje pouze v přítomnosti lékaře a podle jeho pokynů. Může se jednat i o práci ošetřovatelky na jednotce intenzivní péče, kde některé výkony (hygienickou péči) vykonává společně s všeobecnou sestrou.

4. Pečovatelka
Profesi pečovatelky upravuje jiný zákon – zákon o sociálních službách. Činnost pečovatelky je vymezena pouze v oblasti sociálních služeb, ve zdravotnických zařízeních tedy nemá uplatnění.
Připravuje se novela zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, která zamýšlí rozšířit kompetenci oboru ošetřovatel. Nový obor, který ponese název ošetřovatel/pečovatel, umožní absolventům pracovat v sociálních zařízeních.

V zákoně o nelékařských zdravotnických povoláních se nepovedlo označení nelékařů tak, aby bylo použitelné pro ženy i muže současně (zdravotnický asistent, všeobecná sestra). Česká tradice je však velice zakořeněna, takže pacienti většinu ošetřujícího personálu oslovují „sestro“, muže pak křestním jménem.
U zdravotnických pracovníků si bez ohledu na označení a jejich kompetence nejvíce cením něčeho, co v zákoně není. Talentu k ošetřování a odpovědnosti v práci.

Hana Svobodová, ředitelka Střední zdravotnické školy Evangelické akademie a Vyšší odborné školy sociálně právní v Brně
(ilustrační foto: Marcel Rozhoň)

Český bratr 12/2013.

Filip Šimonovský, farář v Rumburku
Když mě přivezli na sál k operaci kolena, byl tam operatér a kamarád Tomáš, katolík, který mi, už omámenému „náladovkou“ řekl: „Mně odevzdej své tělo, duši anesteziologovi, a ducha Pánu Bohu.“ A to bylo milé, věděl jsem, že jsem v dobrých rukou všech těch tří.

Jan Trusina, farář v důchodu v Třebíči
Nikdy nezapomenu, když mé manželce v brněnské nemocnici zbývalo už jen málo života, jak tam zařídili, aby mohla mít kolem sebe do posledního vydechnutí hrstku svých nejbližších.

Věra Lukášová, farářka v důchodu v Praze
Na stanici tramvaje mi praskl žaludeční vřed a já omdlela. Sanitka mě sebrala doslova v tratolišti krve a odvezla do nemocnice na Karlovo náměstí. Po týdnu se krvácení vrátilo. „Okamžitě na operační sál!“ Vystrašená a plná úzkosti jsem se o půlnoci ptala: „Pane doktore, operovat mne budete vy?“ Stiskl mi paži: „Ano, já.“ Ten dotek, ta slova plná vcítění mi vrátila klid. „Sílu doteku naše generace ještě zná,“ řekl mi pan primář při loučení. Zachránili mi tam život. Mohu o nich mluvit – a také mluvím – jen v superlativech. Díky.

Magdaléna Trgalová, farářka tč. ve Skotsku
Naposledy jsem zažila vtipný moment: účinky narkózy byly tak rychlé, že jsem ve zmatenosti pro probuzení myslela, že na operaci teprve pojedu a dočasně o tom přesvědčila zdravotnici, která mě přišla převážet. Pak jsme se spolu zasmály. Nejlepší byla ale návštěva místního kaplana – kolegy faráře. Podívala jsem se na svou vlastní profesi z druhé strany a byla to potěšující a obohacující chvíle.

Jan Široký, farář v důchodu v Chotěboři
Na infekčním oddělení v Havlíčkově Brodě mě potěšilo chování personálu od primáře až po po ošetřovatele – nejen velmi dobré profesionální, ale také velice lidské a psychicky podporující, zájem o pacienta a ochota k rozhovorům přes nával práce a velké zatížení. Okusil jsem to letos několikrát.

Zdeněk Susa, lékař a bývalý synodní kurátor
Moje pobyty v nemocnici v roli pacienta byly výjimečné a krátké – protože se zabývám medicínou už přes půl století, většinou se léčím sám a doma. Naopak pobyty v nemocnici v roli lékaře trvaly desítky let. Zdravotní sestry jsou moje celoživotní spolupracovnice. Potkal jsem jich mnoho a jsou různé. Většinou to jsou však „ženy do nepohody“. Cením si jich a jsem rád, když je mám kolem sebe.

Lydie Roskovcová, někdejší synodní kurátorka
Od posledního porodu (před 43 lety) jsem v nemocnici jako pacientka nebyla. Pro tuto otázku nejsem tedy vhodný subjekt.

DaZ

Český bratr 11/2013.

Vilibald Tomas (1965) je vyučený zámečník. Pracoval u Českých drah a kopáním hrobů si přivydělával v Šilheřovicích na Hlučínsku, kde žije. V nedaleké obci Ludgeřovice je výstavný katolický kostel a kolem něj spádový hřbitov pro tři velké obce. Před patnácti lety se pan Tomas stal správcem tohoto hřbitova na plný úvazek a kopání hrobů je součástí jeho práce.

Jak dlouho pracujete jako hrobník?
S touto profesí jsem začal hned po převratu v roce 1990. Chodil jsem do práce, ale protože u nás ve vesnici neměl kdo kopat hroby, zkusil jsem to. Říkal jsem si, že bych u toho i zůstal, když mi to půjde. A zjistil jsem, že mi taková práce žádný problém nedělá. Byla dobře placená a dělal jsem ji bokem na přivýdělek.

Co jste dělal předtím?
Vyučil jsem se zámečníkem a do roku 1997 jsem pracoval u Českých drah. Pak jsem dostal nabídku z Ludgeřovic, to je tady na Hlučínsku největší farnost, abych šel kopat hroby a byl správcem celého hřbitova. To už by nešlo dělat jen tak bokem. Tak jsem s Českými drahami rozvázal pracovní poměr a šel na plný úvazek sem. Už je to patnáct let. Správcování je stálý pracovní poměr, plat mám od obce a výkopy hrobů jsou od kusu, to platí pozůstalí.

Asi si vás vyhlédli, protože se dozvěděli, že to v Šilheřovicích děláte dobře, ne?
Hrobníků je všeobecně málo, tak se o mně snadno dozvěděli. Je to práce fyzicky náročná, každý ji nemůže dělat. Kopu tady v Ludgeřovicích a když je potřeba, tak ještě na čtyřech vesnických hřbitovech v okolí. U nás je asi 2600 hrobů.

Jak dlouho vykopání hrobu trvá?
Čistý výkop tak čtyři hodiny. Na přípravu, která zahrnuje bednění, odvezení horní vrstvy hlíny, odsunutí desek, pokud tam jsou, a ozdobení vykopané hlíny chvojím musíme počítat asi další tři hodiny. Dále se musí připravit náčiní a popruhy na spuštění rakve a další věci. Většinou si přípravu hrobu rozvrhnu do dvou dnů, protože mám ještě jinou práci, kterou musím udělat. Před obřadem pak dozdobím okolí, donesu věnce a nádoby s vodou na květiny. A když hlína klesne, to je tak zhruba za šest týdnů až dva měsíce, přidá se zbytek hlíny a hrob se upraví, zasadí se květiny nebo se opět zakryje deskou. O to se už starají pozůstalí.

Je výkop v odlišných koutech hřbitova různě namáhavý?
To ano. Někde je půda těžká, mokrá, jílovitá. Jinde písčitá, pod stromy taková jakoby načechraná, sušší, lehčí. Hezkou hlínu shora odvážím pryč a na konečnou úpravu ji zase vrátím. Aby na hrobě hezky rostly kytky.

Co v zimě, když mrzne?
Když nasněží a pak přijde mráz, zem pod sněhem moc zmrzlá není. To se kope docela dobře. Když je holomráz nebo je mokro a najednou zamrzne, je to horší. Zem je jako beton. Pak nejde ani kopat krumpáčem ani klíny rozbíjet a přijde na řadu sbíječka. Naposledy jsem takto kopal před dvěma lety. Ale takový nepříjemný mráz nebývá příliš často. Jednou za pár let.

Jak je to s opakovaným ukládáním do jednoho hrobu?
Tady u nás je tlecí doba patnáct let. Až potom se může hrob znovu otevřít. Běžná praxe je, že se kopou prohloubené hroby, aby se vešly dvě truhly nad sebe. Horní místo se pak samozřejmě může použít dřív, třeba hned. A pak se musí počkat těch předepsaných patnáct let. Problém je taky se spodní vodou. Kde je mokro a jíl, tam všechno trvá déle. Stromy dělají v tomto ohledu výbornou službu, zvláště listnaté. Vysušují svým výparem zem. Tady v Ludgeřovicích máme patnáct lip a pod nimi jsou nejlepší hroby. Ze stromů sice padá listí a dělá to marast, který se musí uklízet, ale pijou vodu.

Mívají pozůstalí nějaké zvláštní požadavky?
Ani ne. Většinou se na všem domluvíme snadno. Spíš mně pomůžou, když je na hrobě těžká plotna, někdy musíme pozvat na pomoc ještě kameníka. Deska se musí odsunout, opatrně někde opřít, aby se zase mohla dát zpátky. S takovou žulovou deskou z dvojhrobu mají co dělat čtyři chlapi.

Jaké jsou vaše další povinnosti?
Mám povinnosti správcovské, což jsou takové zahradnické práce. Zametání chodníků, pletí záhonů, na podzim hrabání listí, v létě sekání trávy. Dále musím čistit cestičky mezi hroby a vidíte, že jsou dost úzké, že jsou hroby těsně vedle sebe. To se dělá docela špatně.

Setkáváte se s vandalismem, s krádežemi?
Tady v Ludgeřovicích je hřbitov uprostřed obce, je velký, chodí sem hodně lidí, protože to mají cestou do obchodu nebo k doktorovi. Na jednu stranu je o hroby hezky postaráno, jsou upravené a čisté, na druhou stranu se tu občas krade, protože je to v centru a u silnice. Zmizí kytka, váza nebo věnec. Na hřbitovech, které jsou za obcí někde v kopci se nekrade, protože o nich nikdo kromě místních neví. S vandalismem se u nás nesetkávám, to ne.

Účastníte se pohřbů?
Ano. V kostele bývá mše za zemřelého a pak jde průvod k hrobu. Ten vedu já k místu, kde je ten vykopaný hrob, za mnou jde farář, ministranti, trégři (co nesou rakev) a pozůstalí. Zatímco má farář poslední rozloučení, trégři nachystají popruhy a trámky, my říkáme klacky, ke spuštění rakve. Jsou to většinou chlapi od pohřební služby, někdy hasiči nebo horníci v uniformách, když se pohřbívá jejich kamarád nebo příbuzný.

Bývají tu také pohřby bez obřadu, bez faráře?
U nás ne. To bývá možná ve městech. Jen dvakrát jsem od roku 1998 na tomhle hřbitově zažil, že pohřbívali jehovisté. Ti měli svého kazatele a místo mše jenom pobožnost.

Dokážete spočítat, kolika lidem jste už posloužil vykopáním místa posledního odpočinku?
To mám spočítané, protože kopu na živnost a odvádím z toho daně! V Ludgeřovicích kopu zhruba 60 hrobů za rok, v Šilheřovicích asi 18, v Hatích a Darkovicích tak 30 ročně. Dohromady přes sto pohřbů za rok. A naplno to dělám patnáct let. V Darkovicích mám jednoho pomocníka, který vypomůže, když se sejde víc pohřbů v jeden den.

Jste věřící? Chodíte do kostela?
Jsem věřící, katolického vyznání. Do kostela chodím každou neděli.

Když pohřbíme člověka, tělo se časem rozloží, splyne s přírodou. Co se stane s jeho duší?
Duše tělo opustí a jde nahoru. Tam navrchu čeká na Boží soud. Za skutky, které člověk činil tady na zemi.

Máte rád svou práci?
Mám. Našel jsem v ní kus romantiky a je to poměrně svobodné povolání. Žádné nástupy, žádné píchačky jako v továrně. Zodpovídám za údržbu hřbitovů a kopání hrobů – ale udělej si to, kdy chceš, hlavně, aby bylo vše včas a v pořádku hotové. Když se něco nepovede, zase to odskáču jenom já. Za komunistů to byla práce velice nepopulární, pozůstalí byli rádi, že někoho vůbec sehnali. Nedodržovaly se normy, takže hroby byly natlačeny k sobě, všelijak nedobře vykopané; s tím dědictvím se stále peru. V poslední době přibývá pohřbů bez obřadu. Podle mě to není dobře, i když je to míň starostí a je to i levnější. Myslím, že tento trend bude pokračovat, protože zrušili pohřebné, což bylo aspoň na rakev. Na druhou stranu – když mluvím s kolegy zámečníky nebo s horníky, všichni se teď bojí, že přijdou o práci. V mém oboru se o budoucnost nebojím. Myslím, že hrobník je jedna z nejjistějších profesí.

Máte nějaké osobní či profesní přání do budoucna?
Myslím, že se teď nacházím na vrcholu své kopáčské kariéry. Mám pod sebou pět hřbitovů, problematiku dobře znám. Tak snad aby se mi vyhýbaly zdravotní problémy a abych se dočkal bez úhony důchodu. To znamená, aby mi ještě zhruba patnáct let vydrželo dobré zdraví. Za to se taky vždycky rád pomodlím k Pánu Bohu, aby mi zdraví požehnal a abych mohl svou práci dobře dokončit.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 11/2013.

Ani smrt nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu

Na tuto otázku odpověděl jednoduše a jasně už apoštol Pavel: Jsou s Pánem (Fp 1,23). Mnoho teologů i běžných věřících se s touto prostou nadějí spokojí a drží se střízlivých biblických výpovědí. Podle jednoho z předních novozákoníků minulého století Rudolfa Bultmanna má být křesťanské očekávání posledních věcí dokonce zcela „prázdné“, otevřené pro Boží nevystihnutelnou budoucnost. Všechny představy o „onom světě“ jsou prý jen výrazem našich zbožných přání a fantazií, které musíme ve jménu víry odmítnout. Tedy: spolehnout se plně na Boha a raději mlčet, to je ten správný postoj vůči smrti.

Smrt nás opravdu umlčuje. Evangelium nám ovšem naopak ústa otvírá a povzbuzuje nás, abychom o své vlastní naději nevyhýbavě svědčili (1 Pt 3,15). Pokud to nebudeme činit my, ujmout se tohoto úkolu jiní. Různých teorií posmrtného života je kolem nás více než dost a některé z nich – například představa převtělování – dokonce pronikají do křesťanské zbožnosti. Vinna není jen postmoderní náboženská mentalita, pro kterou je křesťanství opotřebované a neatraktivní, a tak hledá duchovno jinde. Problém je, že už ani my křesťané nedokážeme dostatečně zřetelně a srozumitelně hovořit o posmrtné budoucnosti, občas s výmluvou, že si hlavně nesmíme „nic malovat“.

Co znamená, že naši zesnulí jsou už s Pánem? Především to, že je smrt nemohla zničit a pohltit, protože Bůh je i na „druhé straně“ smrti, za hranicí našeho poznání a zkušenosti. A protože je stvořitelem nebe i země, všeho viditelného i neviditelného, je také Pánem smrti, jak nám dosvědčují už starozákonní autoři (Ž 139,8). Bůh nás podrží i nad propastí, do níž bychom, ponecháni sami sobě, spadli. Ani smrt nás nemůže odloučit od Boží lásky v Kristu (Ř 8,38n).

Nesmrtelná duše
Tradiční teologie tuto jistotu vyjádřila naukou o nesmrtelné duši. Pokud tím máme na mysli přesvědčení, že v každém člověku existuje nějaká vyšší duchovní substance, která díky své nehmotné povaze není dotčena fyzickým zánikem, pak to není křesťanské, ale spíše platonské učení. Smrt je v tomto pojetí celkem neškodnou, ba přímo žádoucí záležitostí, protože z nás strhává vnější slupku, která je pro nás beztak jen přítěží, a osvobozuje naše pravé já. Nesmrtelnou duši ale můžeme chápat také jako opis skutečnosti, že člověk trvale zůstává Bohem osloven a povolán. Duše pak znamená: Bůh mě miluje, přijímá, doprovází, i když se mu odcizuji nebo si ho nevšímám, a tak se mohu spolehnout, že nikdy nemohu vypadnout z jeho rukou, ani ve své nouzi nejvyšší. Zánik mého těla neznamená zánik Božího vztahu ke mně. Nejsme nesmrtelní sami v sobě, ale jedině díky Božímu nezrušitelnému oslovení. Proto současná teologie mluví o dialogické nesmrtelnosti. Člověk se tedy po smrti nepropadá do nicoty, z níž bude na konci času vzkříšen z mrtvých. Bůh by jistě byl schopen stvořit náš dokonalý „duplikát“ na základě svých dokonalých údajů o našich životech. Díky rozvoji počítačů je nám tato představa blízká. Takové stvoření z ničeho by snad bylo důkazem Boží úžasné moci, ale těžko by se slučovalo s Boží láskou a věrností, která člověka nikdy neopouští. Vzkříšený člověk by navíc, přísně vzato, již nebyl totožný s tím, který žil zde na této zemi. Jak by mohl být za své činy volán k odpovědnosti někdo, kdo je ani nespáchal?

Teologie vždy trvala na tom, že smrt je koncem poutnického stavu člověka. Existence po smrti se stěží dá nazvat životem, protože žít znamená utvářet svůj vlastní úděl, získávat nové zkušenosti, proměňovat se. Po smrti (a samozřejmě ani v žádných údajných dalších životech!) naopak na svém prožitém životě už nebudeme moci nic měnit, protože již budeme plně v rukou milosrdného Boha. Jedině on nás může proměňovat a věřím, že také bude. Smrt také znamená vystoupení z toho času, jak jej zakoušíme, a vstup do jiné časové dimenze, o níž jen cosi tušíme – tisíc let je tam jako jeden den (2 Pt 3,8). Zároveň ale nemůžeme jednoduše tvrdit, že na druhé straně smrti už dávno propuklo Boží království a dějiny jsou ukončeny. Dokud tento svět krvácí tisíci ranami a smrt je naší každodenní realitou, „čekají“ svým způsobem i mrtví na den vzkříšení. Věčný život je záležitostí konce a ten ještě nenastal – ani pro nás ani pro naše zesnulé.

Do Božích rukou
Spolu s otázkou „kde jsou naši zesnulí“ se často vynořuje otázka jiná, v evangelickém prostředí stále tabuizovaná: „Co pro ně můžeme udělat?“ Reformátoři oprávněně odmítli modlitbu za mrtvé i jiné církevní praktiky, jež měly vysvobodit nebohé duše z očistce. Bůh nemusí být přemlouván k tomu, aby byl nad zesnulým člověkem milosrdnější. Nemůžeme učinit více než mrtvé odevzdat do Božích rukou v pevné naději, že se o ně Bůh postará mnohem lépe, než bychom to dokázali sami. Nic nám ovšem nebrání si své zesnulé blízké připomínat. „Památku zesnulých“ bychom neměli vnímat jako katolický výmysl, ale jako výraz naší společné naděje, že Bohu se nikdo neztrácí.

Ondřej Kolář